V pravou chvíli (Nora Robertsová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

31

Duncan postával venku s Phinem jen pár kroků od zbytku rodiny. „Jsou v pořádku. Nikoho zatím nezranil. Udržuje s ním hovor a zpracovává ho. Přísahám, že vůbec netuším, jak to dělá.“

„Už to trvá skoro čtyři hodiny“

„Já vím.“ Z místa, kde stál, viděl na snipery rozestavěné na střechách, v oknech a ve dveřích. Co kdyby začali pálit? Co kdyby zasáhli mamku, nebo Loo?

Ta představa ho donutila ulevit zesláblým nohám a dřepnout si. „Kdyby šlo o peníze… Bože, kdyby pomohly peníze, já…“

„Já vím.“ Phin se sesunul vedle něho. „Já to vím, Duncu.“

„Phoebe, ona… Pořád stáčí řeč na rukojmí. Ptá se, jak se jim vede, a zkouší, jestli by někoho nepustil. Taky jestli jí řekne jejich křestní jména, ale ty on nezná a je mu to jedno. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Nevím.“

„Už to trvá moc dlouho.“

„To taky nevím.“ Vzal Phina za ruku a stiskl mu ji. „Starej se o rodinu. Já se půjdu podívat dovnitř, jestli je něco nového nebo jestli nemůžu něco udělat.“

 

Navzdory klimatizaci bylo v butiku horko a dusno. Poldové neustále přicházeli a odcházeli, a tak parno zvenčí proniklo dovnitř a usadilo se tam. Phoebina tvář se leskla potem, když znovu studovala zápisy na tabuli, četla svoje poznámky a doplňovala je. V zoufalém pokusu trochu se ochladit chňapla po sponě ze želvoviny z jedné vitríny a sepnula si vzadu vlasy

Hltavě pila vodu a zírala na rudé křížky na plánku klenotnictví. Smrtící místa, pomyslela si. Jen ho vylákat na některé z nich a taktický tým dostane zelenou.

„Máme experty u zadních dveří,“ řekl jí Harrison. „Zkoumají zapojení. Prý to dokážou odjistit a obejít alarm.“

„Ale nevědí to jistě.“

„Jsou si celkem jistí.“

„Protože jim dochází trpělivost. Víte, že každý tady chce konečně do akce. To je nebezpečí dlouhého vyjednávání. Potřebuju víc času. On s těmi lidmi bude muset brzy hýbat. Močové měchýře dýl nevydrží, a to je naše možnost.“

„Seržant Meeks chce vědět, jak je na tom jeho syn. Nemůžete se mu divit.“

„On mi to neřekne.“ Phoebe si otřela zpocenou tvář dětským ubrouskem, který jí přinesla Liz. „Vyřiďte mu, že se to pokusím zjistit v příštím kole.“

„Jestli s ním do hodiny nepohnete, dám povel pyrotechnikům, aby do toho šli. On nechce vyjít živý a vy to víte. Sejmout ho je jediná šance jak minimalizovat ztráty“

„Pohnu s ním, kruci. Může to trvat trochu dýl, ale pohnu s ním.“

„Jestli to potrvá o hodně dýl, uděláte nějakou chybu, proto se pracuje v týmech, Phoebe. Kdyby to bylo jen na vás a na něm, unavila byste se a dopustila se chyby.“

„On chce, abych udělala chybu. Jenže celá tahle party je o tom, že nesmí dostat, co chce. Ještě není připravený to ukončit, protože po mně bude něco chtít. A dokud není připravený, jsou rukojmí jakž takž v bezpečí. Poznám, až se bude blížit konec.“

Harrison odešel a minul se s Duncanem. Phoebe povytáhla obočí, když uviděla tašky s jídlem. ,

„Napadlo mě, že se něco k snědku hodí.“

Jen pouhá myšlenka na jídlo jí zvedla žaludek, ale věděla, že jíst je nutné. Třeba jí to pomůže neudělat chybu.

