2
Stojící kameny
Pan Crook se pro mě zastavil, jak slíbil, přesně v sedm hodin příští ráno.
„Tak vyrazíme na ty orosené pryskyřníky, ano, děvenko?“ pronesl se starosvětskou galantností. Přijel na motocyklu zřejmě vlastní výroby, na němž jsme společně odjeli za vesnici. Lisy na rostliny měl pevně přidělané po obou stranách obrovského vozítka jako nárazníky na remorkéru. Byla to příjemná jízda ještě spící krajinou, jejíž klid kontrastoval s řevem Crookova motocyklu, který burácel do okolního ticha. Starý muž toho skutečně věděl hodně o místní vegetaci, jak jsem s potěšením zjistila. Nejen kde co roste a kde můžeme které rostliny najít, ale také o jejich léčivých účincích a jak je zpracovávat. Přála jsem si, abych s sebou měla zápisník a mohla si všechno poznamenat.
Když jsem kladla naše vzorky do speciálního lisu na rostliny, poslouchala jsem pozorně jeho nakřáplý stařecký hlas a snažila se všechno si zapamatovat.
Zastavili jsme na úpatí zvláštně tvarovaného kopce, abychom posvačili. Kopec byl pokrytý zelení jako většina okolních, se stejnými skalními výčnělky a útesy, ale něčím byl přece jen zvláštní. Byla na něm vyšlapaná stezka vedoucí vzhůru a mizející náhle za jedním z výčnělků.
„Co je nahoře?“ zeptala jsem se, krmíc se šunkovým sendvičem.
„Och.“ Pan Crook se zadíval na kopec. „To je Craigh na Dun, děvenko. Ukážu vám to, až se najíme.“
„To místo je něčím zvláštní?“
„Ach, ano,“ odpověděl, ale dál nepokračoval a ponechal mě mým úvahám.
Pochybovala jsem o jeho schopnosti vyšplhat po příkré stezce, ale mé obavy se brzy rozplynuly. Pan Crook napřáhl svou sukovitou ruku a táhl mě nahoru do strmého kopce.
„Tady to je,“ ukázal rukou okázalým gestem.
„Tohle je malé Stonehenge,“ řekla jsem překvapeně. „Takový miniaturní prehistorický monument.“
Kvůli válce jsem naposledy navštívila Salisbury Plain před několika lety, spolu s Frankem jsme se na prohlídku Stonehenge vypravili krátce po svatbě. Jako všichni ostatní turisté jsme obdivovali stojící kameny, především Altar Stone, kde staří druidové prováděli své krvavé obětní obřady, jak nám dramatickým hlasem vykládal místní průvodce. S námi tu byli ještě nějací Italové, kteří přijeli autobusem a povinně si fotografovali všechny neolitické kamenné kvádry.
Protože jsme oba s Frankem milovali preciznost, on dokonce věšel kravatu na ramínko tak, aby oba konce byly stejně dlouhé, chodili jsme po obvodu kruhu, měřili vzdálenosti mezi jednotlivými místy a počítali překlady v Sarsen Circle, vnějším kruhu velkolepé stavby.
Za tři hodiny jsme měli jasno, ale stále nám unikal účel celé stavby, který se snažili najít desítky profesionálních i amatérských archeologů po celá staletí.
Nebylo to z nedostatku znalostí a odvahy mít svůj vlastní názor. Život mezi akademiky mě naučil, že přesně formulovaný názor je lepší než nepřesná fakta.
Chrám. Pohřebiště. Astronomická observatoř. Místo poprav (odtud název jednoho z kamenů „Slaughter Stone“ – Jateční kámen). Tržiště. Ta poslední domněnka se mi líbila. Představovala jsem si neolitické ženy s koši na zádech, jak kriticky hodnotí nabízené zboží a dohadují se s pekaři a prodavači nástrojů z jeleního paroží a jantarových korálků.
Proti téhle domněnce však svědčila přítomnost těl pod Altar Stone a ohořelé lidské zbytky. I kdyby to byly ostatky obchodníků obviněných z šizení zákazníků, připadalo mi dost neobvyklé pohřbívat lidi na tržišti.
Zde, mezi miniaturními megalitickými kameny na vrcholu kopce, nebyly po hrobech žádné stopy. Tím „miniaturním“ jsem měla na mysli velikost kruhu ze vztyčených kamenů. Byl menší než Stonehenge, každý z kamenů vážil jen o něco více než dvojnásobek mé váhy a měl menší proporce.
Věděla jsem od průvodce ze Stonehenge, že takové kamenné kruhy jsou po celé Británii i Evropě – některé v lepším, jiné v horším stavu a liší se pouze formou nebo umístěním. Účel a původ všech těchto prehistorických staveb však zůstával záhadou.
Pan Crook se laskavě usmíval, když jsem prolézala mezi kameny a zastavovala se, abych se jich dotkla a pocítila jejich blízkost.
Některé z kamenů byly skvrnité, pokryté zašedlými barvami. Jiné byly poseté vrstvami slídy, která se v ranním slunci zářivě leskla. Všechny však měly naprosto odlišné tvary od těch, které pokrývaly svahy kopce. At už to byl kdokoli, kdo je tu postavil a měl pro to jakýkoli důvod, bylo to pro něho zřejmě velmi důležité. Opracovat kameny, dopravit je na místo a vztyčit je tu jako svědectví. Opracovat – jak? Dopravit – jak? A z jaké vzdálenosti?
„Můj muž by byl fascinovaný,“ řekla jsem panu Crookovi a zastavila se, abych mu poděkovala za to, že mi ukázal místo i zdejší flóru. „Přivedu ho sem později.“ Starý muž mi galantně nabídl paži a já ji přijala. Společně jsme se vydali po srázném svahu dolů a on se zdál být i ve svém pokročilém věku v lepší kondici než já.
* * *
Vykračovala jsem si po silnici do vesnice, abych vyzvedla Franka na vikářství. S rozkoší jsem vdechovala vzduch vysočiny, který voněl vřesem, pelyňkem a janovcem. Do něj se mísil kouř z komínů a vůně smažených herynků, to když jsem občas míjela lidské příbytky. Vesnice se krčila ve svahu při úpatí jedné z převislých skal, která se strmě tyčila mezi okolními vřesovišti. Domky kolem silnice byly opravdu hezké. Poválečná prosperita se projevila i tady, domky měly nové omítky, a dokonce i fara stará jistě sto let zářila jasně žlutou barvou. Jen okenní rámy byly už značně zpuchřelé.
Vikářova hospodyně mi otevřela dveře. Byla to vysoká, šlachovitá žena a kolem krku měla ve třech řadách zavěšené perly. Když jsem se představila, pozvala mě dovnitř a vedla dolů úzkou tmavou chodbou. Po zdech byly rozvěšené rytiny s podobiznami lidí, kteří snad ve své době byli proslulí nebo to mohli být také vikářovi příbuzní. Stejně tak to ale mohla být královská rodina. V panujícím šeru jsem to nedokázala posoudit.
