XIII. KAPITOLA
Ještě tu noc, kdy Ludmila z Vartemberka zajala s pomocí vojáků svého bratra lupičskou tlupu Kuny z Kováně, uprchl z Bezdězu jeden z mužů hradní posádky. Když ho později chytil na svém panství Havel z Lemberka, přiznal, že v Kunově družině sloužil jeho bratranec a jemu posílal zprávy o všech léčkách, které na lupiče přichystal Oldřich z Chlumu. Proto se lupičům dařilo déle než rok vyhýbat nástrahám.
„Počkáme s výslechy na urozeného pána z Chlumu?“ optal se velitel Diviš, když se, ještě rozmrzelý svým neúspěchem, převlékl a najedl.
„Obvykle to tak děláváme,“ váhala Ludmila z Vartemberka, stále opojená svým odpoledním úspěchem. „Jenže tohle je jiná situace. Manželovi hrozí nebezpečí a my ani nevíme, co by se mu mohlo ještě stát. Pokud poví Kuna z Kováně pravdu, mohli bychom mnoha věcem předejít.“
„Myslel jsem si to,“ přikývl spokojeně velitel hradní posádky a na jeho zjizvené tváři se mihl letmý úsměv. „Kat už čeká. Můžeme začít hned.“
Ludmila z Vartemberka však ještě váhala. Ještě nikdy neudělala něco, co bylo v pravomoci královského prokurátora. Řídit denní život na Bezdězu bylo něco jiného. Ale vystupovat jako zástupce královské spravedlnosti, to dost dobře nemohla. Na druhou stranu byla dychtivá zapojit se do pátrání.
„Tak dobře,“ přikývla nakonec. „Ale vyslechne jenom Kunu z Kováně. A nebudeme se ptát na to, kde koho oloupil a zamordoval. To udělá můj manžel, až se vrátí. Pokusíme se jen zjistit, jak to bylo s přepadením a vraždou našich mužů, když se Oldřich vracel minulý týden z Boleslavi, a zda mu nehrozí nějaké jiné nebezpečí.“
„Dostanu z něj pravdu,“ přikývl rychle Diviš, ale Ludmila z Vartemberka ho pánovitým gestem zastavila. Zamračila se a oznámila, že výslech povede samozřejmě ona. Pak zamířila ke dveřím, aniž si všímala Divišových protestů.
Když vešla do podzemního sklepení, které sloužilo jako mučírna a současně vstup do několika kobek pro vězně, kat překvapeně otevřel pusu a zapomněl i pozdravit. Teprve po chvíli se rozpačitě uklonil a jeho hrubá špinavá tvář nepatrně zčervenala, pokud se to dalo pod umaštěnými vousy poznat. Bezdězský kat byl chlap jako hora a dokázal by si poradit i s rozzuřeným medvědem, ale před ženami vždy cítil nesmírný ostych. Natož před hradní paní.
Z rozpaků ho vyvedla sama Ludmila z Vartemberka. Usadila se na lavici a pak mu téměř laskavě nařídila, ať přivede Kunu z Kováně. Kat se znovu uklonil, otevřel malá dvířka na konci sklepení a vyvedl v železech spoutaného rytíře. I když sebou spoutaný muž trhal a nechtěl jít, bez nejmenší námahy ho dotáhl k vysokému dřevěnému rámu, k němuž ho připoutal. Pak ze stěny sundal palečnici, přiložil ji na pravou rytířovu ruku a opatrně utáhl šrouby na obou stranách, aby palečnice z jeho prstů nesklouzla, ale zatím mu ještě nepůsobila bolest. Jakmile byl hotový, obrátil se na Ludmilu z Vartemberka a s očima sklopenýma k vlhké podlaze kryté hnědými dlaždicemi se zeptal, zda může začít.
„Počkej ještě,“ zarazil ho Diviš, který stál u dveří do sklepení a připadal si úplně zbytečný. V duchu zuřil. Kdo to kdy viděl, aby se ženské pletly i do takovýchto záležitostí? To už by pomalu mohly chtít válčit a soupeřit s dřevcem na turnajích. Měl chuť odplivnout si, ale postřehl, že si ho Ludmila z Vartemberka trochu potměšile prohlíží. Okamžitě zkrotl. Ne proto, že Kuna z Kováně unikl jeho nástraze a shodou okolností padl do rukou jeho paní, ale proto, že za její mlčení před panošem Otou slíbil uznat ženskou chytrost. Povzdechl si, když si představil, k jakým obětem se musí snížit, aby si udržel čistý štít. Zkrotle oznámil, že výslech povede urozená paní z Vartemberka, a proto Kunovi doporučuje, aby raději mluvil pravdu, protože to pro něho není žádná výhoda, spíše naopak.
„Nedostanete ze mě nic, vy podlí psi,“ rozkřikl se Kuna z Kováně.
„To jsi rytíř? Takhle hovořit s dámou?“ napomenul ho kat a začal bez ptaní přitahovat šrouby na palečnici. Ale Kuna z Kováně byl tvrdý chlap. Skučel bolestí, z rozdrcených prstů mu na podlahu kapal…