„Jsi můj hrdina.“

Odložil tašky, na které se hned vrhli poldové, a přistoupil k ní. „Kdo je teď na řadě?“

„Nechávám to na něm.“

„Fajn.“ Promasíroval jí ramena. „Mluvil jsem s tvou matkou. Všichni jsou v pořádku, jen mají obavy o tebe. Tohle, no, obléhání, teď běží na všech televizních kanálech.“

„Což je jedna z věcí, o které mu šlo.“ Položila si hlavu na jeho rameno a zkusila se uvolnit. „Už dlouho jsem nikomu nedovolila se o mě starat. Mohla bych si na to zvyknout.“

„To bych prosil.“

„Jak je Phinovi a ostatním?“

„Jsou vyděšení, ale já ne.“ Oba věděli, že je to lež, ale konejšivá. „Já vím, že je dostaneš v pořádku ven.“

„Co slyšíš, když promluví?“

„Skáče nahoru a dolů, uhýbá na všechny strany, ale…“

„Ale?“

„Někde pod tím jako bych slyšel uspokojení.“

„Ano, posloucháš dobře.“

 

Mamku Bee bolela záda a hlavu měla jako střep. Ta hezká blondýnka Patsy přestala brečet a teď se choulila na zemi s hlavou v jejím měkkém klíně. Rukojmí si v kruhu šeptali, což muži, který tu rozkazoval, buď nevadilo, nebo to nedokázal vnímat.

Někteří dřímali, jako by pak mohli otevřít oči a probudit se z nějakého divného, zlého snu.

„Phin musí být strachy bez sebe,“ promluvila Loo tiše. „Liwy. Snad to neřekl Liwy. Nechci, aby se taky bála. Mami, moje holčička.“

„Je v pořádku. Ty víš, že je.“

„Proč kruci něco neudělá? Kdy chce konečně něco udělat?“

„To nevím, zlato. Ale já musím něco udělat. Potřebuju na záchod.“

Ozvalo se souhlasné mručení, dokonce chabý smích. „Zeptám se,“ řekla Loo.

„Ne, radši já. Mateřský typ by ho mohl obměkčit. Pane!“ zavolala mamka, než ji Loo stihla zastavit. „Hej, pane! Některý tady potřebujeme použít toaletu.“

Už se hlásili dřív, ale ignoroval je. Tentokrát se otočil s telefonem v ruce a mrtvýma očima pohlédl na mamku Bee.

„Jsou to celý hodiny,“ připomněla mu. „Jestli tady nechcete velkou kaluž, budete nás muset pustit na záchod.“

„Ještě chvilku to vydržíte.“

„Ale…“

Zvedl zbraň. „Jestli to do tebe vpálím, už tě chcaní nebude zajímat. Teď drž hubu.“

Měl svůj časový plán, ale nedodržel ho. Po třech hodinách je chtěl jednoho po druhém poslat na záchod, ať potřebovali, nebo ne. Ale zapomněl na to a teď musel zase volat. Takže to vydržej do další přestávky, nebo se pochčijou.

Sere na ně.

„Co kdybych chtěl deset miliónů dolarů, Phoebe?“

„A chceš deset miliónů, Jerry?“

Jen si ji poslechněte, uvažoval, jako když másla ukrajuje. „Jen se tak ptám, co ty na to.“

„Dobře. A co bys mi nabídl, kdybych sehnala deset miliónů dolarů?“

„Nestřelím rukojmí do hlavy“

„To je ale negativní odpověď, Jerry. Kdybych ti to mohla slíbit, což nemůžu, protože netuším, jestli by to vedení schválilo, moc dobře víš, že bys nám za to musel nabídnout něco víc.“

„Co kdybych za těch deset miliónů propustil všechny ženský?“

„Uvažuješ, že za deset miliónů propustíš ženy? O tom už se dá jednat.“

„To bych prosil.“

„Jenže ty tam máš taky jednoho zraněného muže. Sám jsi řekl, že Arnold Meeks je zraněný.“

Podíval se na podlahu, kde ležel Arnie se zaschlou krví na obličeji a páskou přes ústa, omotaný pásem výbušnin. „Už asi zažil lepší dny.“