V ostrém kontrastu s tmavou chodbou byla vikářova pracovna. Místnost překypovala světlem z obrovitých oken, která se táhla od podlahy ke stropu. Jistě nebyla původní a musela být zbudována v mnohem pozdější době.
Frank spolu s malým obtloustlým mužem s typickým kněžským kolárkem šťastně zírali na útržky papírů na psacím stole. Frank sotva vzhlédl, aby mě pozdravil, ale vikář zdvořile povstal, spěchal mi potřást rukou a usmíval se s neskrývanou radostí.
„Paní Randallová!“ zvolal a srdečně mi stiskl ruku. „Rád vás opět vidím. A přišla jste právě včas, abyste slyšela novinky!“
„Novinky?“ Upřela jsem pohled na haldy dokumentů na stole a odhadovala stáří těch novinek tak kolem roku 1750.
„Ano, opravdu. Vystopovali jsme předka vašeho manžela, Jacka Randalla, ve vojenských záznamech z 18. století.“ Vikář se ke mně naklonil a šeptal koutkem úst jako gangster z amerického filmu. „‚Vypůjčil‘ jsem si originální dokumenty z místního historického archivu. Neřeknete to nikomu, že ne?“
Pobaveně jsem souhlasila, že neprozradím jeho strašlivé tajemství, a rozhlížela se po místnosti, kde bych mohla usednout a vyslechnout tu úžasnou zprávu z 18. století. Otočná židle u okna vypadala pohodlně, ale když jsem přistoupila blíž, zjistila jsem, že je už obsazená. Seděl v ní malý chlapec s kšticí hustých černých vlasů. Byl zabořen do sedadla a zdálo se, že spí.
„Rogere!“ Vikář, jenž ke mně přistoupil, vypadal stejně překvapený jako já. Chlapec se probral ze spánku a otevřel oči, které měly barvu mechu.
„Co tady děláš, ty malý rošťáku?“ káral ho vikář laskavě. „Zase jsi četl komiksy a usnul jsi přitom?“ Sesbíral ze země barevné stránky a srovnal je do desek. „Jdi teď pryč, Rogere, mám nějaké jednání s Randallovými. Ne, počkej. Zapomněl jsem tě představit – paní Randallová, tohle je můj syn Roger.“ Byla jsem poněkud překvapená. Nevěděla jsem, jak si to mám vysvětlit v případě svobodného mládence, jakým byl reverend Wakefield. Chlapec mi zdvořile podal ruku a já jí srdečně potřásla.
Chlapec odpochodoval do kuchyně a reverend Wakefield ho provázel zamilovaným pohledem.
„Můj nejmilejší syn,“ přiznal se. „Jeho otec byl zastřelen v námořní bitvě a matka zabita při leteckém náletu. Tak jsem si ho vzal.“
„To je od vás laskavé,“ zamumlala jsem a vzpomněla si na strýčka Lamba. On také zahynul při bombardování, když přednášel v Britském muzeu. Jak jsem ho znala, byl by určitě nevýslovně šťastný, že expozice perského starověku zůstala neporušená.
„Vůbec ne, vůbec ne.“ Vikář mávl v rozpacích rukou. „Je hezké mít kolem sebe mladé lidi. Teď se posaďte.“
Frank začal mluvit ještě předtím, než jsem usedla. „Máme obrovské štěstí, Claire,“ jásal a hrabal se v dokumentech. „Vikář objevil celou složku záznamů o Jonathanu Randallovi.“
„Myslím, že spoustu z nich pořídil sám kapitán Randall,“ poznamenal vikář a vzal jeden z dokumentů Frankovi z rukou. „Byl velitelem posádky ve Fort William asi tak čtyři roky, ale zdá se, že strávil také spoustu času cestováním po skotském venkově v zastoupení panovníka. Tohle,“ pečlivě oddělil část papírů a položil je na stůl, „jsou stížnosti adresované kapitánovi od různých rodin a státních úředníků na všechno možné. Od pletek, které měli jeho vojáci se služkami, po krádeže koní a podobné věci.“
Zatvářila jsem se pobaveně. „Takže ty jsi měl ve své rodině zloděje koní?“ poznamenala jsem, otáčejíc se na Franka.
Lhostejně pokrčil rameny. „Byl takový, jaký byl, a nic s tím už neudělám. Jenom to chci zjistit. Stížnosti v této době nebyly ničím ojedinělým a zvláštním. Angličané obecně a zejména vojáci byli na vysočině velmi nepopulární. Zvláštní ale je, že za prohřešky nebyl nikdo potrestán.“
Vikář, jenž nedokázal mlčet, se vložil do hovoru. „Máte pravdu. Nejenže úředníci nedodržovali zákony jako dnes, ale mohli si dělat, co chtěli. Ale tohle je opravdu zvláštní. Stížnosti nebyly vyšetřeny, většinou byly zamítnuty a dál se o nich nemluvilo.
Víte, co si myslím, pane Randalle? Váš předek musel mít nějakého ochránce. Někoho, kdo ho chránil před jeho nadřízenými.“ Frank se podrbal na hlavě a přitakal. „Asi máte pravdu. A musel to být někdo velmi mocný. Vysoko postavený v armádní hierarchii nebo možná příslušník šlechty.“
„Ano, nebo snad…“ vikáře přerušil příchod jeho hospodyně paní Grahamové.
„Přinesla jsem vám nějaké občerstvení, pánové,“ hlásila a položila tác s čajem přesně doprostřed stolu. Mě přitom jako by přehlédla a pokračovala.
„Přinesla jsem vám dva šálky, protože jsem předpokládala, že paní Randallová půjde se mnou do kuchyně. Mám tam trochu…“ Nečekala jsem na vysvětlení a hbitě vyskočila ze židle. Když jsme společně s paní Grahamovou procházely posuvnými dveřmi, slyšela jsem za sebou odvážné teorie obou mužů.
Čaj byl zelený, horký a báječně voněl. Po hladině kroužily malé kousky čajových lístků.
„Hmm,“ řekla jsem a odložila šálek. „Už dlouho jsem neměla oolong.“
Paní Grahamová přikývla a zářila spokojeností nad mou pochvalou. Pod šálky prostřela ručně háčkované dečky a přichystala také malé čajové koláčky.
„Během války se nic takového nedalo sehnat, jak víte. Dobře se z něho čte. Ten earl grey, který se prodával, byl příšerný. Lístky se okamžitě rozpadaly, prostě hrůza.“
„Ach, vy umíte číst z čajových lístků?“ zeptala jsem se pobaveně. Paní Grahamová se svým šedivým přelivem na krátké trvalé ondulaci a perlovým náhrdelníkem rozhodně nevypadala jako stará cikánka věštící osud. Polykala horký čaj a její dlouhý šlachovitý krk se přitom nadouval.
