Celá e-kniha Jako zabít ptáčka ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
24
Kalpurnie měla na sobě svou nejnaškrobenější zástěru. Nesla podnos s ovocnými zákusky. Pozpátku se přitočila k létacím dveřím a opatrně přitlačila. Obdivovala jsem, s jakou lehkostí a půvabem brala do rukou těžké náklady lahůdek. Obdivovala ji asi i teta Alexandra, protože dnes nechala Kalpurnii obsluhovat.
Srpen končil, září bylo za dveřmi. Dill měl nazítří odjet do Meridianu; dnes byl s Jemem u Barkerovy tůně. Jem s hněvivým údivem objevil, že si dosud nikdo nedal práci naučit Dilla plavat, a umět plavat považoval Jem za stejně nezbytné jako umět chodit. Strávili už dvě dopoledne u potoka, říkali, že lezou do vody nazí a že s nimi nemohu jít, a tak jsem hodiny své samoty rozdělovala mezi Kalpurnii a slečnu Maudii.
Dnes rozbil v celém domě ležení misionářský kroužek tety Alexandry. Z kuchyně jsem slyšela, jak v obývacím pokoji paní Grace Merriweatherová referuje o bídném životě Mrunasů, tak mi to alespoň znělo. Vyhánějí prý ženy do zvláštních chýší, když přijde jejich doba; co to znamená, jsem nevěděla; pojem rodina je jim neznámý — to určitě mrzelo tetičku — podrobují děti ve třinácti letech strašlivým zkouškám; jsou prolezlí nakažlivými chorobami a parazity, žvýkají kůru nějakého stromu a vyplivují ji do společného hrnce a pak se tím opíjejí.
Bezprostředně poté se dámy odebraly k občerstvení.
Nevěděla jsem, mám-li jít do jídelny nebo zůstat v kuchyni. Teta Alexandra řekla, abych přišla za nimi na svačinu; jednací části schůze se prý nemusím zúčastnit, to by mě nudilo. Měla jsem růžové sváteční šaty, střevíce a spodničku a uvažovala jsem, že jestli se pobryndám, bude mi muset Kalpurnie šaty na zítřek znovu prát. Dnes byla celý den v jednom kole. Rozhodla jsem se, že zůstanu v kuchyni.
„Mohla bych vám pomoct, Kal?" zeptala jsem se ve snaze být něco platná.
Kalpurnie se zastavila ve dveřích. „Buď tam v koutě tiše jako myška," řekla, „a až se vrátím, můžeš mi pomoct nakládat na podnosy."
Když otevřela dveře, zdušený bzukot dámských hlasů zesílil: „Ale Alexandro, takové zákusky jsem ještě neviděla... no báječné... taková kůrka se mi nikdy nepovede, to nedokážu... ostružinové taštičky, koho by to napadlo... Kalpurnie?... kdo by to řekl... vám někdo říkal, že ta pastorova žena je... néée, představte si, je, a to první ještě ani nechodí..."
Ztichly, a tak jsem poznala, že už byly všechny obslouženy. Kalpurnie se vrátila a postavila na podnos těžkou stříbrnou konvici po mé mamince. „Tahle kávová konvice, to je vzácnost," zabručela, „dneska už takový nedělají."
„Můžu ji tam odnést?"
„Když půjdeš opatrně a neupustíš ji. Postav ji na konec stolu ke slečně Alexandře. Tam k těm šálkům a náčiní. Ona bude nalívat."
Zkusila jsem přitlačit zadečkem na dveře podle Kalpurniina příkladu, ale dveře se ani nepohnuly. Kalpurnie otevřela dveře a s úsměvem mi je přidržela. „Jen pozor, je těžká. Nedívej se na ni, jinak to vyleješ."
Absolvovala jsem cestu úspěšně: teta Alexandra se zářivě usmívala. „Zůstaň tu s námi, Jano Luiso," řekla. To byla součást jejího tažení, jež ze mne mělo vychovat dámu.
Bylo zvykem, že každá hostitelka kroužku zvala na svačinu své sousedky, ať byly baptistky či presbyteriánky, což vysvětlovalo přítomnost slečny Ráchel (ve střízlivém stavu), slečny Maudie a slečny Štěpánky Crawfordové. Znervózněle jsem se posadila vedle slečny Maudie a dumala nad tím, proč si dámy berou klobouk, když jdou jenom přes ulici. Dámských sešlostí jsem se vždycky podvědomě hrozila a vnukaly mi touhu někam se vytratit, ale to byl pocit, který teta Alexandra označovala za „rozmazlenost".
Dámy vypadaly svěže ve vzorovaných šatech jemně pastelových odstínů; skoro všechny byly silně napudrovány, ale tváře načerveněné neměly; žádná neměla rtěnku jiné barvy než přírodní. Nehty se jim třpytily bezbarvým lakem, ale některé mladší dámy měly nehty nalakované růžově. Pohádkově voněly. Překonala jsem chvění rukou tím, že jsem pevně sevřela opěradla křesla, tiše jsem seděla a čekala, až mě někdo osloví.
Slečna Maudie zablýskla můstkem.…