„Než se někoho zkusím zeptat na ty peníze, musím se ujistit, že je Arnold naživu a jeho zranění nejsou životu nebezpečná. Víš přece, kdo je jeho otec. Docela tady na mě tlačí.“

„Ten kokot žije.“

„Jsem ráda, žes mi to řekl, ale měla bych lepší pozici, kdybych to mohla slyšet od něj. Předám dál, že jsem slyšela jeho hlas, oni mě přestanou otravovat a budeme se moct soustředit na důležitější věci.“

„Tak fajn.“

Odložil telefon, přešel k Arniemu, sehnul se a strhl mu pásku. Arnieho krví podlité oči se protočily. „Pozdrav Phoebe, kreténe.“ Vzal telefon, přidržel mu ho u ucha a zaryl mu hlaveň pod bradu. „Řekni: Ahoj, Phoebe, jsem ten zbabělej hajzl, co skopl tvou vražednou prdel ze schodů.“

Arnie se očima plnýma vzteku i hrůzy vpíjel do Walkena a větu zopakoval.

„Jak jsi zraněný?“ zeptala se Phoebe. „Jak vážně?“

Arnie si navlhčil rty. „Chce vědět, jak jsem zraněný.“

„Tak jí to řekni, troubo.“

„Nabral mě pažbou do obličeje. Asi mám nalomenou čelist, taky pouta a na sobě tu zatracenou bombu.“

„Je na ní časovač? Je…“

„To by stačilo,“ řekl Walken rozčileně. „Tak co těch deset miliónů?“

„Chceš deset miliónů za propuštění rukojmí.“

„Deset miliónů za propuštění ženských.“

„Deset miliónů za ženy. Kolik jich je uvnitř, Jerry?“

„Jedenáct. To je míň než milión na hlavu. Dobrá dohoda.“

„Propustil bys jedenáct žen, kdybych ti mohla obstarat deset miliónů?“

„Přestaň po mně všechno papouškovat. Znám vaše metody“

„Pak taky víš, že bych měla větší šanci sehnat, co chceš, když ukážeš, že se ti dá věřit. Propusť pár rukojmí, včetně zraněných nebo se zdravotními problémy, a já se vynasnažím sehnat deset miliónů.“

„Kruci, co deset, dvacet miliónů!“

„Pokoušíš mě, Jerry?“

Zasmál se. „Chtěl jsem tě zabít, Phoebe. Tisíckrát.“

„Proč jsi to teda neudělal?“

„A na tisíc způsobů. Kulka do hlavy Moc čisté. Sebrat tě jako Roye a oddělat stejně. Jenže já se nerad opakuju. Umlátit tě k smrti nebo tě pár dní udržovat naživu a občas do tebe vpálit další kulku. Ale to by bylo rychle po všem, jako u Angie. Ty si nezasloužíš mít to jako ona. Co kdybys přišla sem? Jen ty. A já je nechám jít. Všechny do jednoho.“

„Ty víš, že by mi to nedovolili.“

„Přijď sem a sedmnáct lidí to přežije.“

„Vyměnil bys všechna rukojmí za mě? Je to skutečná nabídka, Jerry, nebo si ze mě jen utahuješ?“

„Ty to neuděláš. Ty umíš jen kecat.“

„A kdyby?“

„Nenechali by tě přijít. Myslíš, že jsem debil? Že jsem zapomněl, jak to funguje?“

„Ne, ale možná jsi zapomněl, že tam držíš zraněného syna seržanta Meekse. A ten má přece vliv. Je to skutečná nabídka, Jerry? Mě za všech sedmnáct?“

„Budu o tom uvažovat. Ale nejdřív uděláš něco jinýho.“

„Co ještě chceš?“

„Vylezeš ven před všechny ty kamery a vydáš prohlášení o tom, jak jsi zabila Angelu Brentineovou. Že jsi zodpovědná za její smrt a že ses víc starala o to, jak meleš pantem a vypadáš důležitě, než o záchranu jejího života.“

„Chceš, abych promluvila s novináři o tom, jak zemřela Angela?“

„Ale řekneš to přesně tak, jak budu chtít a kdy budu chtít. Pak si promluvíme o penězích a rukojmích.“ Zavěsil.

