XX
Soudní řízení probíhalo zcela podle mé předpovědi. Na žádost policie bylo odročeno.
Měli jsme dobrou náladu, protože noc předtím přicházely z nemocnice zprávy, že Josefínino poranění není tak vážné, jak jsme se obávali, a že se holčička rychle uzdraví. Doktor Grey řekl, že momentálně nesmí přijímat žádné návštěvy, ani svou matku.
„Zvlášť ne svou matku,“ zašeptala mi Sofie. „Objasnila jsem to doktoru Greyovi. Naštěstí i on naši matku dobře zná.“
Musel jsem se zatvářit dost nejistě, protože Sofie řekla prudce:
„Proč se tak tváříš?“
„No - matka by jistě…“
„Baví mě, že máš ještě pár roztomilých, staromódních představ, Karle. Ale nevíš dost dobře, čeho všeho je teď matka schopná. Náš drahoušek za to nemůže, ale jednoduše by se to neodbylo bez velkého dramatického výstupu. A dramatické scény nejsou nejlepší pro toho, kdo se zotavuje z poranění hlavy.“
„Ty myslíš opravdu na všechno, moje drahá.“
„No, někdo teď musí logicky uvažovat, když dědeček odešel.“
Podíval jsem se na ni zamyšleně. Došlo mi, že bystrost starého Leonidese zůstala uchována. Tíha jeho povinností tím přešla na Sofiiria bedra.
Po soudním řízení nás Gaitskill doprovodil zpátky ke Třem štítům. Odkašlal si a pronesl důležitě:
„Mám za úkol seznámit vás všechny s jistým sdělením.“
Rodina se proto shromáždila v Magdině salónu. Cítil jsem v tu chvíli celkem příjemné uspokojení člověka v zákulisí.
Věděl jsem předem, co Gaitskill řekne. Připravil jsem se, abych si přesně všiml, jak na tu zprávu budou jednotliví členové rodiny reagovat.
Gaitskill mluvil stručně a rezervovaně. Podařilo se mu Potlačit jakýkoli osobní pocit a rozmrzelost. Nejdříve přečetl dopis Aristide Leonidese a potom samotnou poslední vůli. Bylo strašně zajímavé dívat se kolem. Přál jsem si Jen abych měl najednou oči všude.
Brendě a Laurenci jsem ani moc pozornosti nevěnoval Tato poslední vůle poskytovala Brendě stejné finanční zajištěni jako ta předcházející. Soustředil jsem se v první řadě na Rogera a Filipa, a potom na Magdu a Clemency.
Můj první dojem byl, že se všichni chovají velmi dobře.
Filip měl pevně sevřené rty, krásnou hlavu opřenou o vysoké opěradlo křesla, na kterém seděl. Neřekl ani slovo.
Magda naopak promluvila hned, jak pan Gaitskill skončil, a její sytý, pronikavý hlas se zavlnil nad jeho matnými tóny, jako když příliv zaplaví drobnou říčku.
„Sofie, drahoušku - jak je to výjimečné - jak romantické. Představte si našeho starouška, jak byl vychytralý a jak dovedl klamat - docela jako roztomilé staré děťátko. Nedůvěřoval nám? Myslel si, že bychom se zlobili? Nikdy se nezdálo, že má radši Sofii než nás ostatní. Ale vskutku je to vzrušující.“
Magda náhle lehce vyskočila, přetančila k Sofii a poklonila se jí velkolepým dvorným pukrletem.
„Paní Sofie, vaše chudobná a zlomená stará matička vás prosí o almužnu.“ Hlas se jí zabarvil cockneyským kňučivým přízvukem. „Měla byste pro mne měďák, drahoušku? Vaše máti by šla ráda do bijáku.“
Rukou sevřenou v spár škubala neodbytně před Sofií.
Filip, aniž by se pohnul, pronesl sevřenými rty:
„Prosím tě, Magdo, nemáš žádný důvod dělat ze sebe zbytečně šaška.“
„Ale Roger,“ vykřikla Magda a náhle se otočila k Rogerovi. „Chudinka Roger. Staroušek se chystal, že ho zachrání a dříve než to mohl udělat, zemřel. A teď Roger nedostane vůbec nic. Sofie,“ stala se pánovitou, „jednoduše musíš s Rogerem něco udělat.“
„Ne,“ ozvala se Clemency. Postoupila krůček dopředu. V obličeji měla vzdorovitý výraz. „Nechceme nic. Vůbec nic.“
Roger přešel k Sofii šouravým krokem jako velký roztomilý medvěd.
Láskyplně ji vzal za ruce.
„Nechci ani penny, moje dívenko. Hned, jak se ta záležitost vyjasní - nebo utichne, k čemuž to spíše směřuje, nevím - odjedeme s Clemency do Západní Indie a budem tam žít prostým životem. Kdyby mě okolnosti dohnaly až do krajnosti, obrátím se na hlavu rodiny“ - podmanivě se na ni zazubil - „ale do té doby nechci ani penny. Doopravdy jsem velice skromný člověk, drahá - zeptej se Clemency, že je to tak.“
Náhle do…
