ASUNCIÓN, PARAGUAY
Na celnici Annu zastavil vypasený paraguayský úředník v košili s krátkým rukávem a vázance. Podle vlasů a pleti usoudila, že jako většina Paraguayců patří mezi míšence, jimž v žilách koluje krev španělských a indiánských předků.
Přísně si ji změřil a pak poklepal na její příruční tašku, čímž naznačil, aby ji otevřela. Angličtinou s těžkým přízvukem jí položil několik otázek a pak ji mávnutím pustil dál. Bylo na něm patrné zklamání.
Anna si připadala jako zloděj. Podle federálních směrnic se má každý agent v cizí zemi hlásit na americkém velvyslanectví, což ona neudělala. Riziko úniku informací bylo příliš velké. Rozhodla se, že porušení protokolu bude řešit až v případě nějakých potíží.
V nabité letištní hale vyhledala telefonní automat. Minutu nebo dvě jí trvalo, než zjistila, jak použít telefonní kartu.
Měla zprávu od Arlisse Dupreeho, který chtěl vědět, kdy se vrátí do Úřadu zvláštního vyšetřování. Další zpráva byla od seržanta Arsenaulta z Kanadské královské. Přišly výsledky toxikologie. Neřekl co v nich je.
Když zavolala do ústředí Kanadské královské v Ottawě, musela dobrých pět minut čekat, než Rona Arsenaulta sehnali.
„Jak se vede, Anno?“
Poznala mu to na hlase. „Nic, co?“
„Je mi líto.“ Ale neznělo to tak. „Myslím, že jste tady zbytečně ztrácela čas.“
„To bych ani neřekla.“ Snažila se zakrýt zklamání. „Ten vpich po injekci je důležitý. Vadilo by vám, kdybych si promluvila s toxikologem?“
Na okamžik zaváhal. „Proč ne, ale na věci to stejně nic nezmění.“
„Aspoň budu mít lepší pocit.“
„No, proč ne?“ Arsenault jí řekl telefonní číslo do Halifaxu.
Na letišti panoval takový hluk a zmatek, že téměř nebylo slyšet vlastního slova.
Toxikolog se jmenoval Denis Weese. Měl vysoký, ochraptělý a věkově neurčitý hlas — mohlo mu být šedesát, nebo také dvacet.
„Provedli jsme všechny testy, které jste požadovala, a ještě něco navíc,“ hájil se Weese.
V duchu si ho snažila představit. Usoudila, že je malý a plešatý. „Jsem vám hrozně vděčná.“
„Víte, stálo to spoustu peněz.“
„Všechno vám zaplatíme. Ale musím se vás na něco zeptat: Neexistují látky, toxiny, které se dostanou s krví do mozku, ale do krevního oběhu už se nevrátí?“ Arthur Hammond, její expert na jedy, podobný scénář nadhodil.
„Asi ano.“
„A dají se najít jen v míšním moku?“
„Na to bych nespoléhal, ale je to možné.“ Byl zjevně rozmrzelý. Její teorie mu nevoněly.
Chvíli počkala, a když nic neříkal, položila mu logickou otázku: „A co míšní punkce?“
„Nepřipadá v úvahu.“
„Proč?“
„Tak za prvé, protože je téměř vyloučené provést míšní punkci mrtvole. V míše není žádný tlak, takže mok nedostanete ven. A za druhé, to tělo je už pryč.“
„Už byla kremace?“ Kousla se do spodního rtu. Sakra.
„Pohřeb je tuším dneska odpoledne. Tělo bylo převezeno zpátky do pohřebního ústavu. Kremace je zítra ráno.“
„Ale můžete tam snad zajít, ne?“
„Teoreticky ano, ale proč?“
„Není snad oko — oční tekutina — totéž, co míšní mok?“
„Jo.“
„Tu přece odsát můžete, ne?“
Mlčení. „Ale to jste si neobjednala.“
„Právě tak činím,“ řekla.