Než stihla vstát, postavil ji na nohy Duncan. „Jestli tě vážně napadlo, že by ses nechala vyměnit, tak tě omráčím a někam zamknu, než zase dostaneš rozum.“

„I tebe napadlo, že bys tam šel.“

„Je tam moje matka, jediná matka, co jsem kdy měl. Ale do háje, o tomhle se nebudeme dohadovat, k tomu baráku se nepřiblížíš.“

„Jen klid,“ nařídil Sykes. „Ona tam nepůjde. Takhle nepracujeme.“ Ostře se na Phoebe zadíval. „Nikdy. Tohle není Hollywood.“

„Ale uvěřil’s tomu.“ Ukázala prstem na Duncana a pak na Sykese. „Víš to, ale uvěřil’s tomu. Jenže on taky. Nečekal, že o tom budu uvažovat. Zase si se mnou hrál a rozhodila jsem ho, že jsem na jeho návrh takhle reagovala. Uvěřil tomu a teď o tom přemýšlí. Chtěl hlavně, abych udělala to veřejné prohlášení. Čekal, že na to přistoupím, nebo odmítnu. Ať bych udělala cokoli z toho, skoncoval by s tím. Ale teď uvažuje, jaké by to bylo dostat mě dovnitř. Kdyby mě tam mohl mít. Tak jak to využijeme?“

„Musí ukázat dobrou vůli,“ řekl Sykes.

„To je první věc. Musí propustit pár lidí, než se dohodneme na tom prohlášení, protože to už je konečná. Takže to musíme zdržovat. Musím ho teď přesvědčit, že jsme teď na stejné straně, že chci udělat prohlášení, ale oni mě všelijak otravují. Chci jít za ním, ale zatím to nemám dovolené. Snažím se mu pomoct s tím, co chce, ale jsem zklamaná, jak dlouho trvá, než to prosadím. On je zvyklý postupovat podle plánu.“ Pohlédla na Vince.

„Asi jo. To je jako ve výcviku. Musíte se přizpůsobit za chodu, ale pořád je to součást plánu. Nacvičujou se i možný změny. Ale on má rád… pořádek. Jo, to je to správný slovo. Není až tak impulzivní. Radši si všechno promyslí.“

„Což dělá i teď. Uvažuje, jestli se radši přidrží původního plánu – všechno odpálí, včetně sebe, a mě sice zneuctěnou nechá naživu. Anebo se chopí šance, aby šlo nakonec jen o nás dva. Rukojmí pro něho nic neznamenají, zato pro mě všechno. To byl jeho záměr. Ale moct se mi dívat do očí, až odjistí bombu, to je velké lákadlo.“

„Už je unavený,“ dodal Duncan. „Poznám to na hlase. A ty taky. Pozná to. Už se to blíží k závěru.“

„Ano, blíží, a to moje prohlášení by byl úvod k poslednímu výstupu. Teď jsme mu předhodili nové sousto.“

„Nějaký pohyb uvnitř,“ hlásil Sykes, mávnutím ruky si zjednal ticho a poslouchal vysílačku. „Subjekt není vidět. Rukojmí, identifikovaný jako majitel obchodu, rozvazuje dvě ženy. Výhled špatný. Jedna z nich, střední věk, tmavá pleť, odchází dozadu.“

„To je mamka Bee,“ zašeptal Duncan a srdce se mu stáhlo. „Určitě.“

 

Mamka Bee se podle rozkazu vydala na toaletu. Pohybovala se pomaleji, než bylo nutné, a trochu při tom kulhala, což ji ponižovalo.

Přiměl ji nechat dveře otevřené, a to hodně podlomilo její důstojnost, přesto vykonávala potřebu a přitom se rozhlížela po jakékoli zbrani.

Nebyla naivní. Chtěl je tam zabít všechny. Kdyby mu tak mohla trochu ublížit, cítila by aspoň nějaké uspokojení na cestě k Pánu.

Ale nebylo co popadnout. Lahvička tekutého mýdla nebo miska s potpourri nestály za to, aby mu je hodila na hlavu. Navíc držel pistoli u hlavy toho strážného.

