30. kapitola
Život v Southeastu se vrátil do svých kolejí. Já a Samson jsme si lámali hlavy nad vraždami dvou černošských rodin. Ani nás nepřekvapovalo, že jsme se nemohli hnout z místa. Vysvětlení bylo prosté – nikoho to nezajímalo.
V neděli desátého ledna jsem dospěl k rozhodnutí, že je načase si dopřát den volna, protože od chvíle, kdy došlo k únosu, jsem odpočinek zrušil.
Zahájil jsem ho tím, že jsem se trochu litoval a povaloval v posteli až do deseti hodin. Po včerejší pitce se Samsonem mě bolela hlava a napadaly mě jen samé pitomosti.
Hrozně moc mi chyběla Marie. Pořád jsem ještě nedokázal zapomenout, jaké to bylo fantastické, když jsme v neděli tolik nepospíchali z postele. Kromě toho mě žralo, jak si ze mě na Floridě někdo udělal obětního beránka. A nejvíc ze všeho mě štvalo, že jsme nedokázali pomoct Maggie Rose. Hned na začátku případu jsem objevil paralelu mezi Maggie a vlastní dcerou. Pokaždé, když jsem si na ni vzpomněl, teď už nejspíš mrtvou, se mi sevřel žaludek. Takové přemety člověku příliš neprospívají, hlavně když má po tahu žaludek jako na vodě. Dumal jsem nad možností, že bych celý den z postele vůbec nevylezl. Mám na to přece právo. Neměl jsem náladu poslouchat poznámky své drahé babičky, kde jsem byl včera. Dokonce jsem netoužil vidět ani vlastní děti.
Znovu jsem si vzpomněl na Marii. Kdysi strašně dávno, v úplně jiné době, jsme trávívali neděle společně s dětmi. Někdy jsme se povalovali v posteli až do oběda, potom jsme se nastrojili a zamířili ven, kde jsme utratili spoustu peněz za snídani spojenou s obědem. Bylo jen málo věci, které jsme s Marií nedělali společně. Každý večer jsem se co nejdřív vracel z práce, stejně jako ona. Oba jsme netoužili po ničem jiném než být zase spolu. Pomohla mi přenést se přes mou neslavnou praxi soukromého psychologa. Jedině ona se zasloužila o to, že jsem po dvou letech nezřízených nočních tahů se Samsonem a jemu podobnými svobodnými kumpány znovu přišel k rozumu. A za to jsem si jí nesmírně vážil. Mohlo nám to už vydržet napořád, ale taky jsme mohli být dneska rozvedení. Kdo ví, už nemáme šanci to zjistit.
Jednou večer se dlouho nevracela z práce. Pak mi zavolali z nemocnice a já jsem se tam hnal jako šílený. Věděl jsem jen, že byla postřelená a je na tom moc špatně.
Přijel jsem do nemocnice něco po osmé. Známý pochůzkář mě nejdříve požádal, abych si sedl, a potom mi řekl, že Marie zemřela ještě během převozu. Dostala se do náhodné přestřelky na ulici. Policie netušila, kdo a proč vůbec střílel. Neměli jsme ani čas si říct sbohem, připravit se, přišlo to bez jediného varování.
Bolest uvnitř mého těla se podobala železnému sloupu, který mi prorůstal z hrudníku až do hlavy. Myslel jsem na Marii celé dny a noci. Po třech letech jsem pomalu začal zapomínat, přesněji řečeno jsem se to učil.
Ležel jsem v posteli v mírumilovném a rezignovaném rozpoložení, když do ložnice vletěl Damon, jako kdyby mu hořelo za patami.
„Táto, slyšíš? Nespíš?“
„Co se děje? Vyvádíš, jako kdyby u nás na zahradě přistáli Marťani.“
„Někdo tě chce vidět, táto,“ oznámil mi Damon a rozrušením sotva popadal dech.
„Kdo je to? Další novináři? V tom případě…“
„Říká, že se jmenuje Jezzie, je to opravdická dáma, tati.“
Myslím, že jsem se prudce posadil. Pohled na svět se mi ale z téhle pozice pranic nelíbil, takže jsem si zase honem lehl. „Vyřiď jí, že hned přijdu dolů. Neopovažuj se jí ale prozradit, že jsem ještě ležel. Řekni jen, že tam budu za okamžik.“ Damon odklusal a já jsem začal přemýšlet, jak hodlám dostát právě složenému slibu.
Janelle, Damon a Jezzie Flanaganová stáli ještě v hale, když jsem sešel dolů. Janelle se tvářila trochu nejistě v přítomnosti hosta, ale přesto udělala obrovský pokrok. Byly doby, kdy se všech cizích lidí hrozně styděla. Vedli jsme proto obě děti k tomu, aby ve dne, když jsme byli s babičkou doma, chodily otevírat dveře.
Zřejmě se jedná o něco velmi důležitého, když Jezzie Flanaganová přijela až ke mně domů. Věděl jsem, že polovina FBI pátrá po …
