Celá e-kniha Schůzka se smrtí ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
EPILOG
Zpráva z Večerníku:
„S politováním oznamujeme naší veřejnosti, že následkem nešťastné náhody zemřela dnes lady Westholmová, členka parlamentu.
Lady Westholmová, která často podnikala daleké cesty, vozila vždy s sebou malý revolver. Při čištění této zbraně nešťastnou náhodou vyšla rána a usmrtila ji. Smrt byla okamžitá. Vyslovujeme tímto hlubokou soustrast lordu Westholmovi, atd…“
Byl teplý červnový večer o pět let později. Sarah Boyntonová seděla s manželem v hledišti významného londýnského divadla. Dávali Hamleta. Sarah chytla Raymonda křečovitě za ruku, když z jeviště zazněla slova Oféliiny písně:
Jakpak já poznám lásku tvou,
jakpak se nosí?
Má klobouček s mašlí, v ruce hůl,
poutníček bosý.
Umřel, ach umřel! Bože můj,
duši spas, amen!
Už v hlavách roste mu trávníček,
v nohou má kámen!
Mladé ženě stahovalo hrdlo mocné dojetí. Ta zvláštní krása, ten líbezný, nadpozemský úsměv dívky, která se už dostala za hranici trápení, kde jsou skutečností mlhavé přeludy…
Sarah si pomyslila:
„Je úchvatná!“
Ten naléhavý, zpěvný hlas, který vždycky uchvacoval svou barevností, ten byl teď ukázněný a zvládnutý jako dokonalý nástroj.
Když spadla opona, vydechla Sarah:
„Jinny je velká herečka! Velká, vynikající herečka!“
Později se sešli všichni u slavnostní tabule v hotelu Savoy. Ginevra se zamyšleně usmívala a obrátila se náhle ke svému sousedovi, muži s překrásným plnovousem:
„Byla jsem dobrá, Theodore, co myslíš?“
„Byla jsi úchvatná, miláčku.“
Šťastně se usmála a zašeptala:
„Ty jsi ve mne vždycky věřil, vždycky jsi věřil, že bych mohla dokázat mnoho, okouzlit hlediště…“
U nedalekého stolu se nakvašeně durdil herec, který toho večera hrál Hamleta:
„Ta její sakramentská manýra! Samozřejmě, lidem se to líbí, ale já říkám, že to není Shakespeare! Všimli jste si, jak zkazila můj odchod ze scény?“
Nadine, která seděla naproti Ginevře, řekla:
„Jak je to vzrušující, že jsme tu v Londýně všichni pohromadě, že Jinny hraje Ofélii a že je z ní teď slavná herečka!“
Ginevra řekla vroucně: „Bylo to od vás báječné, že jste přijeli.“
„Normální rodinná oslava,“ prohlásila Nadine, jak se tak s úsměvem rozhlížela kolem stolu. Pak poznamenala k Lennoxovi: „Myslím, že by snad děti mohly jít na matiné, aspoň na kousek, už jsou dost velké a tolik by chtěly vidět tetu Jinny hrát!“
Lennox, teď už úplně jiný, šťastně vyhlížející muž jí s veselýma očima, pozvedl sklenku:
„Ať žijí novomanželé – pan a paní Copeovi!“
Jefferson Cope a Carol přijali přípitek se smíchem.
„Ať žije nevěrný nápadník!“ zvolala Carol. „Měl bys, Jeffe, raději připít na zdraví své první lásky – sedí zrovna naproti tobě!“
Raymond zasáhl:
„Jeff se červená. Nerad slyší, když mu někdo připomene staré časy.“
Pojednou zvážněl. Sarah ho vzala za ruku a jeho rozladění zmizelo. Podíval se na ni a široce se usmál:
„Vypadá to jako zlý sen!“
Úpravný pán drobné postavy se zastavil u jejich stolu.
Hercule Poirot, v plném gala, s kníry pečlivě navoskovanými, vysekl Ginevře hlubokou poklonu.
„Mademoiselle,“ oslovil Ginevru, „mes hommages. Byla jste dokonalá!“
Začali ho bouřlivě vítat a udělali mu místo vedle Carol.
Usmíval se na ně na všechny zářivým úsměvem, a když se znovu rozproudil hovor, řekl tiše Sarah:
„Eh bien, zdá se mi, že v la famille Boynton teď všecko výborně klape!“
„Vaší zásluhou,“ odpověděla Sarah.
„Váš pan manžel začíná být pomalu známý, začíná se prosazovat, všiml jsem si toho. Dneska jsem četl na jeho poslední knihu výbornou kritiku.“
„Myslím, že kniha je dobrá, i když je to jen názor manželky. Věděl jste o tom, že Carol a Jefferson Cope se konečně vzali? A Lennox a Nadine mají dvě hezké děti. Raymond říká, že jsou velice nadané. A Jinny – ta je, myslím, geniální.“
Zadívala se přes stůl do té překrásné přitažlivé tváře s korunou rudě zlatých vlasů a najednou sebou trhla. Její tvář zvážněla. Pomalu pozvedla sklenku ke rtům.
„Přípitek, madam?“ zeptal se Poirot. Sarah pomalu odpověděla:
„Najednou jsem si připomněla její matku. Pod…