Pomalu vyšla ven, šoupala nohama a pokorně klopila oči. „Jsem Beatrice, ale říkají mi mamka Bee.“

„Sklapni a vrať se do kruhu.“

„Chtěla jsem jen poděkovat, že jste mě nechal jít první, než bych si udělala ostudu.“

„Jestli nezavřeš hubu a nesedneš si, byla’s poslední, kdo tam šel.“

Poslechla, ale všimla si, že další zbraně a nálože má v krabicích, co s sebou přivezl. A hlavně také cosi jako detonátor.

 

„To bude přestávka na toaletu,“ řekl Sykes. „Podle toho, jak postupně odcházejí dozadu. První je zpátky. Ona… taktický tým hlásí, že jim něco signalizuje. Znaková řeč. Tři pistole, jedna puška, náboje, detonátor, pravý zadní roh, kde je ten chlap a zraněný strážník.“

„S mamkou se dá počítat,“ zašeptal Duncan.

„Krucinál, dostaňte nás odsud,“ dokončil Sykes a pousmál se.

„Zavolám mu, dokud je přesouvá sem tam, bude to rozptylovat jeho pozornost. Přitlačím na tu dohodu.“

Telefon zazvonil třikrát a počtvrté. Už se začala bát, že to nezvedne, když vyštěkl do sluchátka: „Teď s tebou mluvit nechci.“

„Ale Jerry, chtěla jsem ti říct něco o té dohodě. Ještě nic neslibuju, ale… Jestli teď nemůžeš mluvit, počkám a řeknu ti to později.“

„Co? Nebudeš mě tahat za nos. Prostě vykvákneš prohlášení a pak výměna a hotovo.“

„Nechci tě tahat za nos, jen informovat. Nerada bych, abys někomu ublížil. Náčelníkovi se prohlášení nelíbí –politika, však víš, ale pracuju na tom.“

„Politici vždycky někoho rádi obětujou. Vyřiď náčelníkovi, že když to nepovolí a ty nebudeš do hodiny před těmi kamerami, přijdete o rukojmí.“

„Vyřídím. Řeknu mu, že chceš moje prohlášení o odpovědnosti za Angelinu smrt a pak necháš všechny jít. Je to tak, Jerry?“

„Změnil jsem plán. Přijdeš sem a řekneš to na jednu z těch kamer tady a pak se to odvysílá. Tak to uděláme.“

„Vyměníš mě za rukojmí? Tak to myslíš?“

„Půjdeš prostě sem.“

Pořád je nechce nechat jít. „Arnieho otec na to tlačí, přesně jak jsem čekala. Ještě jsem ani neměla čas si to rozmyslet. Je to moc těžké, víš?“

„Ty shoříš a jeho synáček ne. Nic těžkého.“

„Pro něj asi ne. Já si s tebou chci hlavně promluvit, Jerry. Najít nějaké řešení. Jestli setkání tváří v tvář pomůže… Ale oni za to něco chtějí. Kolik lidí nám za to dáš?“

Z krátkého zaváhání se jasně dala vyčíst lež.

„Ty sem, oni ven. To je dohoda – jestli na ni přistoupím. A ty se dívej na zem!“

„Prosím?“

„S tebou nemluvím.“

„Jen jsem chtěla… Moment, vydrž, něco mi sem nesou.“ Vypnula na telefonu zvuk a modlila se, aby ji instinkt nezklamal.

„Nepustil by nikoho, ani kdybyste tu dohodu uzavřeli. Jste unavená,“ pokračoval Sykes, „možná to neslyšíte, ale…“

„Slyším. Ať se přesunou k zadním dveřím, ale až dostanou signál. Ať vrazí dovnitř, zezadu i zepředu, ale až to odmávnu,“ řekla Sykesovi. „Máte pravdu, nikoho nepustí. Ale jestli se pohne dál od detonátoru, mohli by ho dostat – možná i živého. Takže dovnitř z obou stran, ale až řeknu.“

„Co chceš dělat?“ zeptal se rychle Duncan.

