Celá e-kniha Viděla jsem vraždu ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
6
Poirot od přítele odešel spokojen s dosaženým výsledkem. Dostane potřebné informace, o tom nepochyboval. V superintendentovi vzbudil zájem. A jakmile se jednou Spence pustí po stopě, nepovolí.
Jeho pověst vysokého důstojníka kriminální policie mu jistě získala přátele mezi příslušnými složkami místní policie.
A teď přesně za deset minut — Poirot se podíval na hodinky — má schůzku s paní Oliverovou před Jabloňovým domem. To pojmenování mu připadlo až nevhodně vhodné.
„Na mou věru,“ pomyslel si, „člověk se jablek nemůže zbavit.“ Není nad šťavnaté anglické jablíčko, jenže tady jsou jablka spojená s ozdobenými košťaty, se starobylými zvyky, čarodějnicí a zavražděným dítětem.
Vydal se cestou, kterou mu spisovatelka doporučila, a na minutu přesně stanul před červenou cihlovou budovou v georgiánském stylu, obehnanou úpravným živým plotem z buků, a s pěknou zahradou vzadu.
Zvedl závoru a brankou z tepaného železa s dřevěnou tabulkou s nápisem Jabloňový dům vstoupil na pěšinu, vedoucí k domovním dveřím. Podobaly se dvířkům, z nichž na švýcarských hodinách nad ciferníkem vycházejí figurky, a stejně jako ony se teď otevřely a na schůdcích se objevila paní Oliverová.
„Jste dokonale přesný,“ pochválila ho udýchaně. „Vyhlížela jsem vás z okna.“
Poirot se otočil a branku za sebou pečlivě zavřel. Bezmála pokaždé, kdy se ať už při dohodnuté schůzce nebo náhodou s paní Oliverovou setkal, téměř vzápětí se objevil motiv jablek. Buďto jedno právě kousala, případně je jedla před chvílí, což prozrazovalo jadérko, spočívající na její mohutné hrudi, anebo jich nesla plný pytel. Dnes však detektiv neviděl ani stopu po nějakém jablku. Naprosto správně, pomyslel si pochvalně. Bylo by přece důkazem špatného vkusu okusovat ohryzek na místě, kde došlo nejen k vraždě, ale doslova k tragédii. Vždyť čím jiným je náhlá smrt třináctiletého dítěte? Ani na ni nechtěl myslet, a právě proto, že na ni myslet nechtěl, chápal jasně, že se úvah o této tragické události nezbaví, dokud mu ať tak či onak nesvitne ze tmy světlo a neozřejmí, co tu má hledat.
„Nevím, proč byste nemohl bydlet u Judith Butlerové,“ podivila se paní Oliverová, „místo v penziónu páté třídy.“
„Protože je výhodnější pozorovat dění z určitého odstupu,“ sdělil jí Poirot. „Není radno se do děje zaplést.“
„Nerozumím, jak se můžete nezaplést,“ namítla spisovatelka. „Se všemi se přece musíte setkat a pohovořit s nimi.“
„To zcela určitě.“
„S kým jste už promluvil?“
„Se svým přítelem superintendentem Spencem.“
„Jakýpak dnes je?“ zajímalo paní Oliverovou.
„Patřičně starší, než byl.“
„Pochopitelně. Co jiného se dalo očekávat? Slyší snad hůř, vidí hůř, je tlustší nebo zhubl?“
Poirot si odpověď rozvážil.
„Trochu zhubl. Na čtení nosí brýle a neřekl bych, že ohluchl, aspoň jsem to nepozoroval.“
„Co on si o případu myslí?“
„Postupujete příliš rychle,“ napomenul ji Poirot.
„Co vůbec vy dva hodláte podniknout?“
„Naplánoval jsem si svůj postup. Po návštěvě u starého přítele a po poradě s ním jsem ho požádal o získání informací, které já bych těžko sháněl.“
„Předpokládáte, že má mezi místními policisty kamarády, od nichž získá důvěrný materiál?“
„Nu — nevyjádřil bych se přímo takto, nicméně tímto směrem se mé úvahy ubíraly.“
„A potom?“
„Vyhledal jsem vás, madame. Musím poznat místo, kde k tragédii došlo.“
Paní Oliverová otočila hlavu a podívala se na dům.
„Nevypadá to tu jako dějiště vraždy, viďte?“ zeptala se.
Jak neomylný instinkt ji vede! napadlo Poirota.
„Vůbec ne,“ řekl nahlas. „Až si prohlédnu scénu, zajdu s vámi k matce mrtvého dítěte a vyslechnu, co ona mi může sdělit. Přítel Spence mi na určitou dobu odpoledne sjedná schůzku s místním inspektorem. Rád bych si také pohovořil se zdejším doktorem a snad i s ředitelkou školy. V šest hodin si vypiji čaj a sním uzenku u Spence a jeho sestry a případ probereme.“
„Co ještě od Spence čekáte?“
„Chci poznat jeho sestru. Žije tu déle nežli on. Přistěhoval se k ní až po smrti jejího muže. Doufám, že o zdejších lidech ví hodně.“
…