„Proč ne? Ano, je to tak, drahoušku. Naučila mě to moje babička a tu zase její. Dopijte čaj a já vám řeknu, co tam vidím.“ Na chvíli se odmlčela, naklonila šálek a pak jím pomalu otáčela v dlaních.
Pak ho opatrně položila na stůl, jako by se bála, že poruší strukturu sedliny. Vrásky kolem úst se jí prohloubily a čelo se záhadně zkrabatilo.
„Ano,“ řekla konečně. „Vidím nějakého cizince.“
„Ale?“ stále jsem se bavila, ale hořela jsem zvědavostí. „Setkám se tedy s nějakým vysokým tajemným cizincem. Nebo se jedná o cestu do ciziny?“
„Může být.“ Paní Grahamová postřehla můj ironický tón a odpověděla stejně posměšně, slabě se usmívajíc. „A nemusí. To je to zvláštní ve vašem šálku, drahoušku. Jsou tam samé rozpory. Tady je zakroucená linie značící cestu, ale kříží ji jiná, která znamená setrvání na místě. A cizinci tam jsou, je jich několik, tím si buďte jistá. A jedním z nich je váš manžel, pokud čtu z lístků správně.“
Už jsem se tak nebavila. Po šesti letech odloučení a šesti společných měsících byl můj muž stále něco jako cizinec. Ale pochybovala jsem, že by to čajové lístky mohly vědět.
Čelo paní Grahamové bylo stále zamračené. „Ještě se podívám na vaši ruku, děťátko,“ řekla.
Chytila mě kostnatou, ale překvapivě horkou rukou. Když se nade mnou sklonila, ucítila jsem vůni levandule z jejích šedivých vlasů. Dívala se do mé dlaně dlouho, přejížděla prstem sem a tam po čarách jako po nějaké mapě, na níž se vyznačené cesty ztrácejí v písku pouště.
„Tak, co je?“ zeptala jsem se, snažíc si zachovat klid. „To je můj osud tak strašný, že mi ho nechcete odkrýt?“
Paní Grahamová zvedla posměšně oči a zamyšleně se dívala na moji tvář. Přitom mě stále držela za ruku. Pak potřásla hlavou a našpulila rty.
„Ale ne, drahoušku. Celý váš osud nemáte napsaný v dlani. Jenom jeho část.“ Naklonila hlavu na stranu a nahlas uvažovala. „Linie vaší ruky se mění. V příštím období vašeho života mohou být úplně jiné než dnes.“
„To jsem nevěděla. Myslela jsem, že se s nimi člověk narodí.“
Cítila jsem se nesvá a měla chuť ruku ze sevření vytrhnout. „Co jste tedy z mé dlaně vyčetla?“ Nechtěla jsem, aby má otázka vyzněla urážlivě, ale celá věc se mi už přestávala líbit. Čtení z čajových lístků i hádání z ruky. Paní Grahamová se nečekaně usmála a pustila mou ruku.
„Proč? Linie vaší dlaně ukazují, jaká jste, drahoušku. Proto se mění – nebo mohou měnit. U některých lidí ne. Ti nešťastníci se nikdy nezmění, ale není jich mnoho.“ Znovu mi sevřela ruku a poklepala na ni. „Myslím, že vy k nim nepatříte. Vaše ruka vykazuje už teď dost změn na to, že jste tak mladá. Pravděpodobně je to válkou,“ řekla jakoby pro sebe.
Znovu jsem zahořela zvědavostí a ochotně rozevřela dlaň. „Jaká tedy podle čar na mé ruce jsem?“
Paní Grahamová se zamračila, ale moji ruku tentokrát neuchopila.
„To teď nemohu říci. Je to zvláštní, ale většinou se obě ruce podobají. Stačí vidět jednu a jako byste viděla obě. Jsou jako šablony.“ Najednou se usmála a odhalila své nezvykle bílé umělé zuby.
„Já pracuji jako většina vykladačů osudu. Dělám to při různých oslavách každý rok – nebo jsem to dělala ještě před válkou. A doufám, že v tom budu pokračovat. Děvčata za mnou přicházela do stanu – a já tam seděla v turbanu s pavím perem vypůjčeným od pana Donaldsona a v orientálních šatech. Chvíli jsem se na tu dívku dívala a pak předstírala, že si prohlížím její ruku, cítila lacinou vůni jejího parfému a prohlížela si její náušnice visící až na ramena. Nepotřebovala jsem křišťálovou kouli, abych jí řekla, že bude mít dítě, než se rok s rokem sejde.“
Paní Grahamová se odmlčela a škodolibě si mě změřila. „A když byla dlaň hladká, říkala jsem, že se brzy vdá.“
Zasmála jsem se a ona také. „Takže jste se jim na ruce vůbec nemusela dívat?“ zeptala jsem se. „Stačilo zjistit, jestli mají prstýnek?“
Zatvářila se mrzutě. „Ale samozřejmě jsem se dívala. Všem.“ Shýbla se nad mou rozevřenou dlaní. „Ale tohle je vzorec, který jsem nikdy předtím neviděla. Velký palec,“ předklonila se ještě víc a lehce se prstu dotkla, „ten se příliš nezměnil. Znamená to, že jste silná a tvrdohlavá.“ Zamrkala na mě. „Předpokládám, že vám to samé řekl už váš manžel. Nebo něco podobného.“ Ukázala na masitý hrbolek v dolní části palce.
„Co je to?“
„Venušin pahorek, tak se tomu říká.“ Sevřela pevně rty a zamyslela se. „U muže by to znamenalo, že má rád ženy. U ženy je to trochu jiné. Budu velmi upřímná, když řeknu, že váš manžel asi nevyhledává cizí postele.“ Zasmála se nečekaně oplzle a já se začervenala.
Stará hospodyně se opět ponořila do mé dlaně, uchopila můj ukazováček a pokračovala.
„Tady je dobře rozeznatelná čára života, těšíte se dobrému zdraví a ještě budete. Čára je přerušená, to znamená, že váš život se výrazně změnil – to je ale typické pro většinu z nás, že? Ale ta vaše je zpřetrhaná nezvykle často na krátké úseky. A čára vašeho manželství,“ opět potřásla hlavou, „ta je rozdělená. Není to nic neobvyklého a znamená to dvě manželství…“
Zachvěla jsem se, ale ona neodbytně pokračovala. Nedokázala jsem posoudit, jestli je skutečně dobrou věštkyní. Podívala se na mě konejšivým pohledem.