„Riskovat. Jerry? Promiň, Jerry, ale představ si, mám její deník. Mám Angelin deník.“

„Ty prolhaná čubko, žádnej si nepsala.“

„Nelžu, Jerry Víš, že musím všechno, co řeknu, nějak dokázat. Byla zamilovaná, ale musela tajit, kdo jsi a co k sobě opravdu cítíte. Tak to napsala. Ten parchant Brentine nám o něm neřekl, stejně jako o prstýnku, co měla na ruce. Chtěl si zachovat hrdost a reputaci. Ale udělali u něj prohlídku a našli to. Říkala ti Lancelot.“

Zaslechla jeho zadrhnutý dech. „Přečti mi to. Čti, ať vím, že nelžeš.“

Phoebe zalistovala poznámkami, jako by to byly stránky deníku, a našla informace o Angele. „Dal jsi jí růžové růže – její nejmilejší. Jednu růžičku si vylisovala mezi stránkami. Měla ráda, když jsi pro ni vařil, ráda se na tebe dívala.“

„Čti to. Chci slyšet její slova.“

„Něco za něco, Jerry. Přečtu ti kousek, ale musíš mi za to něco dát.“

„Přečti stránku, a když poznám její slova, jednoho pustím.“

Teď slyšela pravdu. „Za pět rukojmí přečtu stránku. Chtěla s tebou budovat Camelot. Pusť pět lidí a budu číst.

Když pustíš všechny nějak to zařídím, aby sis to přečetl sám.“

„Dones deník někam, kde ho uvidím. Nikdo se nedostane ven, dokud ho neuvidím.“

„Mám ho donést ven? Zkusím to zařídit. A když ti ho ukážu, co mi za to dáš?“

„Tři lidi. Přines ho.“

„Tři rukojmí půjdou ven, když ti ukážu deník? Je to tak správně?“

„Hned!“

„Ujasníme si to. Půjdu a cestou si to ujasníme. Ale budu muset zavolat z mobilu. Dobře?“

„Dělej.“

„Už jdu.“

Vstala a popadla mobil. „Sežeňte něco, co vypadá jako deník. Nic velkého. A vy se připravte,“ obrátila se k Sykesovi. „Jakmile řeknu: Dál už nemůžu, Jerry, máte zelenou. Ale přesně tahle slova, Bejku. Neřeknu to, pokud nastane jiná možnost. Když uvidím, že ho přemluvím nebo že ho dostaneme živého.“

„Tohle stačí?“ Duncan jí podal ozdobný adresář v červených kožených deskách, který sebral ve výloze.

„Perfektní, ledaže by nesnášela červenou.“

„Jak jsi věděla, že se na to chytí?“ zeptal se.

„Jde o osobní a intimní věc. Něco, co bylo její a čím k němu mluví. Je to něco, s čím nepočítal. Něco za to vymění, je velká šance, že to udělá. Musím se domluvit s týmem.“

„Půjdu s tebou, kam až mě pustí,“ dodal. „Co mu podle tebe zabrání vystřelit, až tě bude mít na mušce?“

„Chce ten deník. A kdyby to zkusil, sejmou ho. Jak ukáže zbraň, bude po něm. Teď nedává pozor. Lidi chodí sem tam, ještě jim to nezatrhl. Narušili jsme jeho plán, je rozčilený a udělal chybu. Musíme toho využít. Veliteli, můžu ho odlákat od detonátoru.“

Vysvětlila jim plán a nasoukala se do vesty, kterou někdo donesl. „Až bude dál, pokusím se ho tam udržet a při troše štěstí ho dostat blíž k výloze. Až budou zadní dveře čisté…“

„Tak to přebíráme my. Jak se přiblížíte na dostřel, je po všem a stahujeme vás.“

„Rozumím.“ Obrátila se k Duncanovi. „Dál se mnou nemůžeš.“

„Tak se rychle koukej vrátit.“ Stiskl jí ruku. „To je rozkaz.“

„Ujednáno.“ Zmáčkla mu prsty a v jeho očích uviděla důvěru i strach. „Miluju tě,“ řekla ještě a odešla.

