V. KAPITOLA
Ráno bylo opět sychravo, podzim se nezadržitelně blížil. Oldřich z Chlumu měl na sobě prostou suknici z šedé nebarvené látky a potrhanou drátěnou košili, kterou si vypůjčil od jednoho vojáka z hradní posádky. I když se snažil, aby vypadal jako chudý venkovský rytíř, moc se mu to nedařilo.
„Tamhle na mýtině bychom se měli setkat,“ ukazoval panoš Ota před sebe. Pomalu stoupali lesním průsekem do příkrého svahu. Z návrší byl nádherný výhled na Bezděz. Přesto nebyl královský prokurátor spokojený. Zastavil se, setřel si pot z čela a zabručel, proč se nemohli setkat někde dole a kvůli čemu se mají škrábat tak vysoko.
„Protože tady nás nikdo nepřekvapí,“ vysvětloval panoš Ota. „To by musel být člověk blázen, aby se pro nic za nic trmácel tak vysoko.“
„Já tě měl nechat v rukách toho kata o něco déle, abys nebyl tak drzý,“ povzdechl si Oldřich z Chlumu. „To má člověk za svou dobrotu.“
Na kraji mýtiny pod nízkým smrkem seděl Věnek z Doubravičky. Na klíně měl položený meč a přimhouřenýma očima je pozoroval.
„Kde ji máš?“ zaútočil na něho bez pozdravu panoš Ota.
„Jste sami?“ optal se ostražitě rytíř a vstal. Chvíli poslouchal, a teprve když si byl jistý, že nikdo za královským prokurátorem nejde, strčil do úst prsty a hlasitě hvízdl. Z hustého trnkového křoví na opačné straně mýtiny se vynořila Ludmila. Měla na sobě mužský oděv, pouze dlouhé světlé vlasy, které jí spadaly pod okrajem přilby, prozrazovaly, že je dívka. Došla až k nim a dychtivě si prohlížela tvář Oldřicha z Chlumu. Zdálo se, že se od ní nemůže odtrhnout, až Věnek zakašlal, jako by ji chtěl upozornit, že to není zdvořilé.
Královský prokurátor se zasmál, a než ho stačil panoš Ota představit, oznámil, že on je přece ženatý a není tedy důvod k žárlivosti. Jeho bezstarostná poznámka uvolnila počáteční napětí. Rytíř Věnek se okamžitě ohradil, že Ludmila není jeho majetek a může si dělat, co chce, ale tím spíše jí věří. Panoš Ota poznamenal, že on zase doufá v dívčin dobrý vkus, a pokud by měl Věnek na někoho žárlit, pak především na něho.
„Má žena se také jmenuje Ludmila,“ dodal Oldřich z Chlumu a svého panoše napomenul, že si poznámky o dobrém vkusu vyprošuje, neboť v celém kraji je známo, že Ota by nebyl nejúspěšnější svůdce, kdyby on sám nebyl ženatý a nedržel se proto zpátky.
„Dej si na urozeného pana Oldřicha pozor,“ varoval panoš Ota rytíře Věnka. „Takhle lehkovážně obvykle nežertuje. Jen v případě, že potká nějakou krásnou Ludmilu. To se pak nezná. On je totiž na Ludmily zatížený, víš?“
Ludmila stála tiše, byla sice trochu zmatená z jejich řečí, ale cítila se lépe. V hlase všech tří cítila sebevědomí a doufala, že upřímný smích je znamením poctivosti. Jenže ihned se pokárala, aby nedala na první dojem. O staroboleslavském kanovníkovi si také myslela, že to je dobrý člověk. Dokonce mu říkala strýčku.
Panoš Ota představil Oldřicha z Chlumu jako zemana, který vlastní nedaleko tvrz a na něhož se mohou spolehnout. „Má přátele hodně vysoko postavené, a tak nám může být užitečný,“ vysvětloval Ludmile, protože postřehl v jejích očích nedůvěru.
Posadili se na zem a Oldřich z Chlumu se začal vyptávat, jak to vlastně bylo s přepadením dvorce v Tajné. Po několika větách ovšem pochopil, že nemůže začít tak zhurta. Dívka sice neměla s úřady žádné zkušenosti a většinu života strávila zavřená ve venkovském dvorci, přesto nebyla naivní a vůbec hloupá. Pokud se od ní chtěl něco dozvědět, musel si nejdříve získat její důvěru. A tak začal vyprávět o manželce a jejich malém synkovi.
Trvalo dlouho, než mu Ludmila svěřila, jak to ve skutečnosti bylo. Přiznala, že si až do přepadení Tajné myslela, že vladyka Burjan je její otec. Vyprávěla, jak dvorec napadl staroboleslavský kanovník Mladota s družinou mužů, které neznala. Jak všechny místní povraždil a tvrz spálil. Řekla také, že ji hledali a chtěli unést, ale umírající vladyka ji před kanovníkem varoval. Stihl jí ještě prozradit, že se k ní váže nějaké tajemství a to je důvod, proč se ji snaží unést. Ona ovše…
