XIV. KAPITOLA
Oldřich z Chlumu poslechl vladyku Burjana. Zadní brankou se vykradl z Tajné a lesem se plížil k cestě, která ho měla dovést k vykotlanému dubu. I když byl samozřejmě rád, že na chvíli unikne pronásledování podivného rytíře, Burjanovi příliš nevěřil. Už to, že pokoj, v němž ho ubytoval, se dal otevřít z chodby, nesvědčilo o jeho čistých úmyslech. Jenže rytíř v hnědém plášti s družinou rytířů představoval v tuhle chvíli mnohem větší nebezpečí. Jestliže mohl staroboleslavský kanovník Mladota vypálit Tajnou u Jizery za bílého dne, proč by nemohl vraždit rytíř v hnědém během noci v hloubi královského hvozdu? Kdyby spálil tenhle dvorec a všechny povraždil, kdo ví, kdy by se to vůbec někdo dozvěděl. Dokonce ho na chvíli přepadly výčitky svědomí, že klidně z dvorce utekl a ostatní tam nechal napospas násilníkům. S jeho mečem by měl vladyka Burjan větší naději ubránit se. Doufal ale, že když ho tam onen rytíř nenajde, ostatním neublíží.
Vykotlaný dub v ohybu cesty našel snadno, i když byla tmavá noc. Kdyby neměl v Tajné koně, možná by pokračoval dál, i když netušil, kde může být nějaká osada. Nepamatoval si, že by někdy navštívil místo ukryté před lidmi tak, jako tenhle dvorec v křivoklátských lesích.
Věděl, že musí být mimořádně ostražitý. Kdyby ten cizí rytíř v hnědém vladyku Burjana mučil, mohl by mu prozradit, kam královský prokurátor zmizel. Nebylo proto dobré ukrývat se přímo v dutině stromu. Rozhodl se, že nastraží past, která by mu v případě nebezpečí pomohla získat čas. Našel tlusté poleno, které odtáhl do dutiny, a přehodil přes něj svůj plášť s erbem českého krále. Pak oděv ještě na několika místech podložil drny, aby to celé vypadalo, že ve stromě opravdu spí živý člověk. Nakonec na vršek polena nasadil přilbu. Poodstoupil a spokojeně si v sinavém světle měsíce prohlížel své dílo.
Ve dne by si toho samozřejmě musel každý všimnout, ale v noci, kdy v dutině dubu byla opravdu tma, to byla výtečná past. Tasil meč a ukryl se v hustém trnkovém křoví na opačné straně cesty. Přitom naslouchal, zda neuslyší zvuky z nedaleké tvrze, které by mu prozradily, co se tam doopravdy děje. Ale nedolehl k němu křik, nářek ani řinčení zbraní. Do tmy se také nerozzářil červenavý svit požáru. Rytíř v hnědém zřejmě Tajnou nevyplenil.
Dlouho se nedělo nic. Oldřich z Chlumu se pohodlně usadil, meč si položil na klín, natáhl si nohy a zády se opřel o kmen za sebou. Měl přivřené oči, ale nespal. Věděl, že ve tmě je mnohem lepší spolehnout se na sluch než na oči. Pomalu začalo svítat, když konečně zaslechl na cestě opatrné kroky. Sevřel jílec meče a čekal, co se bude dít.
K vykotlanému dubu se rychle blížil vladyka Burjan. V ruce držel meč. Došel až k dutině, podíval se dovnitř, pak se rychle rozpřáhl a bodl do panáka v plášti s královským erbem. Oldřich z Chlumu se vymrštil a vrhl se přes cestu k místu, kde měl zemřít. Vladyka Burjan však byl tak překvapený, že zůstal stát jako socha a meč na obranu zvedl teprve na poslední chvíli. Oldřichův výpad sice dokázal odrazit, ale zakolísal a musel o krok ustoupit. Oldřich z Chlumu byl zkušený bojovník a nedal se tím drobným úspěchem ukolébat. Nezaútočil hned, jen provedl klamavý výpad, a když vladyka naklonil meč, aby ho odrazil, změnil směr své rány. Burjan se pokusil na poslední chvíli uskočit, ale zakopl o pařez, a jak se pokusil udržet na nohou, upadl do strany a břichem se nabodl na Oldřichův meč. Pustil svou zbraň a vykřikl, více zděšením než bolestí.
