Panicové (Diana Gabaldon)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Intermezzo

 

Některé knihy začínají předmluvou nabízející pozdrav či vysvětlení (příležitostně i omluvu) toho, co se čtenář chystá číst. Jiné začínají úvodem. Zdánlivě jde o součást samotného příběhu, ale mnoho nedbalých čtenářů úvod přeskočí v domnění, že pokud je třeba sdělit něco skutečně důležitého, dozví se to v první kapitole. (U každé z mých knih by to byla závažná chyba a důrazně vám radím, abyste to nedělali…)

Některé knihy jsou zakončeny doslovem, v němž se autor loučí se čtenáři, děkuje jim za trpělivost a dodává ještě několik slov o tom, jak mohl zakončený příběh pokračovat, kdyby bylo více času. Někdy může ten krátký prostor využít k záměrnému zmatení čtenáře, ale jsem si jistá, že osobně neznám nikoho, kdo tohle dělá…

Příležitostně píši předmluvy pro knihy ostatních spisovatelů (bylo mi ctí sepsat je ke knihám Zdravý rozum od Thomase Painea a Ivanhoe od sira Waltera Scotta a s radostí je čas od času píši pro své přátele), ale ke své knize jsem předmluvu nikdy nenapsala.

Úvody nicméně píši. Nevyužívám je k nastínění informací mimo hlavní vyprávění ani k seznámení se záhadnými postavami, jejichž identitu se máte dozvědět až na konci knihy. Každý z mých úvodů je hlasem konkrétní knihy. Obraz či krátká meditace, emocionální shrnutí, chcete-li. Připodobnila bych jej k voskové pečeti na dopise z osmnáctého století; jde o osobní znak pisatele, příslib toho, že budou prozrazena tajemství.

Také jsem několikrát ke knize napsala doslov a ponechám na čtenářích, aby sami posoudili, jaké mě k tomu vedly motivy.

Ale něco podobného, jako je toto, jsem nikdy nenapsala, a tak to se mnou musíte vydržet. V podstatě se jedná o popis toho, co držíte v ruce, a vysvětlení, proč to držíte. (A to jste si mysleli, že už to víte…, ale vydržte –!)

Pravděpodobně znáte Cizinku, ať už jste ji četli, nebo pouze zhlédli jako televizní seriál. Je to první část dlouhého a zajímavého příběhu. Ale ani dlouhé vyprávění nemůže obsáhnout všechno, a tak jsem se v posledních letech uchýlila k psaní kratších kousků (nazývám je „hrudky“ – představte si hada pojídajícího srnu…), jež podrobněji popisují životy a dobu lidí, kteří žijí v mé hlavě.

Jedním z těchto kratších knih jsou Panicové, které jste právě dočetli, a já doufám, že se vám četba líbila. Jamieho Frasera jste nejspíš znali ještě předtím, než jste knihu otevřeli, ale pokud ne, teď už ho znáte.

Panicové jsou tudíž technicky vzato předehrou Cizinky. Mého vydavatele napadlo, že by bylo vhodné poskytnout čtenářům krátkou ukázku Cizinky, ať už kvůli lidem, kteří román doposud nečetli, či k osvěžení paměti těch, kteří jej četli.

S jeho nápadem jsem souhlasila – pouze jsem namítla, že Jamie Fraser nevstupuje do příběhu hned na začátku. Příběh Cizinky ve skutečnosti začíná dvě století po jeho smrti (ať k ní došlo kdykoliv…, zatím se to nestalo), kdy je žena, která uchvátila jeho duši a dodává smysl jeho žití, šťastně vdaná za jiného muže. Usoudila jsem, že by to některé čtenáře mohlo zaskočit, a navrhla jsem, že bychom mohli čtenářům poskytnout poněkud delší výtažek z Cizinky, aby si logicky spojili mladého žoldáka z Paniců a stále ještě mladého, ale zkušenějšího (v některých oblastech…) skotského psance, který upoutá pozornost Claire Randallové tím, že před jejíma očima téměř vykrvácí.

A proto zde naleznete víc než jen první kapitolu Cizinky a pevně doufám, že si celou část náležitě vychutnáte.

Děkuji!

Diana Gabaldon

Srpen 2016

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024