„Ne, nemějte strach, děvenko. Neznamená to, že se vašemu muži něco stane, znamená to pouze, že kdyby se to stalo,“ zdůraznila slovo „kdyby“ a slabě mi stiskla ruku, „nebudete se soužit a trávit zbytek života v hlubokém žalu. Znamená to, že dokážete opět milovat, pokud ztratíte svou první lásku.“
Zašilhala krátkozrace do mé dlaně a přejela krátkým ostrým nehtem po mé čáře manželství. „Ale většina takových čar je skutečně rozdělená, ta vaše se větví.“ Vzhlédla a potutelně se usmála. „Doufám, že nejste bigamistka?“
Zavrtěla jsem se smíchem hlavou. „Ne. Kde bych na to vzala čas?“ Obrátila jsem ruku hřbetem vzhůru.
„Slyšela jsem, že malé čáry na hřbetě značí počet narozených dětí?“ zeptala jsem se s předstíranou lhostejností. Hřbet mé dlaně byl beznadějně hladký.
Paní Grahamová mávla kostnatou rukou nad mou otázkou.
„Pah! Čáry se vám udělají až po porodu. Spíš by vám to bylo vidět ve tváři. To, že je na ruce nemáte, nic neznamená.“
„Opravdu?“ ulehčeně jsem si oddechla. Chtěla jsem se ještě zeptat, jestli hluboké rýhy na zápěstí znamenají možnou sebevraždu, ale vyrušil nás reverend Wakefield, který přinášel do kuchyně prázdné šálky. Položil je na dřez a začal se hlučně hrabat v kredenci, aby přivolal pomoc hospodyně.
Paní Grahamová vyskočila ze židle, aby ochránila svoji svatyni před pohromou. Odstrčila reverenda stranou a ujala se své práce. Ten se otočil na mě a zeptal se.
„Proč nepřijdete do pracovny a nedáte si šálek čaje se mnou a se svým mužem, paní Randallová? Učinili jsme skutečně potěšitelný objev.“
Viděla jsem navzdory jeho usedlému vzhledu, že přímo překypuje nadšením nad tím, co se mu podařilo nalézt. Vypadal jako malý kluk ukrývající v kapse ještěrku. Nezbývalo mi než se odebrat do pracovny a přečíst si účetní záznamy z prádelny nebo od ševče nebo jiné zápisy stejné důležitosti týkající se kapitána Jonathana Randalla.
Frank byl tak zabraný do zašlých dokumentů, že sotva vzhlédl, když jsem vstoupila do studovny. Neochotně předal svazek papírů do rukou vikáře, postavil se za něj a civěl mu přes rameno, aby se snad některý z nich nepoškodil.
„Ano,“ pronesla jsem zdvořile, ukazujíc na zaprášené útržky papíru. „Hmm, ano, velmi zajímavé.“ Ve skutečnosti bylo písmo na papíře tak vybledlé a plné ozdobných kudrlinek, že bylo těžké ho rozluštit. Jeden z listů byl lépe dochovaný než ostatní a v horní části měl nějaké erbovní znamení.
„Vévoda ze… Sandringhamu, je to tak?“ zeptala jsem se a zírala na vybledlý erb s vyobrazením leoparda a tiskem, který byl čitelnější než zbylý ručně psaný text.
„Ano, skutečně,“ potvrdil vikář a rozzářil se ještě víc. „Už nepoužívaný heraldický znak, jak víte.“
Nevěděla jsem, ale vychytrale jsem přikývla, abych nevypadala jako naprostý ignorant mezi těmi šílenými historiky. Většinou stačilo pouze kývat hlavou a říkat „Ach, opravdu?“ nebo „Jak fascinující!“ v přiměřených intervalech.
Poté si Frank s vikářem dávali přednost, kdo mi sdělí zprávu o tom úžasném objevu. Přednost dostal vikář a já zjistila, že všechen ten humbuk se týká zjištění, že Frankův předek, pověstný Blackjack Randall, nebyl jen vojákem Jeho Veličenstva, ale také důvěrníkem a agentem vévody ze Sandringhamu.
„Takový agent provokatér, dalo by se to tak říci, pane Randalle?“ Vikář galantně předal slovo Frankovi a ten se rozpovídal.
„Ano, je to tak. Sloh je velmi obezřetný, pochopitelně…“ Otočil stránku opatrně ukazováčkem.
„Opravdu?“ řekla jsem.
„Ze zápisů je patrné, že Jonathan Randall byl pověřený vypátrat příznivce jakobitů mezi prominentními skotskými rodinami v této oblasti. Cílem bylo vypudit je a celé území vyčistit. Ale je tu cosi velmi zvláštního. Nebyl sám Sandrigham přívržencem jakobitů?“ Frank se obrátil na vikáře s výrazem vyšetřovatele. Vikářova hladká tlusťoučká tvář se zkrabatila.
„Ano, myslím, že máte pravdu. Ale ověříme si to v Cameronovi.“ Vystartoval směrem ke knihovně a vrátil se s knihou vázanou v telecí kůži. „Určitě tu bude zmínka o Sandringhamovi.“
„Jak fascinující,“ zamumlala jsem a věnovala pozornost korkovému obložení, které pokrývalo celou jednu stěnu pracovny od podlahy ke stropu.
Byla pokrytá různorodou směsicí věcí, většinou nějakými papíry, účty za benzín, korespondencí, poznámkami, stránkami z knih a časopisů, ale také klíči, zátkami od lahví, všechno bylo připevněné připínáčky a špendlíky.
Prohlížela jsem si se zájmem tu rozmanitou směsici a na půl ucha poslouchala hovor obou mužů. (Usoudili, že vévoda ze Sandringhamu byl pravděpodobně jakobita.) Moji pozornost vzbudil genealogický nárys připíchnutý čtyřmi připínáčky v rozích. V horní části byla jména s letopočty z počátku sedmnáctého století. A úplně dole bylo jméno „Roger W. (MacKenzie) Wakefield.“
„Promiňte,“ řekla jsem a přerušila disputaci o tom, jestli leopard na erbu vévody držel v pravé tlapě lilii, nebo to byl krokus? „Tohle je rodokmen vašeho syna?“
„Ach, ano, ovšem, je,“ koktal vikář rozrušeně. Přistoupil blíž, něžně sundal list ze stěny a položil ho přede mě na stůl.
„Nechtěl jsem, aby zapomněl na svoji rodinu,“ vysvětloval. „Je to docela starobylý rod, sahá až do šestnáctého století.“ Krátkým tlustým ukazováčkem téměř nábožně sjížděl po rodové linii.
„Dal jsem mu své jméno, protože se to zdálo být praktičtější, když tu žije. Ale nechci, aby zapomněl, odkud pochází.“ Udělal omluvnou grimasu a pokračoval. „Obávám se, že má rodina tak zajímavá není. Vikáři a kaplani, příležitostní knihkupci. Moji předkové se dají vystopovat jen do roku 1752. Záznamy jsou poněkud sporé,“ řekl a kajícně potřásl hlavou.
