23
Anna měla málo času.
Tak málo, že nemohla postupovat běžnými kanály.
Hartman právě zaplatil v hotelu v prvním vídeňském obvodu. Byla to malá částka, v přepočtu asi patnáct dolarů. Znamenalo to, že se v hotelu zastavil jen na skleničku, kávu nebo na pozdní oběd? Pokud ano, už byl v nenávratnu. Ale jestli tam bydlel, dostala ho.
Mohla se obrátit na zástupce FBI ve Vídni, ale než by se prostřednictvím rakouského ministerstva spravedlnosti spojil s místní policií, Benjamin Hartman mohl klidně odjet do jiného města.
Proto spěchala na letiště Curych-Kloten, koupila si letenku na nejbližší let Austrian Airlines do Vídně a pak našla telefonní automat. Nejprve zavolala svému informátorovi na ředitelství vídeňské policie. Byl to doktor Fritz Weber, náčelník Sicherheitsbüro, oddělení, které se specializuje na násilnou trestnou činnost. Služby této jednotky sice zrovna nepotřebovala, ale věděla, že jí Weber rád pomůže.
S Weberem se seznámila před několika lety, když ji poslali do Vídně vyšetřit případ kulturního atašé amerického velvyslanectví, který se zapletl s partou kuplířů nabízející mladistvé mädchen. Weber, sympatický člověk a špičkový policista, jí byl vděčný za pomoc i diskrétnost při řešení problému, který mohl přivést obě země do trapné situace — a před odjezdem ji pozval na slavnostní večeři.
Zdálo se, že Weber agentku Navarrovou velice rád slyší. Slíbil, že někoho případem okamžitě pověří.
Poté Anna zavolala zástupci FBI ve Vídni, jakémusi Tomu Murphymu. Anna ho neznala, ale slyšela o něm jen to nejlepší. V kostce Murphymu sdělila, proč přijela do Vídně, a něco si přimyslela. Zeptal se, jestli jí má zařídit kontakt s vídeňskou policií, ale to odmítla s tím, že tam má vlastního informátora. Murphy byl důsledným vyznavačem předpisů, a tak se mu to zjevně příliš nelíbilo. Ale nic nenamítal.
Jakmile Anna přistála na letišti ve vídeňském Schwechatu, znovu zatelefonovala Fritzi Weberovi, a ten jí řekl jméno a telefonní číslo obvodního inspektora sledovací jednotky, která na případu pracuje.
Seržant Walter Heisler anglicky moc neuměl, ale nějak se přece domluvili.
„Zašli jsme do hotelu, kde Hartman platil kreditní kartou,“ vysvětlil jí Heisler. „Bydlí tam.“
Seržant pracoval rychle. To bylo slibné. „Skvělá práce,“ řekla. „Je šance najít to auto?“
Pochvala ho zřejmě zahřála. Předmětem vyšetřování byl navíc Američan, a tak si Heisler uvědomoval, že účast představitele amerického státu ušetří spoustu složitého papírování a kompetenčních problémů, které s sebou nese zadržení cizího státního příslušníka.
„Už jsme mu v patách, jak tam u vás říkáte,“ prohodil Heisler radostně.
„Skutečně? Jak se vám to povedlo?“
„No, jakmile jsme zjistili, že je v hotelu, postavili jsme dva muže do trafiky před hotelem. Viděli, jak odjíždí v autě z půjčovny, byl to Opel Vectra, a pak za ním jeli do čtvrti Hietzing.“
„Co tam dělá?“
„Možná jel k někomu na návštěvu. Je to rodinný dům. Snažíme se zjistit, komu patří.“
„Výborně. Odvedli jste fantastickou práci.“ Myslela to vážně.
„Děkuju,“ zahlaholil Heisler. „Nechcete, abych pro vás přijel na letiště?“
Několik minut probíhala společenská konverzace, která byla pro Bena hodně náročná, protože měl své krytí promyšlené jen z poloviny. Mýtický Robert Simon vedl úspěšnou finanční poradenskou firmu se sídlem v Los Angeles — Ben měl za to, že když se bude držet blízko pravdy, vyhne se nebezpečí vážného faux pas — a spravoval majetky filmovým hvězdám, realitním magnátům a multimilionářům ze Silicon Valley. Ben se omluvil, že seznam jeho klientů musí zůstat důvěrný, ale zmínil aspoň jedno či dvě jména, která Lenzovi nepochybně slyšeli.
A po celou tu dobu přemýšlel: Co je ten člověk zač? Tedy kromě toho, že byl jediným dědicem Gerharda Lenze — proslulého vědce a jednoho z vůdců tajemné Sigmy.
Jak si tak povídali a popíjeli armagnac, Ben si pokradmu prohlížel obývací pokoj. Byl komfortně zařízený anglickými a francouzskými starožitnostmi. Na stěnách visely dokonale nasvícené malby starý…
