XII. KAPITOLA
Oldřich z Chlumu pokračoval úzkou cestou lemovanou hustými křovinami a vzrostlými stromy. Měl plnou hlavu toho, co mu právě pověděl čihař, protože to bylo nejen divné, ale především hrozivé. Jenže musel do křivoklátské Tajné jet, jinak by se v pátrání nedostal dál.
Přejel ploché návrší a na rozlehlé mýtině uviděl dvorec obehnaný vysokou dřevěnou palisádou. Ve dvoře stálo několik hospodářských budov a za nimi patrové obytné stavení z šedého štípaného kamene. Oldřich z Chlumu litoval, že neviděl tu prvou Tajnou, než vyhořela. Byl zvědavý, zda se podobala tomuhle vladyckému dvorci.
Vrata byla otevřená, proto vjel dovnitř. První, koho si všiml, byl čeledín, který opravoval střechu stáje. Byl ramenatý, špinavý a zpocený. Díval se nepřátelsky a na královského prokurátora přísně křikl, co tu chce. V jeho hlase nebyl ani stín zdvořilosti nebo dokonce úcty před erbem českého krále, který měl Oldřich z Chlumu vyšitý na svém plášti. Muž ve špinavém oděvu uchopil sekeru a slezl po žebříku dolů. Místo aby se ujal otěží Oldřichova koně, zastoupil mu mlčky cestu.
Královský prokurátor rychle uvažoval, jak se má zachovat. Za normálních okolností by tasil meč a čeledínovi by vysvětlil, co to je úcta k českému králi. A kdyby tomu nerozuměl, tak by mu napráskal. Jenže tady v podivné Tajné hluboko v lesích se bál, že by se mu to mohlo vymstít. Ne, v jeho opatrnosti nebyl strach, spíše chladná úvaha. Měl-li se něco dozvědět, nemohl lpět na formálních drobnostech. Tady ve dvorci obklopeném liduprázdnými lesy se žilo jinak než na královském dvoře. Třeba to čeledín ani nemyslel tak zle. Ostatně, jeho opatrnost byla v tomhle Bohem opuštěném kraji víc než pochopitelná.
„Jsem prokurátor českého krále,“ řekl smířlivě. „Potřebuji mluvit s tvým pánem. S vladykou Burjanem.“
„Mluvíte s ním.“
„Vy jste…“
„Ano,“ odpověděl klidně neupravený muž, jehož Oldřich z Chlumu považoval za čeledína. „Co je na tom divného, když se člověk stará o svůj majetek?“
„Nic, jistě,“ souhlasil rychle Oldřich z Chlumu. I přes celkem přátelský tón v hlase neuhnul Burjan ani o píď, aby mu umožnil jít dál. Nebyl už nejmladší, měl široký obličej, jemuž husté obočí dodávalo výraz mrzouta. Ale oči měl bystré a kolem úst jemné vrásky. Byl rozcuchaný a stál nahrbeně. Rozložitou postavou připomínal zlostného medvěda.
„Potřebuji se vás zeptat na pár věcí,“ řekl Oldřich z Chlumu. „Ale raději bych hovořil jinde než tady na dvoře.“
„Je tu hezky,“ pokrčil vladyka nezdvořile rameny. Rukou ukázal ke kamennému korytu s vodou, kde stála rozvrzaná lavice. „Jestli něco chcete, sedneme si tamhle.“ Nato ještě ukázal k maštali, že si tam může královský prokurátor odvést koně. Pak se obrátil a došel ke korytu. Svlékl si propocenou halenu a rychle se ve vodě umyl. Na těle měl několik zarudlých jizev.
Oldřich z Chlumu uvázal hnědáka ke žlabu a do žebřin mu naložil plnou náruč sena. Sedlo mu ale nechal na hřbetě. Pak došel k rozviklané lavici a posadil se. Vladyka Burjan na něho mlčky čekal. Zůstal do půli těla svlečený.
„Jmenujete se opravdu Burjan z Tajné?“ optal se královský prokurátor po chvíli ticha.
„Od narození… Máte něco proti tomu?“
„Nedaleko Boleslavi žil také Burjan z Tajné. Minulý týden zemřel. Byl to váš příbuzný?“
„Byl to určitě podvodník. Nemám žádného příbuzného.“
„Jeho dvorec se jmenuje stejně jako váš.“
„Města Boleslavi existují také dvě. A znám čtyři Dolní Újezdy. Co je na tom divného?“
„Podle zemských desek vám byl tenhle dvorec zapsán před osmnácti lety. Kde jste žil předtím?“
„Hloupost! Patřil vždycky mému rodu. Zdědil jsem ho po otci. Co je mi do nějakých hloupých knih?“
„Mohu vidět vaši dceru Ludmilu?“
„Ne!“
„Není tu?“
„Je. Ale proč bych vám ji ukazoval?“
„Je to opravdu vaše dcera?“
„Jestliže o tom budete pochybovat, dokážu vám, že se mýlíte.“
„Pokud mi chcete jako rytíř oznámit, že dokazujete svou pravdu nejraději mečem, pak vás upozorňuji, že jsem zkušený bojovník a zřejmě byste proti mně svou pravdu zbraní neobhájil. A pak, já vaše s…
