IV
Den na to jsem šel s Tavernerem do domu U tří štítů.
Mé postavení bylo zvláštní. Bylo, mírně řečeno, zcela neortodoxní. Ale starý pán nikdy nebyl moc ortodoxní.
Měl jsem jistou pozici. Během prvních dnů války jsem spolupracoval se zvláštním oddělením v Yardu.
Tohle bylo ovšem něco zcela jiného - ale moje dřívější práce mi dopomohla, abych tak řekl, k jistému úřednímu postavení.
Otec prohlásil:
„Máme-li vůbec tenhle případ vyřešit, musíme získat nějakou tajnou informaci uvnitř. Musíme vědět všechno o lidech v tom domě. Musíme je poznat tam - ne zvenku. Ty jsi ten pravý, kdo to může pro nás udělat.“
Nelíbilo se mi to. Zahodil jsem nedopalek cigarety na mřížku u krbu a řekl:
„Jsem snad policejní špicl? Mám získat uvnitř domu tajnou informaci od Sofie, kterou miluji a která mě nejen miluje, ale také mi důvěřuje, aspoň se mi to tak jeví.“
Starého pána to podráždilo. Řekl ostře:
„Proboha, neměj na to tak konvenční názor. Abychom nějak začali; nevěříš nebo snad věříš, že ta tvá mladá dáma zavraždila dědečka?“
„Ovšem, že ne! To je zcela absurdní.“
„Velmi dobře - taky si to nemyslím. Několik let byla v zahraničí a vždycky s dědečkem vycházela naprosto přátelsky. Má velice slušný příjem a myslím, že její dědeček by měl z vašeho zasnoubení radost a pravděpodobně by na ni převedl pěkný majetek jako svatební dar. Ji nepodezíráme. Proč taky? Na jedno se však můžeš pevně spolehnout. Jestliže se to nevyjasní, ta dívka si tě nevezme. Jsem si tím naprosto jistý po tom, co jsi mi vyprávěl. Uvědom si, že jde o takový druh zločinu, který nemusí být nikdy objasněn. Můžeme si být jisti tím, že paní Leonidesová se spřáhla se svým mladým přítelem - ale dokázat to, to je jiná věc. Zatím to dokonce není ani případ pro státního zástupce. I když budeme mít proti ní průkazný usvědčující materiál, vždycky tu budou velice nepříjemné pochybnosti. To chápeš, ne?“
Ano, to chápu.
Starý pán klidně pokračoval:
„Proč jí to nenavrhneš?“
„Myslíš - zeptat se Sofie, jestli mohu…“ zarazil jsem se.
Starý pán rázně přikývl.
„Ovšemže. Nežádám té, aby ses tam vetřel a neřekl té dívce po čem jdeš. Uvidíš, co tomu řekne.“
Tak došlo k tomu, že jsem následujícího dne odjel s vrchním inspektorem Tavernerem a seržantem Lambem do Swinly Dean.
Kousek za golfovým hřištěm jsme odbočili k postrannímu vjezdu. Vybavil jsem si, že tu před válkou byly dvě impozantní brány, které padly za oběť vlastenectví nebo bezohledné rekvizici. Jeli jsme dlouhou příjezdovou cestou, plnou zatáček a rododendronů kolem a zastavili před domem na štěrkovaném prostranství.
Bylo to neuvěřitelné! Divil jsem se, proč ten dům nazvali U tří štítů. Mnohem výstižnější by bylo U jedenácti štítů! Dům mi připadal zvláštní - nějak zdeformovaný, a zdálo se mi, že vím proč. Ve skutečnosti to byla chalupa, chalupa ve všech směrech zvětšená. Jako bych se díval na venkovský domek obrovitým zvětšovacím sklem. Svažující se trámy, všechno napůl dřevěné, štíty - byl to křivý domek, který vyrostl přes noc jako hříbek!
Asi to bylo tak: Řecký restauratér nosil v hlavě představu něčeho anglického. Měl to být anglický dům - s rozměry hradu! Rád bych věděl, co si o tom myslela první paní Leonidesová. Zdálo se mi, že se neptali na její názor, ani jí neukázali plány. S největší pravděpodobností šlo o malé překvapení, které pro ni připravil její exotický manžel. Nepřekvapilo by mě, kdyby se zhrozila, nebo se smála.
Patrně tu žila docela šťastně.
„Trochu to člověka ohromí, nezdá se vám?“ řekl inspektor Taverner. „Ten starý džentlmen ovšem k tomu hodně přistavěl - udělal z toho tak říkajíc tři oddělené domy s kuchyněmi a příslušenstvím. Uvnitř je všechno skvělé, jako v prvotřídním hotelu.“
Z průčelí vyšla Sofie. Byla bez klobouku, na sobě měla zelenou blůzu a tvídovou sukni.
Zůstala stát jako přimražená, když mě spatřila.
„To jsi ty?“ vykřikla.
Řekl jsem:
„Sofie, chtěl bych si s tebou promluvit. Kam bychom zašli?“
Na okamžik se mi zdálo, že nebude souhlasit, ale obrátila se a řekla: „Půjdeme tu…
