METTLENBERG, ST. GALLEN, ŠVÝCARSKO
Liesl se odmlčela. Slzy, které jí předním stékaly po tvářích na džínovou košili, začínaly pomalu osychat.
Věděl, že je to ona.
Seděli v jejím autě. Stát u čerpací stanice je příliš nápadné, řekla, když se trochu vzpamatovala. Ben si vzpomněl, jak takhle seděl na sedadle spolujezdce v Peterově dodávce.
Ohlédla se zadním oknem. Ticho narušoval jen občasný hluk projíždějícího auta či hluboký klakson nákladního vozu.
„Tady pro vás není bezpečno,“ řekla Liesl nakonec.
„Dával jsem si pozor.“
„Jestli vás se mnou někdo uvidí…“
„Bude si myslet, že je to Peter, váš manžel…“
„Ale jeho vrazi vědí, že je po smrti. Co když mě vypátrali?“
„Kdyby vás vypátrali, tak už byste tady nebyla,“ řekl Ben.
Chvíli mlčela a pak se zeptala: „Jak jste se sem dostal?“
Podrobně jí popsal složité cestování soukromými letadly a auty.
Věděl, že jeho ostražitost Liesl uklidní. Vděčně přikývla. „Podobné akce jste s Peterem měli na denním pořádku, ne? Peter říkal, že na nápad s fingovanou smrtí jste přišla vy. To bylo geniální.“
„Kdyby to bylo tak geniální,“ odsekla jízlivě, „nemohli by ho najít.“
„Ne. Byla to moje vina. Neměl jsem jezdit do Švýcarska a provokovat je.“
„Ale jak jste to mohl vědět? Vy jste přece netušil, že Peter žije!“ Otočila se k němu.
Její pleť byla bledá, až téměř průsvitná, a kaštanové vlasy vrhaly zlatavý odlesk. Byla štíhlá a pod jednoduchou bílou blůzkou skrývala dokonale tvarovaná malá ňadra. Byla překrásná.
Žádný div, že Peter hodil všechno za hlavu, jen aby mohl být s ní. Benovi se Liesl velice líbila, ale věděl, že její přitažlivosti nikdy nesmí podlehnout.
„Vy nepoužíváte pravé jméno,“ začal po chvíli.
„Jistěže ne. Všichni moji přátelé mě tady znají pod jiným jménem. Nechala jsem si ho oficiálně změnit. Margarethe Hubliová — tak se jmenovala moje prateta. O Peterovi se vědělo jen to, že byl můj přítel, kanadský spisovatel, kterého jsem podporovala. I jeho znali pod jiným jménem…“
Zlomil se jí hlas. Chvíli nic neříkala a znovu se zadívala z okna. „Ale Peter si udržoval síť informátorů, kterým věřil. Říkal tomu ‚systém včasného varování‘. Když před pár dny dostal telefonát se zprávou o masakru na Bahnhofstrasse, okamžitě pochopil, co se stalo. Prosila jsem ho, aby nic nedělal. Ale on si postavil hlavu! Řekl, že jinak nemůže.“ Liesl zkřivila tvář lítostí. Nemluvila, spíš naříkala. Benovi se sevřelo srdce.
Přidušeným hlasem dodala. „Musel vás přesvědčit, abyste odjel ze Švýcarska. Musel vám zachránit život, i kdyby kvůli tomu ohrozil sám sebe. Panebože, já ho varovala. Zapřísahala jsem ho, aby nikam nechodil.“
Ben ji vzal za ruku. „Je mi to hrozně líto.“ Co měl vlastně říct? Že si strašně vyčítá, že Peter musel zemřít místo něj? Že by si přál, aby to bylo naopak? Že měl Petera rád mnohem delší dobu než ona?
Liesl hlesla: „Ani se nemůžu přihlásit o jeho tělo, nebo ano?“
„Ne. Ani já ne.“
Polkla. „Peter vás měl hrozně rád.“
Ta slova ho bolela. Zachvěl se. „Věčně jsme soupeřili. Každá akce vyvolává reakci, jak praví známý fyzikální zákon.“
„Vy dva jste stejně nejen vypadali, vy jste opravdu byli stejní.“
„Ne tak docela.“
„To by řeklo jen dvojče.“
„Vy mě neznáte. Povahově a citově jsme byli úplně jiní.“
„Asi tak jako se od sebe liší sněhové vločky. Pořád to ale jsou vločky.“
Ben se vděčně usmál. „Nevím jistě, jestli bych nás dva přirovnával zrovna k vločkám. Vždycky s námi bylo trápení.“
Cosi ji znovu vyvedlo z míry. Usedavě se rozplakala. „Panebože, proč ho museli zabít? Kvůli čemu? Nikdy by nepromluvil, nebyl přece blázen!“
Ben trpělivě čekal, až se trochu uklidní. „Peter mi řekl, že našel jeden dokument. Seznam třiadvaceti jmen vysoce postavených státníků a majitelů známých firem. Měla to být zakládací listina nějaké společnost ve Švýcarsku.“
„Ano.“
„Vy jste ten papír viděla.“
„Připadal vám jako pravý?“
„Podle všeho ano. Všechny znaky včetně typu písma odpovídaly dokumentům ze čtyřicátých let.“
„Kde je teď?“
Našpulila rty. „Těsně předtím, než jsme nadobro o…
