Celá e-kniha Po pohřbu ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
III.
Pan Entwhistle dlouho uvažoval nad tím, kolik toho říct Helen. Nakonec se rozhodl, že se jí zcela svěří.
Nejdřív jí poděkoval za to, že uspořádává Richardovy věci a organizuje záležitosti kolem domácnosti. Dům byl už dán do prodeje a brzo by se na něj měli přijet podívat jeden či dva možní kupci.
„Soukromí kupci?“
„Bohužel ne. Uvažuje o tom YWCA a jeden klub pro mladé, a také správci Jeffersonovy nadace hledají vhodné místo pro svou sbírku.“
„Připadá mi smutné, že se v domě nebude dál bydlet, ale dnes si to samozřejmě nikdo nemůže dovolit.“
„Chci vás požádat, jestli byste tady mohla zůstat, dokud nebude dům prodán. Nebo by vám to hodně znepříjemnilo život?“
„Ne — popravdě řečeno mi to docela vyhovuje. Nechci odjet na Kypr dřív než v květnu a je mi mnohem milejší být tady než v Londýně, jak jsem plánovala. Já mám tenhle dům moc ráda, chápejte; Leo ho miloval a byli jsme tady vždycky šťastní.“
„Je tu ještě jeden důvod, proč bych vám byl vděčný, kdybyste tu mohla zůstat. Jeden můj přítel, jmenuje se Hercule Poirot —“
Helen ho zprudka přerušila: „Hercule Poirot? Vy si tedy myslíte —“
„Slyšela jste o něm?“
„Ano. Jedni moji přátelé — ale myslela jsem, že je dávno po smrti.“
„Naopak, je velice živý. Mladý samozřejmě už není.“
„Ne, mladý jistě být nemůže.“
Říkala to mechanicky. Tvář měla bledou a napjatou. S námahou pokračovala:
„Vy myslíte — že Cora měla pravdu? Že Richard byl —zavražděn?“
Pan Entwhistle se jí svěřil se svým břemenem. Bylo to příjemné, svěřit se se vším Helen — s její jasnou, klidnou myslí.
Když domluvil, řekla:
„Člověk by správně měl mít pocit, že je to všechno fantazie — ale nemá. Maude a já, ten večer po pohřbu — obě jsme na to myslely, tím jsem si jistá. Pořád jsme se ujišťovaly, že Cora je hloupá — a přesto nám dobře nebylo. A pak — Coru někdo zabil — a já jsem sama sebe přesvědčovala, že to byla jen shoda okolností — a samozřejmě je možné, že to tak bylo — ale kdyby to tak člověk věděl určitě! Všechno je to strašně těžké.“
„Ano, je to těžké. Ale Poirot je velice inteligentní člověk a má cosi, co se popravdě dost blíží genialitě. Dokonale chápe, co potřebujeme — ujištění, že celá ta záležitost je humbuk.“
„A co když není?“
„Proč myslíte?“ zeptal se zostra pan Entwhistle.
„Já nevím. Celou dobu jsem nesvá… Nejen kvůli tomu, co tenkrát řekla Cora — ještě kvůli něčemu jinému. V té chvíli jsem měla pocit, že je něco špatně.“
„Špatně? V jakém smyslu?“
„To je právě ono. Nevím.“
„Myslíte něco s některým z přítomných?“
„Ano — ano — něco takového. Ale nevím s kým ani co… Je to tak absurdní —“
„Vůbec ne. Je to zajímavé — velmi zajímavé. Vy nejste hloupá, Helen. Jestli jste si něčeho všimla, je to významné.“
„Ano, ale já si nedokážu vzpomenout, co to bylo. Čím víc na to myslím —“
„Nemyslete. Tak se vám nic nevybaví. Nechte to být. Dříve či později vám to v mysli naskočí samo. A až se to stane — dejte mi vědět — okamžitě.“
„To určitě dám.“
