XX. KAPITOLA
Oldřich z Chlumu se oháněl mečem a odrážel útoky bandy lotrů, která ho přepadla. Měl už šrám na rameni, ale jednoho z útočníků se mu podařilo zranit tak, že musel nechat boje, s naříkáním se posadil stranou a kusem špinavého hadru si ovazoval krvácející ránu. Jenže tohle malé vítězství neznamenalo víc než odklad porážky. A s ní i neodvratné smrti, pokud se nestane zázrak. Ale modlit se nemělo smysl.
Uskočil a odrazil další výpad velitele bandy Matěje. Měl opět štěstí. Lupič musel couvnout, zakopl o kořen a upadl. Oldřich z Chlumu neváhal ani vteřinu. Vrhl se do mezery v obklíčení, protože se mu otevírala cesta k útěku. Nemyslel si, že by unikl, ale mohl získat čas, než ho opět doženou a obklíčí. Měl na vybranou. Buď mohl ležícího Matěje probodnout, ale tím by ztratil čas, nebo ho mohl nechat být. Zvolil druhou možnost. V běhu mu alespoň dupl na břicho. Matěj zavyl bolestí, zkroutil se do klubíčka a rozkašlal se. Stačil ještě křiknout na své druhy, aby toho úřednického psa nenechali utéct.
Oldřich z Chlumu běžel, co mu síly stačily, jenže měl na sobě žebrácký oděv a na nohou otrhané sandály. Nebyly šité na takovou námahu. Udělal pár kroků a praskly řemínky, jimiž je měl uvázané. Klopýtl a musel zastavit. Než ho však rozzuření lupiči dohnali, objevil se v zákrutě cesty na koni Bohemund, rytíř v hnědém plášti, který ho v posledních dnech neustále sledoval. Za ním cválali dva rytíři. Ani jeden neměl na plášti erb. Všichni tři však třímali tasené meče a hnali se k Oldřichovi z Chlumu.
To je konec, mihlo se mu hlavou. Uskočil k nejbližšímu stromu, pevně popadl meč oběma rukama a nastavil ho před sebe. Zoufalá, ale poslední možnost obrany.
Bohemund s rytíři se však přehnali kolem královského prokurátora a bez větších potíží muže na cestě doslova rozsekali na kousky. Jediný, kdo přežil ten bleskurychlý masakr, byl velitel Matěj, který ležel na zemi. Protože pochopil, že utíkat nemá smysl, nechal klesnout hlavu a dělal mrtvého. Ale Oldřich z Chlumu dobře věděl, že to je jen trik. Jenže to teď nebylo nejdůležitější. Rytíř v hnědém plášti lotry pobil. Znamená to, že ho zachránil? Nebyl si tím jistý, a proto zůstal na místě s mečem ve střehu.
Bohemund si otřel zkrvavělé ostří meče o nohavici a zastrčil zbraň do pochvy. Pak otočil koně a dojel k Oldřichovi z Chlumu. Měl chladné oči a úzké rty. Aniž se mu pohnul sval ve tváři, řekl: „Pane královský prokurátore, urozený člověk by neměl cestovat bez své družiny. A oblečený za žebráka už vůbec ne.“
„Co mi chcete?“ zabručel Oldřich z Chlumu. Meč stále držel ve střehu, i když se nezdálo, že by ti tři měli nepřátelské úmysly.
„Zachránili jsme vás. To nestačí?“
„Kdo vás poslal?“
„Kdo asi?“ ušklíbl se Bohemund a seskočil z koně. Když se postavil na zem, Oldřich z Chlumu si překvapeně uvědomil, že rytíř v hnědém plášti je skutečný obr, protože byl o dobrou polovinu hlavy vyšší než on. Bohemund se rychle podíval na šrám na Oldřichově rameni a teprve pak pokračoval. Vysvětlil, že mu král Přemysl II. Otakar nařídil, aby chránil královského prokurátora, protože mu na jeho životě mimořádně záleží.
„Proč potom nemáte na pláštích jeho erb?“ optal se nedůvěřivě Oldřich z Chlumu a trochu váhavě sklonil špičku meče k zemi.
„Král si to tak přál. Kromě vás nesmí nikdo vědět, že nás poslal on.“
„A co jste dělali v lesích u Zbečna? Proč jste mě v noci hledali v Tajné?“
„Protože jsme si byli jistí, že vás chce tamní vladyka zavraždit. Přijeli jsme vás zachránit,“ vysvětloval Bohemund trochu rozmrzele. „Jenže to byla zbytečná námaha. Vy jste tam nebyl.“
„Kdo zařídil, aby má družina odjela z Prahy?“
„O tom nic nevím. Oni nebyli má věc. Pouze vaše bezpečnost.“
„Pokud vám král nařídil, abyste mne hlídal, proč jste se skrýval? Není to trochu divné?“
„Tak rozhodl Přemysl II. Otakar. Optejte se jeho, urozený pane. Doprovodím vás do hostince. Vím, kde spíte. A vím také, že tam najdu tu dívku, která vám ve Zbečně přivedla koně a pokoušela se mne zabít. Rád ji poznám, protože něco ta…