Bylo už dost pozdě, když jsme opustili vikářství. Vikář nám slíbil, že vezme dokumenty do města a pořídí z nich kopie hned zítra ráno. Celou cestu domů Frank šťastně blábolil něco o špionech a jakobitech, až konečně postřehl moji zamlklost.
„Co se děje, miláčku?“ zeptal se a uchopil mě starostlivě za ruku. „Není ti dobře?“
„Ne, jsem docela v pořádku. Jenom jsem přemýšlela…“ Zaváhala jsem, protože jsme o té věci mluvili už předtím. „Přemýšlela jsem o Rogerovi.“
„Rogerovi?“
Netrpělivě jsem vzdychla. „Ano, Franku! Zapomněl jsi snad? Roger, syn reverenda Wakefielda.“
„Ach, ano. Jistě,“ řekl roztržitě. „Roztomilé dítě. Co je s ním?“
„No… je spousta takových dětí. Sirotků, jak víš.“
„Ne, Claire. Opravdu. Už jsem ti řekl, co si myslím o adopci. Je to jen… necítil bych se dobře s dítětem, které není…, není má vlastní krev. Vím, že je to ode mne směšné a sobecké, ale tak to je. Možná časem změním názor, ale teď…“ Ušli jsme několik kroků v naprostém mlčení. Náhle se zastavil, otočil se ke mně a chytl mě za ruku.
„Claire,“ řekl chraptivě. „Já chci naše dítě. Ty jsi pro mě ta nejdůležitější věc na světě. Chci, abys byla šťastná, ale také chci… ano, chci tě mít jen pro sebe. Obávám se, že cizí dítě, k němuž nemáme žádný příbuzenský vztah, by bylo jakýmsi vetřelcem, a neschvaluji to. Ale chtěl bych ti dát své dítě, vidět ho v tobě růst, narodit se…, cítit v něm naše pokračování. Skutečnou součást rodiny,“ oči měl doširoka otevřené a naléhavé.
„Ano, dobře. Chápu.“ Chtěla jsem už opustit téma a pokračovat v chůzi. Ale on si mě přitáhl k sobě a silně objal.
„Claire. Miluji tě.“ V jeho hlase zazněla neskrývaná něha a já mu položila hlavu na hruď a cítila teplo a sílu jeho paží.
„Také tě miluji.“ Stáli jsme v pevném sevření a vzdorovali nárazům větru, který se hnal po silnici. Najednou Frank ustoupil o krok zpět a usmál se na mě.
„A kromě toho,“ řekl mírně a odhrnul mi vlasy z obličeje. „Ještě to nevzdáváme, že ne?“
Usmála jsem se také. „Ne.“
Vzal mě za ruku, vsunul si ji pod paží a vyrazili jsme k našemu domovu.
„Čas na další pokus?“
„Ano. Proč ne?“ Šli jsme ruku v ruce směrem ke Gereside Road. Byl to prehistorický kámen Baragh Mhor stojící na křižovatce, který mi připomněl dnešní výlet s panem Crookem.
„Zapomněla jsem!“ vykřikla jsem. „Musím ti něco úžasného ukázat.“ Frank se na mě podíval a přitáhl mě k sobě. Znovu mi silně stiskl ruku.
„Já také,“ řekl se smíchem. „Ukážeš mi to zítra.“
* * *
Druhý den ráno jsme nicméně měli na práci jiné věci. Zapomněla jsem, že jsme si naplánovali výlet do Great Glen.
Byla před námi dlouhá cesta a vyrazili jsme hned časně ráno ještě před východem slunce. Spěchali jsme k autu, které na nás čekalo, mrazivým úsvitem. Usedla jsem a přikryla se dekou, abych si zahřála ruce a nohy. Padla na mě dřímota a já usnula opřená o Frankovo rameno. Poslední, co jsem zaznamenala, byla silueta řidičovy hlavy rýsující se proti ještě tmavé obloze.
Na místo jsme dojeli kolem deváté hodiny a tam už na nás čekal průvodce, jehož si Frank předem objednal. Stál na břehu jezera před malým lehkým člunem.
„Doufám, že budete spokojen, pane. Myslel jsem, že pojedeme dolů po jezeře k Urquhart Castle. Možná bychom se předtím mohli něčeho napít.“ Průvodce, malý sporý muž v bavlněné košili a hrubých kalhotách, vyndal nůši s občerstvením zpod sedadla a nabídl mi mozolnatou ruku, abych se mohla pohodlně usadit.
Byl nádherný den, kolem strmých břehů jezera se zelenala bujná vegetace a odrážela se ve vodní hladině. Náš průvodce byl navzdory svému urputnému zjevu poučený a výmluvný muž, ukazoval nám ostrovy, zámky a ruiny lemující podlouhlé úzké jezero.
„Támhle je Urquhart Castle,“ ukázal na hladkou kamennou zeď sotva viditelnou mezi stromy. „Nebo to, co ze zámku zbylo. Ten byl proklet čarodějkami z Glenu a jedno neštěstí střídalo druhé.“
Vyprávěl nám příběh Mary Grantové, dcery zemana z Urquhart Castle a jejího milence, básníka Donalda Donna, syna MacDonalda z Bohuntinu. Měli zákaz se scházet, ale přesto tak činili. Otec Mary to zjistil, vylákal Donalda na falešnou schůzku a zajal ho. Odsouzenec prosil, aby byl sťat jako urozený člověk, a ne pověšen jako zločinec. Jeho prosbě bylo vyhověno a mladý muž byl odveden ke špalku a cestou si neustále opakoval. „Čert si odnese zemana Granta a má hlava bude dneska sťata.“ Pověst vypráví, že když se jeho uťatá hlava koulela po zemi, promluvila řvouc: „Mary, zvedni mou hlavu.“
Otřásla jsem se a Frank mě objal. „Tohle je jedna z jeho básní,“ pronesl tiše. „Donald Donn.“
„Zítra spočinu na kopci, bezhlavý.
Budete mít slitování s mojí zarmoucenou dívkou,
mou Mary, krasavicí s něžnýma očima?“
Chytila jsem Franka za ruku a lehce ji stiskla.
Jak pokračovalo vyprávění o zradě, vraždě a násilí, jezero se zdálo být čím dál tím ponuřejší.
„A co zdejší lochnesská příšera?“ zeptala jsem se a zírala do kalných hlubin.
Náš průvodce se oklepal a plivl do vody.