Oldřich z Chlumu se nepokoušel vytáhnout mu meč z břicha. Věděl, že kdyby to udělal, bude konec hned. On se ale potřeboval od toho muže dozvědět co nejvíc.
Přinesl z dutiny stromu svůj plášť, svinul ho a klekl si. Podložil mu hlavu a s omluvným úsměvem řekl: „Je mi to líto, vladyko. Ale chtěl jste mne zabít. Tak to v životě chodí. Chceš někoho zavraždit, ale doplatíš na to sám. Za chvíli zemřeš, měl by ses vyzpovídat.“
„Nejste kněz. Neřeknu už ani slovo.“
„V tvrzi zůstala panna Ludmila. Věřím, že je vaše dcera, je vám strašně podobná. Krásná dívka. Bude jí těžko samotné.“
Vladyka Burjan sebou zlostně trhl a zvedl ruce, jako by chtěl Oldřicha z Chlumu popadnout za krk, jenže vzápětí se mu tvář zkřivila bolestí. Tělo se mu otřáslo v křeči a z úst mu vytekla trocha krve. Ruce mu rezignovaně klesly zpět na zem.
„Nabízím obchod,“ řekl klidně Oldřich z Chlumu. „Postarám se o tvou dceru. Zařídím, aby se jí nic nestalo a aby se provdala za slušného muže. Za to chci pár odpovědí.“
„Souhlasím,“ rychle řekl vladyka Burjan. „Postarejte se prosím o Ludmilu!“
„Udělám to. Proč jste mne chtěl zabít?“
„Původně jsem vás chtěl z tvrze jen zapudit. Jenže když jste pronesl ta čtyři písmena, věděl jsem, že vás musím umlčet.“
„Co znamená B-S-W-Z?“
„To nevím. Já jsem jen strážce, na to by vám odpověděli zasvěcení.“
„Když nevíš, co znamenají, jak jsi věděl, že mne máš zabít?“
„Řekli mi to. Tahle čtyři písmena nesmí znát nikdo kromě členů bratrstva.“
„Co je to za bratrstvo?“
„Uctíváme svatého Václava. Jeho památku. Jednou za rok se koná pobožnost pro všechny členy a po ní je mystérium pro zasvěcené. K těm jsem já nepatřil.“
„Ve Staré Boleslavi?“
„Ano, vždycky v kostelíku svatého Kosmy a Damiána.“ Vladyka Burjan se rozkašlal. Byl ve tváři bledý, hovořil tiše a velice těžce. Přesto bylo v jeho tváři vidět, že veškerou svou vůli bojuje proti tomu, aby už zemřel. Chtěl se co nejvíce Oldřichovi z Chlumu zavděčit, aby za to pomohl jeho Ludmile. Byla to sice slabá jiskřička naděje, ale byla jediná, která mu zbývala.
„Jak jsi se stal vladykou v Tajné?“ optal se chvatně Oldřich z Chlumu. Pochopil, že umírajícímu už mnoho času nezbývá.
„Byl jsem sedlák, jmenoval jsem se Petr a žil jsem nedaleko Staré Boleslavi. Když se mi narodila Ludmila, má žena zemřela. Tehdy mne navštívil jeden prelát z kapituly…“
„Mladota?“
„Ne, ten tehdy ještě v čele bratrstva nestál. Tehdy to byl kanovník Olbram. Už zemřel. Nabídl mi, že se mohu stát vladykou v Tajné. Pod podmínkou, že se stanu strážcem a přijmu jméno Burjan. Měl jsem jediný úkol. Starat se o Ludmilu.“
„Proč?“
„Nevím.“
„A nemáš náhodou malý medailon s tím kryptogramem B-S-W-Z?“
„Ten směli nosit jen zasvěcení. Postarejte se o Ludmilu!“ zašeptal tiše a z posledních sil uchopil Oldřicha z Chlumu za ruku. „Prosím! Slibte, že se jí nic nestane. A řekněte jí, že ji mám strašně rád. Víte, já…“ Najednou sebou trhl, ještě něco nesrozumitelného zašeptal a pak mu hlava klesla. Oldřich z Chlumu vytáhl z jeho těla meč a ostří od krve očistil trávou. Pak mrtvému vladykovi zatlačil oči.
