27
Ben dorazil do hotelu kolem deváté večer. Měl hlad, ale nebyl schopen jíst. Vypil spoustu kávy, a tak měl rozdrážděné smysly. Před policejní centrálou mávl na taxi, vectrou jet nemohl. Dvě okna nevydržela přestřelku a kožená sedadla byla posetá oblými střepy.
V hale bylo ticho. Hoteloví hosté byli na večeři, nebo se už vrátili do pokojů. Na podlaze ležely perské koberce, které se místy překrývaly. Tu a tam mezi nimi probleskovaly ostrůvky naleštěného mramoru.
Než Ben stačil cokoli říct, recepční mu podal klíč od pokoje. Byl to úlisný muž středního věku s ostražitými očky za brýlemi s ocelovou obroučkou.
„Díky,“ řekl Ben. „Nemám tady vzkaz?“
Recepční poklepal na klávesnici počítače. „Ne, pane, jen ten, který už jste si vyzvedl.“
„Co to bylo za vzkaz?“ No nazdar, pomyslel si zděšeně. Od příjezdu do Vídně jsem žádný vzkaz nedostal.
„Nevím, pane. Volal jste před několika hodinami.“ Další klepání. „V půl sedmé jste dostal vzkaz od spojovatelky.“
„Můžete mi ho přečíst znovu?“ Buď to byl omyl, nebo…
„Je mi líto, pane, ale jakmile si host vzkaz vyzvedne, vymažeme ho z paměti.“ Lišácky se na Bena usmál. „Nemůžeme uchovávat všechny zprávy věčně.“
Ben vyjel výtahem do třetího patra a nervózně přitom poklepával na velkou mosaznou kuličku, která visela z klíče od pokoje. Vůbec by se nedivil, kdyby agentka Navarrová řekla někomu ze svých kolegů, ať zavolá do hotelu a vyzvedne jeho vzkazy, aby zjistila, s kým je ve styku.
Ale kdo by mu nechával vzkaz? Kromě agentky Navarrové věděl o místě jeho pobytu jedině ten soukromý detektiv. Hansi Hoffmannovi nemělo v danou chvíli cenu volat. Tak pozdě večer už určitě nebyl v kanceláři.
Navarrová pochybovala o jeho motivech, ale přece si nemohla vážně myslet, že Rossignola zabil. Nebo ano? Určitě poznala, že proti ní nestojí mnohanásobný vrah. Říkala přece, že má s vyšetřováním zkušenosti.
Tak oč jí vlastně jde?
Co když ve skutečnosti pracuje pro CIA, nebo nějakou tamní partu šedovlasých veteránů? Co když zametá stopy a kryje jim záda tím, že se snaží hodit podezření na něj?
Jedno bylo jisté: Gaston Rossignol, jeden ze zakladatelů záhadné společnosti Sigma, v níž měla možná prsty i CIA, byl nedávno zavražděn. Stejně jako Peter, který zřejmě doplatil na to, že objevil seznam ředitelů té společnosti. Co když je oba zabili stejní lidé? Vypadalo to pravděpodobně.
Ale že by zabíjeli Američané? CIA?
Těžko říct. Jimmy Cavanaugh sice byl Američan… Ale co když pracoval pro cizince?
A pak to tajemné Maxovo zmizení.
Proč se najednou vypařil? Godwin do té záhady nevnesl žádné světlo. Proč Max volal Godwinovi těsně před svým zmizením?
Není už otec taky po smrti?
Byl čas znovu zavolat do Bedfordu.
Ben prošel dlouhou chodbou, chvíli zápolil s klíčem od pokoje a pak otevřel. Ztuhl na prahu.
Uvnitř byla tma.
Ale on při odchodu nechal všechna světla v pokoji rozsvícená. Někdo musel zhasnout.
Ale no tak, říkal si. Určitě to byla pokojská. Rakušané jsou pověstní šetrným přístupem k životnímu prostředí.
Nepřeháním to? Nejsem směšně paranoidní? Není to důsledek posledních několika dnů?
Ale stejně…
Tiše zavřel dveře, znovu zamkl a vydal se chodbou hledat portýra nebo poslíčka. Nikoho však neviděl. Otočil se, zamířil zpátky a sešel po schodech do druhého patra. Zde si na konci další dlouhé chodby všiml nosiče, který právě vycházel z jednoho z pokojů.
„Promiňte,“ houkl Ben a přidal do kroku. „Mohl byste mi po moct?“
Mladý portýr se otočil. „Co byste potřeboval?“
„Poslyšte,“ řekl Ben. „Zabouchl jsem si dveře od pokoje. Můžete mě pustit dovnitř?“ Vtiskl portýrovi do dlaně padesátišilinkovou bankovku, v přepočtu asi osm dolarů, a nesměle dodal: „Už se mi to stalo podruhé. Nechce se mi zase chodit na recepci. Je to o jedno patro výš. Pokoj tři sta šestnáct.“
„Ale jistě, pane. Okamžik, prosím.“ Prohledal svazek klíčů na opasku. „Ano, pane, to nebude problém.“
Vyjeli výtahem do třetího patra. Portýr otevřel dveře do pokoje 316. Ben se cítil trochu hloupě. Stál za ním, a přitom trochu strano…