„Ta historka je pochybná. Vypráví o nějakém starém a ohyzdném tvoru, co kdysi žil v hlubinách. Přinášely se mu oběti – dobytek a někdy také dítě, které se hodilo do vody v proutěném koši.“
Znovu si odplivl. „Někteří lidé říkají, že zdejší jezero je bezedné – uprostřed má díru hlubší než cokoli ve Skotsku. Na druhé straně,“ – průvodce hrozivě zakoulel očima – „to byla jedna rodina tady z Lancashire, která před několika lety volala na policejní stanici v Invermoristonu a křičela, že viděli monstrum vylézat z vody a skrýt se v kapradí. Tvrdili, že to bylo příšerné stvoření pokryté rezavými chlupy a s velkými rohy, něco přežvykovalo a z tlamy mu přitom vytékala krev.“ Zvedl ruku, aby zarazil můj vystrašený výkřik.
„Komisař se sem přijel podívat a prohlásil, že ten popis se dokonale hodí,“ – teatrálně se odmlčel – „na skotskou krávu přežvykující šťavnaté kapradí.“
Dojeli jsme asi do poloviny jezera, zakotvili u břehu a vystoupili, abychom si dopřáli pozdní oběd. Usadili jsme se do připraveného auta a jeli zpátky do Glenu. Cestou se nám nepřihodilo nic zlého, jen jsme vyplašili lišku, malé vylekané stvoření kulhající na jednu tlapku. Uskočila stranou a šplhala do svahu rychle a obratně.
Bylo už hodně pozdě, když jsme se vrátili do domu paní Bairdové. Potichu jsme stoupali po venkovních schodech, Frank šátral po klíči a stále se chechtal při vzpomínce na dnešní události.
Už jsme se svlékali do postele, když jsem si vzpomněla na miniaturní Stonehenge na Craigh na Dun a řekla to Frankovi. Jeho únava byla ta tam.
„Opravdu? A ty víš, kde to je? To je úžasné, Claire!“ rozzářil se a začal se hrabat ve svém kufříku.
„Co hledáš?“
„Budík,“ odpověděl.
„A na co?“ zeptala jsem se udiveně.
„Potřebuji být brzy vzhůru a vidět je.“
„Koho?“
„Čarodějnice.“
„Čarodějnice? Kdo řekl, že jsou tam čarodějnice?“
„Vikář,“ odpověděl Frank pobaveně. „Jeho hospodyně je jednou z nich.“
Vybavila se mi důstojná paní Grahamová a ironicky jsem poznamenala. „Nebuď směšný!“
„Jasně. Žádné čarodějnice. Tady ve Skotsku byly čarodějnice stovky let – upalovali je až do osmnáctého století. Ale v tomto případě se jedná o druidy nebo něco takového. Nepředpokládám, že by se tam konal sabat nebo satanská mše. Ale vikář říkal, že existuje skupina místních lidí, kteří stále provozují staré rituály. On sám si při svém postavení nemůže dovolit se o to příliš zajímat, to chápeš, ale je pochopitelně zvědavý a nemůže to ignorovat. Nevěděl, kde se obřady konají, ale jestli je tu prehistorický kamenný kruh, musí to být tam.“ Mnul si ruce nadšením. „Jaké štěstí!“
* * *
Vstávat ještě za tmy považuji za šílenost. A dva dny po sobě, to už zavání masochismem.
Tentokrát žádné vyhřáté auto s plédem. Klopýtala jsem v polospánku do kopce za Frankem, zamotávala se do kořenů a okopávala si palce o vyčnívající kameny. Bylo chladno a mlhavo a já si strčila ruce hluboko do kapes.
Zdolali jsme poslední výběžek a megalitická stavba se objevila před námi. Kameny byly stěží vidět v ponurém ranním šeru. Frank stanul v němém obdivu, zatímco já se posadila na jeden z kamenů a těžce oddychovala.
„Nádherné,“ mumlal Frank. Plížil se opatrně k vnějšímu okraji kruhu a jeho postava se ztrácela mezi vztyčenými kameny. Vypadaly opravdu velkolepě, ale také dost strašidelně. Jistě byly udělány s úmyslem co nejvíce zapůsobit, ať už sloužily k jakémukoli účelu.
Frank se ve chvilce vrátil. „Nikdo tu ještě není,“ zašeptal mi zezadu do ucha a já polekaně vyskočila. „Pojď, našel jsem místo, odkud můžeme všechno pozorovat.“
Světlo přicházející z východní strany sílilo a mělo nádech bledé šedi na obzoru. Na cestu už bylo vidět, když mě Frank vedl mezi křovím k proláklině na konci pěšiny. Byla úzká, stačila sotva tak pro nás dva a my se tiskli k sobě v napjatém očekávání. Na pěšinu bylo dobře vidět a stejně tak na vnitřní prostor mezi kameny. Nebylo to poprvé, co jsem obdivovala Frankovu schopnost pohybovat se naprosto neslyšně, což se naučil za války.
Byla jsem ospalá a nepřála si nic jiného než se schoulit pod jeden z keřů a spát. Ale nebylo tam místo na ležení a já dál nepohnutě stála zírajíc na pěšinu a vyhlížela domnělé druidy. Záda jsem měla strnulá a nohy ztuhlé. Šedivý obzor zrůžověl a začínalo svítat.
První příchozí se pohyboval téměř stejně neslyšně jako Frank. Ozvalo se jen nepatrné křupnutí, když šlápl na drobné kamínky pod vrcholem, a pak se objevil obrys šedivé upravené hlavy v mlhavém úsvitu. Paní Grahamová. Takže to byla pravda. Vikářova hospodyně byla oblečená příhodně do tvídové sukně a vlněného svetru a pod paží nesla bílý balík. Zmizela za jedním z kamenů tiše jako duch.
Pak v rychlém sledu přicházeli další. Po jednom, po dvou, po třech. Z pěšiny se ozýval tlumený šepot a smích a kruh uprostřed se začal pomalu zaplňovat.
Několik příchozích jsem znala. Přišla paní Buchananová, místní poštmistrová, s načesanými blond vlasy a šířila kolem sebe vůni parfému Evening in Paris. Stěží jsem potlačovala smích. Tohle jsou tedy moderní druidové.
Celkem jich bylo patnáct, vesměs ženy od šedesáti do dvaceti let, které jsem viděla ve vesnici tlačit kočárky před dvěma dny. Všechny byly oblečené sportovně a pod paží nesly balíky. Mluvily spolu spoře a mizely mezi kameny a keři. Znovu se objevily už bez balíků a celé v bílém. Ucítila jsem vůni mýdla na praní, když se jedna z nich mihla kolem našeho úkrytu. Ženy měly přes sebe prostěradla a roucha sepnutá na rameni sponou.
Shromáždily se vně kruhu v pořadí od nejstarší po nejmladší a stály v tichém očekávání. Světlo na východu zářilo stále jasněji.
Když se nad obzorem vynořilo slunce, daly se ženy do pohybu a pomalu kráčely mezi kameny. Velitelka je vedla přímo do středu kruhu a pak chodily stále dokola pomalou chůzí, vznešeně jako labutě.
