Člověk se zrovna nemusel jmenovat Sibyla, aby dokázal předpovědět, že než se mnou Demeterius znovu zavede řeč na svůj projekt, uběhne nějaká doba. Caesar vždy přelétal od jedné věci ke druhé – to byl další z příznaků jeho duševní choroby; dva dny po rozhovoru, který jsme spolu vedli v divadle, odcestoval z Tauromenia na prázdniny mezi africké písečné duny a byl pryč skoro celý měsíc. Protože jsme se zatím nedokázali smluvit ani na tak jednoduché věci, jakou bylo samotné umístění paláce na útesu – nemluvě o dohodě stran návrhu a rozpočtu – pustil jsem celou záležitost z hlavy až do okamžiku jeho návratu. Nejspíš jsem přitom doufal, že než se vrátí na Sicílii, na všechno stejně zapomene.
Využil jsem tedy jeho nepřítomnosti k tomu, abych pokračoval v práci na tom, čím jsem se tehdy zabýval nejvíce, totiž svou studií života Trajána VII.
Touto záležitostí jsem se s občasnými přestávkami zaobíral v průběhu posledních zhruba sedmi osmi let. Nyní mne k další práci přiměly dvě věci. První z nich byly deníky, popisující jeho plavbu kolem světa, jež byly objeveny pod nánosy prachu v sevillských archivech. Druhou byla ta nehoda, kterou jsem utrpěl během lovu a která mne neustále nutila k pohybu o berlích: období nuceného klidu, které mne volky nevolky obrazně přinutilo obléknout talár učence.
O Trajánově neobvyklém a úctyhodném životě nebyla nikdy dříve sepsána dějepravná kniha. To mi připadalo podivné vzhledem k naší dlouhé tradici velkých učených pojednání a životopisů, sepsaných největšími dějepravci všech dob, počínaje velikány jako byli například Naevius a Ennius v dobách republiky a později samozřejmě Sallust, Livius, Tacitus a Suetonius, po nich Ammianus Marcellinus, Drusillis z Alexandrie, Marcus Andronicus – a blíže moderní době pak Lucius Aelius Antipater, slavný kronikář dobytí Říma Byzantinci v dobách Maxmiliána VI.
Ale poté, co Flavius Romulus znovu spojil roztříštěné poloviny imperiálního Říma v roce 2198 po založení města, se stalo něco zvláštního. Možná to tak chodí vždy v časech velkých mužů – a k ní se rozhodně musí řadit i doba vlády Flavia Romana a jeho dvou nástupců – že mají všichni tolik práce, že nestíhají zapisovat dějiny. To jsem si alespoň vždy myslíval; ale pak jsem si zlomil kotník a pochopil jsem, že v každé éře, ať je jakkoli energická, se vždy najde někdo, kdo díky nevyhnutelným okolnostem, ať už z důvodu zranění, nemoci nebo vyhnanství, má dostatek času a chuti usednout k papíru.
Daleko pravděpodobnější mi tedy začalo připadat, že v dobách Flavia Romula, Gaia Flavilla a Trajána Draka by zveřejnění jakékoli studie o těchto císařích nebylo zrovna nejpříjemnější kratochvílí. Jen ty nejstručnější spisy o vládě prvních dvanácti císařů – a nyní přirozeně hovořím o Suetoniově sžíravé a nelichotivé knize – byly vydány během relativně klidné doby vlády prvního Trajána a ne v dobách, kdy svět děsily takové postavy jako Caligula, Nero nebo Domicián. Dějepravcům v dobách tří hispánských monarchů zřejmě připadalo nejbezpečnější nesepisovat nic kromě všeobecných událostí a významných státnických kroků. Analyzovat císařovo jednání znamená kritizovat je. A to není vždy nejbezpečnější.
Ať už tomu tak bylo z jakéhokoli důvodu, nedostalo se nám od žádného současníka skvělého a pozoruhodného Flavia Romana jediné životopisné knihy, pouze strohé soupisy jeho skutků a podlézavé chvalozpěvy. O vnitřní povaze života jeho nástupce, nevýrazného Gaia Julia Flavilla, nevíme prakticky nic, jen suchá fakta ohledně toho, kde se narodil – stejně jako Flavius Romulus pocházel z hispánského Tarraca, mého rodného města – a jaké vládní úřady zastával během své dlouhé kariéry, než usedl na imperiální trůn. A pokud jde o třetího v řadě skvělých Hispánců, Trajána VII. – jehož příjmem bylo náhodou Draco jako moje, ale jehož celý svět znal díky jeho skutkům jako Trajána Draka – o tom opět známe jen ty nejzákladnější údaje, týkající se jeho slavné vlády.
To, že si nikdo nedal práci z popisem jeho života ani během dvou staletí, násled…