Říjen 1740
nedaleko Bordeaux, Francie
Když se Ian Murray podíval svému nejlepšímu příteli do tváře, ihned se dovtípil, že se stalo něco příšerného. Svědčil o tom i fakt, že vůbec Jamieho Frasera viděl, o hrozivém vzhledu nemluvě.
Jamie stál v bojovém voze a náruč měl plnou výzbroje, kterou mu vozka zrovna podal. Pleť měl bledou jako sníh a kýval se dopředu a dozadu jako rákos na jezeře Awe. Ian se přiblížil o tři kroky a popadl ho za ruku, aby se neskácel k zemi.
„Iane.“ Po Jamieho tváři se rozlil výraz úlevy a Ianovi připadalo, jako by se měl každou chvíli rozplakat. „Probůh, Iane.“ Ian Jamieho objal a ten jen ztuhl a zalapal po dechu. Okamžitě ucítil obvazy pod jeho košilí.
„Propána!“ vyděsil se, ale pak zakašlal a pravil: „Propána, já tě tak rád vidím!“ Poplácal Jamieho jemně po zádech a pustil ho. „Určitě by sis dal něco k snědku, že? Pojď se mnou.“
Zatím spolu nemohli hovořit otevřeně, a tak Ian pobídl Jamieho, aby se seznámil s ostatními. Převzal od něj polovinu výstroje a odvedl ho k ohni.
Jamie si na svůj příjezd vybral skutečně příhodný den, pomyslel si Ian. Všichni byli unavení, ale rádi spolu na chvíli poseděli. Těšili se na večeři a denní příděl čehokoliv, co se dalo vypít. Zajímalo je, zda jim nově příchozí poskytne nějakou zábavu, ale na fyzicky náročnější aktivity jim nezbývaly síly.
„Tamto je velký Georges,“ uvedl Ian, odložil Jamieho výbavu a kývl směrem na druhou stranu ohně. „Ten menší mužík s bradavicemi, který sedí vedle něj, se jmenuje Juanito; francouzsky moc neumí, a anglicky už vůbec ne.“
„Mluví vůbec někdo z nich anglicky?“ Také Jamie vyprázdnil náruč a ztěžka se posadil na svinutou pokrývku, přičemž si kilt nepřítomně zastrčil mezi kolena. Pohledem přejel po kroužku lidí, pokynul jim a napůl stydlivě se usmál.
„Já.“ Kapitán se naklonil a natáhl k Jamiemu ruku. „Jsem le capitaine-Richard D’Eglise. Oslovujte mě kapitáne. Vypadáte, že byste mohl být užitečný –, váš přítel říkal, že se jmenujete Fraser?“
„Jamie Fraser, ano.“ Ian potěšeně sledoval, jak se Jamie dívá kapitánovi zpříma do očí a sbírá sílu, aby mu s patřičnou razancí potřásl rukou.
„S mečem to umíte?“
„Umím. A s lukem taktéž.“ Jamie se podíval na povolený luk u svých nohou a krátkou sekeru vedle něj. „Ale sekerou jsem zatím akorát tak štípal dříví.“
„To je dobře,“ vložil se do hovoru další muž francouzsky. „K tomu ji taky budeš potřebovat.“ Několik dalších se rozesmálo, a alespoň tím dali najevo, že rozumí anglicky, ať už tím jazykem mluvit chtěli, či nikoliv.
„Přidal jsem se tedy k vojákům, nebo uhlířům?“ zeptal se Jamie se zvednutým obočím. Promluvil francouzsky – a velmi zdatně, se slabým perským přízvukem – a několik okolo sedících mužů vykulilo oči údivem. Ian sklonil hlavu, aby zakryl úsměv, ale nepřestával být napnutý jako struna. Jamiemu nechybělo mnoho, aby spadl únavou čelem do ohně, ale nikdo – snad kromě Iana – to nesměl poznat, i kdyby měl umřít.
Ian si toho však byl dobře vědom a ostražitě Jamieho sledoval. Vložil mu do dlaní chléb, aby si ostatní nevšimli, jak se mu třesou ruce. Seděl tak blízko, aby ho včas zachytil, kdyby doopravdy usnul. Začínalo se smrákat a nízko nad zemí visely růžové mraky. Ráno je nejspíš čekal déšť. Ianovi neušlo, jak Jamie na chvíli zavřel oči a s námahou polkl. Vnímal, jak se Jamiemu klepe stehno.
Co se ti u všech ďasů stalo? – pomyslel si netrpělivě. Co tady děláš?
* * *
Ian se dočkal odpovědi teprve ve chvíli, kdy si ostatní muži odešli lehnout.
„Připravím ti nocleh,“ zašeptal k Jamiemu a vstal. „Zůstaň ještě chvíli sedět u ohně a odpočiň si, ano?“ V žáru plamenů Jamiemu svítila tvář rudě, ale Ian nepochyboval o tom, že je stále bílý jako stěna; moc toho koneckonců nepozřel.
Když se vrátil, všiml si tmavých skvrn na Jamieho zádech, kde mu obvazy prosakovala čerstvá krev. Ovládl ho vztek a strach. Podobné rány už viděl; ten nebožák byl zbičován. Navíc ošklivě a nedávno. Ale kým? A jak?
„Tak pojď,“ pobídl ho, sklonil se a pomohl Jamiemu vstát na nohy. Odvedl ho od oh…