Mohl by ji zasáhnout, pomyslela si, kdyby byl dost chytrý a pohotový. Neměl by to snadné, ale jistá si být nemohla. Nařídila si neotáčet se, protože Duncan mohl v jejích očích zahlédnout pochybnosti a strach.

Jeho matka, pomyslela si, jeho sestra. Jeho milenka. Příštích pár minut rozhodne, jestli se k němu některá z nich nebo všechny vrátí.

Vytáhla mobil a zavolala Jerrymu.

„Jdu za tebou. Připrav rukojmí. Tři rukojmí, Jerry. Tak zněla dohoda.“

„Já kurva vím, jaká je dohoda. Až uvidím tebe a deník, dřív nikdo nevyjde.“

„Uvidíš mě, ale ne deník, dokud nepustíš tři lidi. Spolupracuj, Jerry Pořád budeš mít ještě čtrnáct lidí. Nemohl jsi tušit, kolik tam zrovna bude zákazníků, když jsi to plánoval. Mohlo jich být čtrnáct už na začátku. Tím nic neztratíš a já budu vědět, že držíš slovo. Ukážu ti ho za tři lidi a přečtu stránku za další tři. Pak si promluvíme o výměně. To je férová dohoda.“

Lži, pomyslela si, náhle byla samá lež. Nepoznal to?

Jestli to pokazí, dokáže s tím dál žít? A co Duncan?

Uslyšela hovor ve sluchátku. Na zadních dveřích byla nástražná bomba s alarmem. Odjištění zabere čas, který už neměla.

Pracuj s tím, co je, připomněla si.

„Taktický tým chce vidět tři rukojmí, Jerry. Nepustí mě dál, dokud je neuvidí.“

Pohyb. Tři ženy… přesouvají se ke vchodu.

Dostala pokyn a vyšla z úkrytu. I v horkém vzduchu jí naskočila husí kůže. „Jsem tady Jerry první část dohody. Teď ty. Nech je odejít.“

„Nevidím tě.“

„Jestli půjdu blíž, chytnou mě a stáhnou zpátky. Jsem jihozápadně od budovy. Vidím na výlohu a rozeznávám jednoho – ne – dva lidi napravo od ní.“

„Je trapný brát si vestu, Phoebe, když tě můžu trefit do hlavy.“

Pobavenost v jeho hlase jí stáhla hrdlo. „Já vím, ale pravidla jsou pravidla. Pusť je ven, Jerry.“

„Chci vidět ten deník.“

Phoebe držela ruku za zády „Dodržela jsem slovo, ty dodrž svoje. Pak zas budu na řadě já.“

Zámky cvakly a dveře se rozlétly Lidé vybíhali nebo klopýtali ven, plakali a křičeli. „Nestřílet!“ Poldové v chráničích a vestách je spěchali odtáhnout do úkrytu.

Phoebe koutkem oka zahlédla mamku Bee a zašeptala děkovnou modlitbu.

Duncanova matka byla v bezpečí.

„Moje dcera je ještě uvnitř,“ vykřikla mamka. „Schovává se za ní a za ostatní. Má dva detonátory.“

Modlitba jí uvízla v hrdle. Žena s vytřeštěnýma očima přiběhla ke dveřím a zase je zamkla.

„Tři jsou venku. Ukaž deník.“

„Dobrá, Jerry. Tým musí dostat civilisty do ochranné zóny. Tak.“ Ukázala ruku s diářem. „Tady je Angelin deník.“

„Otevři ho. Otevři ho a čti. Tohle může být cokoli.“

„Potřebuju další tři rukojmí.“ A třebaže jí to bylo proti mysli, musela se řídit rozkazy „V té skupině musí být ten zraněný člověk, Jerry.“

„Seru na něj. Zůstane tady a ostatní taky Chceš ho vidět, Phoebe?“

Zahlédla pohyb a pak Arnieho, jak klopýtá k výloze, jako by do něj někdo vrazil. Byl bledý a na tváři měl zčernalou krev. Stejně jako Roy byl omotaný pásem výbušnin.

