Kapitola čtvrtá
Koncem srpna už každý kromě dětí léto nenáviděl. Dny byly naplněny pachem rozpáleného kamene, roztékajícího se asfaltu na ulicích, benzínem a mrvou z vozů tažených koňmi podomně prodávajících zeleninu a ovoce. Nad západní zdí, kde rodina Angeluzzi-Corbo bydlela, visela oblaka páry zanechaná lokomotivami, vzduch vedrem znehybněl. Černé vločky vylétaly ze spalujících ohňů, když mašiny řadily vagóny do úhledných, dlouhých řad. V dnešním nedělním odpoledni bylo všechno tiché, opuštěné žluté, hnědé a černé železniční vagóny utvořily v jasném, zlatavém slunečním světle celistvé geometrické bloky, abstraktní vize v džungli ocele a železa, kamene a cihel. Lesklé stříbřité koleje se vinuly dovnitř a ven.
Desátá avenue, zcela otevřená k řece na Dvanácté, beze zdi, která by poskytla stín, byla světlejší než ostatní avenue města a během dne rozpálenější. Nyní byla pustá. Ohromné polední nedělní hodování potrvá do čtyř hodin, se všemi těmi ořechy a vínem a vyprávěním rodinných legend. Někteří lidé byli na návštěvě u svých šťastnějších příbuzných, kteří uspěli a přestěhovali s§ do svých vlastních domovů na Long Islandu nebo v Jersey. Jiní využili dne k návštěvě pohřbů, svateb, křtin, či – nejdůležitější ze všeho – zanesení útěchy a jídla nemocným příbuzným do Bellevue.
Ti více poamerikanizovaní dokonce brali své rodiny na Coney Island, ale ne vícekrát jak jednou do roka. Cesta byla dlouhá a početnost rodiny si žádala obrovské výdaje za párky a sodu, i když si s sebou brali v papírových sáčcích vlastní jídlo a pití. Muži strašně neradi jezdili. Tihle Italové se nikdy nenatáhli nečinně na pláži. Sluncem byli sužováni celý týden, když pracovali na kolejích železnice. V neděli toužili po chládku domu nebo zahrady, chtěli zaměstnat a bystřit svou mysl nad balíčkem karet, chtěli upíjet víno nebo naslouchat tlachání žen, které je nenechaly ani prstem hnout. To by zrovna tak mohli jít do práce jako jet na Coney Island.
Nejlepší ze všeho bylo nedělní odpoledne bez povinností. Děti v kině, matka a otec si společně zdřímli po sytém jídle a milovali se v naprostém soukromí a uvolnění. Byl to jediný volný den týdne a střežili si ho pečlivě jako poklad. Navrátila se síla. Rodinná pouta se zpevnila. Nakonec nelze popřít, že to byl den opominutý bohem samým.
Tuhle neděli ulice, prázdné, krásné, pochodovaly v rovných řadách pryč z Desáté avenue. Jelikož sousedství bylo příliš chudé na to, aby vlastnilo automobily, žádný nekazil souměrnost betonového chodníku, posázeného modrošedou břidlicí. Na rovném černém asfaltu, na železných zábradlích od schůdků a na hrubých hnědých kamenných schodech se třpytilo slunce. Vše se to takhle v oslepujícím slunci léta zdálo usazené nastálo; bylo oslnivé, jakoby právě dnes zbavené závoje zahálčivými továrními komíny.
Lucia Santa si však vybrala tento den jako bojový, den polapení nepřítele, nic netušících, Le Cinglatů.
Všichni byli mimo dům. Octavia, poslušná italská dcera – jakou byla – vzala Sala a maličkou Lenu na procházku. Vincenzo a Gino šli do kina. Lucia Santa byla volná.
Nejstarší syn, štít a ochrana rodiny bez otce, neprojevil úctu povinovanou své krvi a matce. Lorenzo nebyl přítomen u nedělního oběda. Dvě poslední noci doma nespal a každé ráno zašel, jen aby řekl matce, že musí pracovat dlouho a že bude spát ve stáji železnice. Ale Lucia Santa zjistila, že ze skříně zmizel jeho pěkný oblek a jedna ze dvou bílých košil a malý kufřík byly pryč zrovna tak. To stačilo. Bastanza. Její slovo rozhodnutí.
Syn, ještě ne osmnáctiletý, neoženěný, ne pán vlastní domácnosti, se odvážil opustit vlastní střechu, matčino panství? Taková ostuda jménu rodiny! Jaká rána její vážnosti, které se těšila po okolí! Takový otevřený vzdor jejím spravedlivým právům! Rebelie! Rebelie, která se nesmí uskutečnit!
Oblečena do černého, úctyhodná v nedělním klobouku a závoji, s kabelkou, jak se sluší a patří pro matrónu, a krátké nohy v hnědých bavlněných punčochách, upevněných podvazkovými pásky, které se zařezá…