Velitelka se náhle zastavila, zvedla ruce a vkročila do středu kruhu. Obrátila tvář směrem ke dvojici kamenů na východní straně a zvolala zvučným hlasem. Ne hlasitě, ale tak, aby ji bylo slyšet. Slova zanikala v mlze a vracela se ozvěnou, jako by okolní kameny odpovídaly.
Nerozuměla jsem zvolání, ale pro přítomné ženy to byl zřejmě pokyn. Roztáhly paže, a aniž by se navzájem dotýkaly, houpaly se a vlnily v kruhu. Pak se kruh rozdělil v půli. Sedm tanečnic vykročilo ve směru hodinových ručiček po obvodu kruhu. Ostatní se daly do pohybu opačným směrem. Ve dvou polokruzích se otáčely rostoucí rychlostí, někdy se spojily, jindy rozdělily. Ve středu stála nepohnutě velitelka a stále cosi žalostně vykřikovala neznámou řečí.
Působilo to všechno směšně a snad také bylo. Skupina žen v prostěradlech, hodně z nich obtloustlých a neohrabaných, motajících se v kruzích na vršku kopce. Ale při zvuku opakovaných výkřiků mě mrazilo v zádech.
Náhle se zastavily a otočily hlavy k vycházejícímu slunci. Stály ve dvou polokruzích, které od sebe dělila pěšina. Když slunce vystoupalo nad obzor, jeho paprsky pronikly mezi dvěma kameny a ozářily velký rozeklaný kámen na protější straně.
Ženy se stále nehýbaly a pak pronesla paní Grahamová cosi neznámou řečí, ale tentokrát hlasitěji. Otočila se a vydala se směrem ke slunci. Přítomné ji beze slova následovaly. Jedna po druhé, seřazeny v zástupu, mizely za skalnatým výstupkem v naprostém tichu.
Krčili jsme se s Frankem za nízkou olší a sledovali ženy, teď už normálně oblečené, které začaly sestupovat dolů z kopce. Smály se a klábosily a mířily na vikářství na šálek horké kávy.
„Páni!“ Protáhla jsem se a pohnula ztuhlýma nohama. „To byla ale podívaná, co?“
„Úžasná!“ jásal Frank. „Ještěže jsme to nezmeškali.“ Vyklouzl z křoví jako had směrem do vnitřního kruhu s nosem u země jako honící pes.
„Co tam hledáš?“ zeptala jsem se. Vstoupila jsem do kruhu s lehkým zaváháním. Už se úplně rozednilo a kameny, přestože stále působivé, už ztratily své hrozivé a skličující vzezření.
„Značky,“ odpověděl a plazil se po kolenou po zemi. „Jak můžou vědět, kde začít a kde skončit?“
„Dobrá otázka. Ale nic nevidím.“ S očima u země jsem spatřila zajímavé výhonky rostoucí u paty jednoho z kamenů. Pomněnky? Mají oranžové terčíky uprostřed modrých okvětních lístků. Zvědavě jsem vyrazila k trsu rostlin. Frank, který měl lepší sluch než já, mě chytil za ruku a táhl pryč. Vtom se na druhé straně objevila postava jedné z účastnic.
Byla to paní Grantová, obtloustlá malá žena, která provozovala ve vesnici na High Street obchod s cukrovinkami a pečivem. Mžourala kolem sebe, pak zašátrala v kapse a vytáhla silné brýle. Nasadila si je na nos, vydala se kolem kruhu a cosi hledala. Po chvíli se sehnula a sebrala ze země sponu do vlasů, kterou tam ztratila při obřadu. Sepnula si husté lesklé kadeře, ale k odchodu se neměla. Místo toho se posadila na balvan, zády se opřela o jeden ze vztyčených megalitických kamenů a zapálila si nenuceně cigaretu.
Frank naštvaně vzdychl. „Tak,“ prohlásil rezignovaně, „raději bychom měli jít. Může tu sedět celé dopoledne. A stejně jsem nenašel žádné značky.“
„Možná bychom se sem mohli vrátit později,“ navrhla jsem. Chtěla jsem důkladně prozkoumat ten modře kvetoucí porost.
„Ano, máš pravdu.“ Zdálo se, že Frank úplně ztratil zájem o neolitickou stavbu a soustředil se na samotný rituál. Celou cestu dolů z kopce mě obtěžoval otázkami. Jestli nevím, co ženy vykřikovaly, jak dlouho tančily a podobně.
„Seveřané,“ řekl nakonec s patrným uspokojením. „Základ slov pochází od starodávných Seveřanů, jsem si tím jist. Ale ten tanec,“ zavrtěl hlavou. „Ne, ten tanec je mnohem starší. Není to tanec Vikingů,“ řekl a zvedl významně obočí. „Obrazec se dvěma polokruhy, to je… hm, to je něco jako… jako obrazec typický pro neolitickou kulturu Beaker Folk.“
Opět upadl do akademického vytržení a něco si pro sebe mumlal. Z transu byl vytržen v okamžiku, když nečekaně zakopl o překážku na úpatí cesty. Rozpřáhl ruce, cosi zařval, svalil se na zem a kutálel se z kopce dalších několik stop. Zastavil se až dole, když se zachytil o malý keř.
Spěchala jsem za ním, ale už jsem ho našla sedícího v hustém křoví.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se starostlivě.
„Myslím.“ Mnul si rukou oči a pak pročísl tmavé vlasy. „O co jsem to zakopl?“
„O tohle.“ Držela jsem v ruce plechovku od sardinek, kterou tam odhodil nějaký z návštěvníků. „Jedna z vymožeností civilizace.“
„Ach.“ Vzal mi plechovku z ruky, podíval se dovnitř a pak ji odhodil. „Škoda, je prázdná. Cítím se po tom výletu poněkud hladový. Mohli bychom zjistit, co připravuje paní Bairdová hostům k pozdní snídani?“
„To bychom mohli,“ řekla jsem, uhlazujíc mu vlasy. „Nebo bychom to mohli pojmout jako časný oběd.“ Podívali jsme se na sebe.
„Ach,“ řekl opět úplně jiným tónem. Hladil mě rukou po paži, pak po krku a palcem jemně stiskl můj ušní lalůček. „To bychom mohli.“
„Pokud ovšem nejsi příliš hladový,“ řekla jsem. Druhou rukou mi sjížděl po zádech. Lehce mě k sobě tiskl a prsty hladil níž a níž. S mírně pootevřenými ústy slabě dýchal a jeho horký dech jsem cítila na svých prsou.
Položil mě opatrně do trávy, sklonil se a něžně mě políbil. Líbal mě a přitom mi rozepínal vestu, chvílemi přestal a šimral mě na naběhlých bradavkách. Měla jsem už tělo obnažené od krku do pasu.