Ještě chvíli si ho rozpačitě prohlížel, pak se nad jeho tělem rychle pomodlil a vydal se zpět ke dvorci. Nešel ale po cestě. Plížil se okrajem lesa, protože netušil, zda rytíř v hnědém plášti už tvrz opustil. Měl na sebe trochu vztek, že se také nezeptal na toho rytíře, co chtěl a zda ho Burjan neznal. Pak si ale uvědomil, že spíše ne. Jasně to vyplývalo z nočních událostí.
Jakmile se dostal na dohled dřevěné palisády, opatrně se rozhlédl a pak se připlížil ke dvorci. Stoupl si na špičky a podíval se do zemanské tvrze. Na první pohled bylo zřejmé, že uvnitř nikdo z cizích rytířů není.
Zadní brankou vešel dovnitř a zamířil k vladykovu obydlí.
Ludmile neprozradil, co se stalo jejímu otci. Jen řekl, že si má rychle sbalit věci a odjet s ním. Dívka chvíli váhala a pak rezolutně odmítla. Nakonec tedy přiznal, co se stalo. I to, že ho její otec chtěl zabít, ale nakonec zemřel sám. A že mu slíbil postarat se o ni.
Ludmila vrhla na Oldřicha z Chlumu nenávistný pohled, lhostejně pokrčila rameny a dodala, že stejně jí asi nic jiného nezbývá, ale že se za otce jednou pomstí.
Z dvorce odešli pro jistotu zadní brankou. Ani Ludmila neznala cizího rytíře v hnědém plášti, který v noci přijel a hledal Oldřicha z Chlumu. Otec ji ukryl ve sklepení podobném tomu, jaké našel panoš Ota v Tajné u Boleslavi. Řekl jí, aby mlčela a zůstala, dokud pro ni nepřijde. Co onen rytíř v hnědém plášti vlastně chtěl, to se nedozvěděla. Proto raději putovali po úzkých skrytých stezkách, které Ludmila znala, neboť netušili, kde mohou neznámí rytíři být.
„Kolem jsou lesy tak hluboké, že kdybych vás tady nechala, umřete hlady a na lidi vůbec nenarazíte,“ vysvětlovala výhrůžně.
„Nech už toho,“ napomenul ji nerudně. „Hlady umře v lese jen hlupák. Myslíš, že bych si neuměl něco ulovit?“
„Otec mne varoval, že nejprotivnější lidé na světě jsou královští služebníci. A jak vidím, měl úplnou pravdu.“
„Víš, před čím mne varoval můj otec, dokud ještě žil?“
„Měl vám především vysvětlit, že zabíjet lidi je smrtelný hřích.“
„To spíše měli vysvětlit rodiče tvému otci. Můj otec mi říkal, že nejprotivnější jsou nafoukané holky.“
„Nejsem nafoukaná,“ bránila se Ludmila zlostně. „Co byste po mně chtěl?“
„Nic. Slíbil jsem, že ti pomůžu, a to udělám. Nemyslím, že bys mi měla být vděčná, ale na druhou stranu je zbytečné pořád mne napadat pro to, co se stalo. Nebyla jsi u toho. A jednou třeba zjistíš, že ti říkám pravdu.“
Šlehla po něm očima, ale mlčela. Dál putovali mlčky. Teprve pozdě odpoledne se před nimi objevilo Zbečno. Zastavili se na kraji lesa a ukrytí za hradbou křoví sledovali malou vesničku s honosným dvorcem královského lovčího.
