Kapitola 24.
Pod rouškou tmy se Martin ze Stvolna dostal k plesu snadno. Ale ať dělal, co mohl, cestu pod Černou horu nenašel. Několikrát si myslel, že už je na té správné stezce, ale vždycky se ukázalo, že zabloudil. Nakonec toho nechal, protože nebylo nic beznadějnějšího než hledat cestu ve tmě v horách. Našel si místo pod převisem, zabalil se do pláště a usnul.
Za svítání ho vzbudil chlad a lepkavé vlhko. Drobně pršelo. Překvapeně zjistil, že je na opačné straně doliny. Úplně ztratil orientaci. Rychle zamířil kolem plesa na tu správnou stranu. Měl dojem, že v rozsedlině nad srázem zahlédl mihnout se Johanku. Možná ho vyhlížela, kdy se vrátí.
I když se na ni neuvěřitelně moc těšil, nešel nejkratší cestou, ale vracel se sutí podél skalní stěny, kudy včera scházel dolů. Pod plochým kamenem ukryl peníze, protože bylo zbytečné dřít se s nimi nahoru a zase dolů.
Když se vyškrábal do rozsedliny, s potěšením zjistil, že má pravdu. Stála tam Johanka. Opírala se o skálu a v očích měla slzy. Rty měla pevně stisknuté, protože se hněvala.
„Johanko…,“ dostal ze sebe. Byl zpocený a sotva popadal dech.
„Kdes byl? Neřekl jsi, že budeš pryč celou noc. Byl jsi s jinou?“
„Zbláznila ses?“
„Proč ses nevrátil?“ opakovala a pak se mu vrhla kolem krku. Začala ho prudce líbat. „Já bez tebe nemohu žít. Proč mě tak trápíš?“
„Přinesl jsem něco k jídlu,“ řekl a zvedl brašnu, v níž nesl mouku, sýr a maso. „Něco uvařím.“
„Tak je to pravda. Byl jsi s jinou,“ vykřikla hádavě a pokusila se ho odstrčit. „Teď máš pocit viny a myslíš si, že to takhle odčiníš. A přitom…“
„Co je s tebou? Kousl tě bazilišek?“ rozkřikl se stejně nazlobeně. Popadl ji za ramena a zatřásl jí. „Dole jsem se zdržel jenom proto, že jsem ve tmě netrefil zpátky.“
„Měla jsem sen,“ odpověděla trochu nelogicky.
„Aha,“ opáčil jízlivě a pustil ji. Pak se beze slova otočil a zamířil přes suť k chatrči.
„Jaké aha?“ vykřikla uraženě. „Neslyšíš? Viděla jsem tě válet se s nějakou courou. To ti nestačí?“
„Byla alespoň hezká?“ ušklíbl se a pokračoval, aniž se ohlédl. Pak najednou ucítil prudký úder do zad. Překvapeně se zastavil a ohlédl. Pochopil hned, co se stalo. Johanka po něm hodila kamenem.
Praštil brašnou o zem a vrhl se k ní. V očích neměla jen slzy. S hrůzou zjistil, že má pohled prázdný stejně, jako když ji před časem našel v klášteře ve Vyšším Brodě. Chytil ji za ruku. Byla horká. Johanka měla horečku. Nepatrně se jí třásl spodní ret.
„Prosím, neubližuj mi,“ řekla unaveně. „Za chvíli začne mše. Musím se převléknout. Doprovodíš mne do cely?“
„Mše?“ vyhrkl nechápavě.
„Ano, ranní matutina,“ vykládala horlivě. „Tady v klášteře chodím na pět mší denně. Nesmím se zdržet.“
„Johanko, nejsme v klášteře. Já jsem Martin, tvůj manžel.“
„Půjdeme?“ optala se a chtěla udělat krok, ale zakopla a zhroutila se na zem. Martin ji nestačil zachytit. Upadla mezi kameny a odřela si tvář. Opatrně ji zvedl a odnesl. Uložil ji na lůžko, pak doběhl pro brašnu a připravil snídani. Johanka zatím usnula.
Martin ze Stvolna ji nebudil. Sedl si vedle lůžka a díval se na její pravidelnou jemnou tvář. Díky černým vlasům vypadala ještě bledší, než ve skutečnosti byla. Zdálo se mu, že se její dech trochu uklidnil. Strnulost kolem úst povolila. Přesto nebyl klidný. Cítil strašný zmatek. „Co se s ní stalo?“ kladl si otázku, na niž neznal odpověď. I když se spolu občas hádali, myslel, že to zlé už dávno překonali. Mýlil se. Démony nebylo tak snadné zahnat. Sepjal ruce a tiše se modlil. Trochu ho to uklidnilo.
Johanka se vzbudila až odpoledne. Otevřela oči a překvapeně vyhrkla: „Ty ses už vrátil? Chvála Bohu!“ Natáhla k němu ruce, objala ho a políbila. Měla vlhké a vláčné rty. V jejích očích Martin zahlédl oddanost a něhu. Tohle byla jeho Johanka. Pevně ji sevřel v náruči. Tělo měla zpocené a horkost ještě zcela neustoupila, i když už to s ní bylo mnohem lepší.
Přinesl džbán s vodou, pak jí podal kus placky, kterou sám upekl na ohni. Přitom vyprávěl, co v osadě zažil a že mají jedinou možnost, ja…