„Ach,“ řekl potřetí znovu jiným tónem. „Jako bílý samet.“ Mluvil chraptivě a vlasy mu spadly do čela, ale nechal je tak.
Obratným pohybem mi rozepnul sponu podprsenky, položil mi obě ruce na prsa a lehce po nich přejížděl. Znovu a znovu, až jsem zasténala a objala ho. Políbil mě na ústa a vší silou přitáhl k sobě. Položil hlavu vedle mé a jemně mě hryzal do ucha.
Rukou mi sjížděl po zádech stále níž, ale náhle se zarazil. Zvedl hlavu a podíval se na mě se smíchem.
„Co to je?“ zeptal se, imituje venkovského policajta. „Nebo spíše, co to není?“
„Jsem jen připravená,“ řekla jsem upjatě. „Zdravotní sestry musí být přichystané na všechny situace.“
„Opravdu, Claire,“ zamumlal a rukou mi zajel pod sukni do teplého obnaženého rozkroku. „Ty jsi ta nejpraktičtější osoba, kterou jsem kdy poznal.“
* * *
Frank si stoupl za mě, když jsem se večer usadila v salonku s rozevřenou knihou v klíně.
„Co to studuješ?“ zeptal se s rukama položenýma na mých ramenech.
„Hledám tu rostlinu,“ odpověděla jsem a prstem fixovala příslušnou stránku. „Tu, kterou jsem ráno viděla na kopci. Podívej…, mohl by to být zvonek nebo hořec, ale nejspíš to bude koniklec. Dokonce by to mohl být nějaký druh Anemone patens.“ Ukázala jsem na barevnou ilustraci v knize. „Nemyslím, že to byl hořec, květy nebyly kruhové, ale –“
„Dobrá, tak se tam znovu vyprav a podívej se,“ navrhl. „Pan Crook by ti mohl půjčit tu svou starou káru, nebo – ne, mám lepší nápad. Půjč si auto od paní Bairdové.“
„A těch tisíc yardů do kopce vyjdu po svých,“ řekla jsem. „Proč se tak zajímáš o tu rostlinu?“ Zvedla jsem hlavu a podívala se na něho. Světlo lampy lemovalo jeho hlavu zlatavým svitem a on vypadal jako středověký světec.
„Nezajímám se o tu rostlinu, ale když už tam půjdeš, rád bych, aby ses podívala kolem kamenné stavby.“
„Dobrá,“ řekla jsem ochotně. „A proč?“
„Stopy ohně,“ řekl. „Ve všech materiálech, které jsem četl o Beltane, je součástí rituálu oheň. Ale ženy, které jsme dnes ráno viděli, žádný oheň nepoužívaly. Divil bych se, kdyby ho nezapálily předešlou noc a ráno přišly pouze tančit. Uvnitř kruhu nebylo ani stopy po nějakém ohni,“ dodal. „Ale nestačili jsme prohlédnout okolí kruhu.“
„Dobrá,“ opakovala jsem a zívla. Dvě časná probuzení ve dvou dnech se projevila. Zavřela jsem knihu a vstala. „Ale nebudu zítra vstávat před devátou.“
Ve skutečnosti bylo skoro jedenáct, když jsem vystoupala na vrchol kopce. Slabě mrholilo a já byla promoklá na kost. Nevzala jsem si bohužel pláštěnku. Prozkoumala jsem okolí kruhu, ale pokud tam kdy hořel oheň, někdo si dal tu práci a všechny stopy odstranil.
Rostlinu jsem našla snadno. Rostla u paty nejvyššího kamene. Utrhla jsem několik stonků a zabalila je do kapesníku. Chtěla jsem je řádně prohlédnout až v autě, které mi půjčila paní Bairdová. Tam jsem také nechala malý lis.
Nejvyšší kámen v kruhu byl rozeklaný, vertikální štěrbina ho dělila na dvě části. Přesto držel pohromadě, což bylo zvláštní. Obě masivní části dělila štěrbina asi dvě až tři stopy široká.
Odněkud se ozýval hluboký hučivý zvuk. Myslela jsem, že by to mohl být včelí úl ukrytý v některé ze štěrbin. Položila jsem ruku na kámen, abych si ho osahala.
Kámen zaskučel.
Trhla jsem sebou a ustoupila zpět. Přitom jsem zakopla a tvrdě dosedla na zem. Zírala jsem na kámen a silně se potila.
Nikdy v životě jsem takový zvuk neslyšela. Nedokážu ho vůbec popsat, ale byl děsivý.
Okolní kameny začaly křičet. Ozýval se hluk boje, sténání umírajících a ržání koní.
Zatřásla jsem hlavou, abych se vřavy zbavila, ale ta pokračovala. Vyškrábala jsem se na nohy a klopýtala ven z kruhu. Hluk byl všude kolem, hlava mi třeštila a mozek se zatemnil.
Už nevím, jakým směrem jsem se vlastně vydala, ale kolem mě se rozprostřela mlha a stále se ozýval hluk.
Jednou v noci jsem usnula na zadním sedadle auta, ukolébána pravidelným hlukem, a pomalu se propadala do beztížného stavu. Řidič auta vjel příliš rychle na most, ztratil kontrolu a já se probudila z podivného snu oslněna prudkým světlem s nepříjemným pocitem pádu. Stav, který jsem teď zažívala, byl podobný tomu při nehodě, ale trval nepoměrně delší dobu.
Řekla bych, že se mé vidění omezilo na jeden temný bod, který náhle zmizel, a zůstala po něm prázdná pustina. Řekla bych, že jsem cítila, jak se otáčím nebo jsem tažena dovnitř a zpět. Všechno, co říkám, je pravda, zažívala jsem pocit naprostého rozpadu, přitahována velkou silou něčím, co jsem neviděla.
Ale ve skutečnosti se nic nepohnulo, nic se nezměnilo, nic výjimečného se nestalo. Jen jsem zažila pocit děsu tak silný, že jsem ztratila pojem o tom, kdo jsem a kde jsem. Ocitla jsem se ve středu chaosu a nebyla schopna mu čelit.
Nemohu tvrdit, že jsem ztratila vědomí, ale nějakou dobu jsem o sobě opravdu nevěděla. Probudila jsem se, když jsem zakopla o kámen na úpatí kopce. Klouzala jsem dolů a přidržovala se trsů trávy a keřů.
Bylo mi na nic a cítila jsem závrať. Plazila jsem se k nízkému dubovému výhonku a opřela se o něj, abych se uklidnila. Poblíž se ozýval křik a hluk a připomněl mi vřavu, kterou jsem slyšela v kamenném kruhu na vrcholu. Ale byly to lidské hlasy, které se hádaly, a já se otočila směrem, odkud přicházely.