„Jak dobře znáš lovčího Godleva?“ optal se Oldřich z Chlumu. I když nic podezřelého nezahlédl, obával se zbrkle vyjít z úkrytu. Mezi nízkými dřevěnými domky s doškovými střechami panoval klid, a přesto cítil jakousi skrytou hrozbu.
„Občas nás navštěvoval,“ vzpomínala Ludmila. „Ale otec to neviděl rád. Já byla obvykle zavřená, abychom se nepotkali. Většina návštěv mne nesměla vidět.“
„Proč?“
Ludmila pokrčila rameny a nepřesvědčivě dodala, že se přece nehodí, aby si ji cizí muži prohlíželi, když je ještě svobodná.
„Já si tě také prohlížím,“ upozornil pobaveně Oldřich z Chlumu. „Pokud lovčího Godleva a jeho družinu pořádně neznáš, nemá cenu, aby ses šla podívat, zda je ve dvorci sám.“
„Já se nebojím!“
„Podívej, Ludmilo, žila jsi v lese a kromě svého otce neznáš lidi. Ty vůbec netušíš, co špatnosti a falše je v křesťanském světě. Uděláme to jinak.“
„Nebojím se,“ opakovala umíněně. „A kromě toho, nejsem hloupá.“
„To přece netvrdím. Přesto počkáš tady. Podívat se půjdu sám. Pokud to bude bezpečné, zavolám a přijdeš za mnou. Platí?“
„Co když vám zatím uteču?“
„Nejsi můj vězeň. Pokud to uděláš, budu mít klid. Nemysli si, že v tvé společnosti jásám štěstím.“
Ludmila se zamračila, pak si sedla na bobek a tvářila se uraženě. Mlčela a ostentativně se dívala stranou.
Oldřich z Chlumu uvázal koně ke stromu, z pochvy u sedla vytáhl meč a opatrně se vyplížil z úkrytu. Vesnice byla z téhle strany obehnaná proutěným plotem proti lesní zvěři, a tak měl situaci ulehčenou. Trávou po čtyřech doběhl k plotu a dál se plížil podél něho. Když našel místo, odkud viděl na otevřená vrata dvorce a skrze ně k domu i stájím, lehl si do trávy a tiše čekal.
Kolem hospodářských budov se míhala čeleď, zahlédl také několik vesničanů, kteří přivezli žebřiňák plně naložený senem. Zajeli ke stájím a dřevěnými vidlemi ho skládali pod otevřený přístřešek. Všude byl klid a místní lidé nebyli nervózní. Zdálo se, že ve Zbečně nikdo cizí není.
V trávě za proutěnou ohradou ležel Oldřich z Chlumu dlouho, než se rozhodl, že ve vsi je bezpečno. Právě když chtěl vstát, vyšel z obytného stavení královský lovčí Godlev a za ním cizí rytíř v hnědém plášti. Konečně měl Oldřich z Chlumu možnost prohlédnout si ho pořádně. Byl to svalnatý vysoký muž, pohyboval se pružně a z každého jeho pohybu vyzařovalo sebevědomí. Měl hnědé vlasy a štíhlý obličej, který nevynikal vůbec ničím. Kdyby si ho Oldřich z Chlumu nevšiml náhodou v Praze, ani by neuměl povědět, jak vlastně vypadá.
Cizí rytíř došel ke stáji a vyvedl koně. Vyskočil do sedla, přátelsky pokynul lovčímu rukou a otevřenými vraty opustil dvorec. Ale nezamířil po cestě ven z vesnice, nýbrž cválal přímo k místu, kde se za plotem skrýval Oldřich z Chlumu.
Královský prokurátor rychle uvažoval, co udělá. Kdyby vyskočil a začal utíkat zpátky do lesa, rytíř na koni by ho snadno dohnal a ještě by mohl svou zbrklostí ohrozit Ludmilu. Byl si jistý, že rytíř v hnědém plášti o něm nemůže vědět. Napadlo ho, že třeba ještě odbočí. Pevněji sevřel meč v ruce, aby mohl začít bojovat. Rytíř však neodbočil, nýbrž pokračoval dál mezi chatrčemi směrem k proutěné ohradě.