Přes zamřížované sklo výlohy se jeho promodralé oči zadívaly na Phoebe.

„Čti, nebo ho odpálím. Skosí to i pár dalších a ostatní zraní. Ale co, kurva, odpálím to všechno a bude hotovo. Čti, nebo je konec. Konec vyjednávání.“

Otevřela diář a zírala na prázdné stránky Zamilované ženy mluví stejným jazykem, pomyslela si. A tak zkusila číst ve vlastním srdci.

„Už vím, co znamená slovo láska. Co jsem o tom mohla vědět, než jsem ji poznala? Všechno předtím se zdá tak bezbarvé, chabé a hloupé. Teď když vím, co je opravdová láska, se celý svět zdá výrazný a skutečnější. On způsobil, že skutečně žiju.“ Zavřela diář. „Pošli ven další tři, Jerry, a budu číst dál.“

„Nikdo už nejde ven! Nikdo. Přečti, co napsala. Ať tě zaberou ty kamery, až to budeš číst.“

„Jerry…“

„Sklapni!“ Zavřískal a všechen jeho vztek jako by zaplnil Phoebinu mysl. „Přečteš, co napsala, a pak odříkáš prohlášení. Začni hned, nebo jednu vyberu a odprásknu ji.“

Phoebe popošla o krok blíž a ve sluchátku zaslechla ostrý povel, že má stát. Za Arniem zahlédla část seřazených rukojmí. Pak uviděla Loo. Tak vysoká, napadlo Phoebe, ty nádherné vlasy. Dobrý štít pro Jerryho.

„Přečtu to.“

„Chci vidět tu růži, co tam vložila.“ Plakal. Byl ztracený. „Řekni si o další rukojmí a oddělám ho. Rozumíš? Řekni si o další a já někoho vyberu a střelím ho zezadu do hlavy. Ukaž to a čti a pak celýmu zasranýmu světu povíš, jak jsi zabila anděla. A bude po všem. Konec.“

Smrt, po níž toužil jako po své milence, mu vibrovala v hlase. Ale vzal by s sebou, to věděla jistě, čtrnáct dalších lidí.

Zkusila se tvářit klidně a začala listovat diářem. „Schovala si tvoji růži.“

„Nevidím ji.“

„Držím to zvednuté. Dělám přesně, co chceš. Nemůžu jít blíž, nedovolí mi to.“

„Dva kroky dopředu. Všichni, hned! Zvedni to, sakra!“

Jen nepatrně pootočila diář. V duchu si představila červené křížky na plánku klenotnictví. Pak Loo odstrčil hlavu doleva, aby měl lepší výhled. Zadívala se mu do očí, jen na zlomek sekundy, a řekla: „Dál už nemůžu, Jerry.“

Pal!

Zvuk výstřelu se do ní zařízl tak, že už neslyšela výkřiky, volání a následný dupot.

Uviděla, jak Loo vybíhá ven a žene se přímo k ní. „Ach bože, bože, bože. Myslela jsem, že tam umřu. Že nás všechny zabije.“

„Musíš odsud pryč, Loo. Musíš za ochrannou pásku.“

„Zachránila’s mi život.“ Popadla její tvář do dlaní. „Všechny jsi nás zachránila.“

„Mamka Bee šla tam na tu stranu. Běž do bezpečí, běž za ní.“

„Všechny jsi zachránila,“ opakovala Loo, když ji členové týmů odváděli pryč.

Phoebe upustila diář a obrátila se. To už se k ní tlačil Duncan. „Jak ses sem dostal?“

Ukázal laminátový odznak. „Ukradl jsem tohle.“ Objal ji. „Miluju tě. Ta bomba tam pořád je, viď? Vypadneme odsud. Pojď, jedeme domů a pak do Acapulca.“

„Jo, ale teď hlavně co nejdál od budovy s bombou.“

„Třesou se ti ruce.“

„Tobě taky“

„Nejen ruce.“

„Musím si někde sednout, Duncane. Potřebuju nějaké klidnější místo, kde bych si na chvilku sedla.“

Prodírala se s ním davem, přikyvovala a přijímala gratulace. Dobrá práce, skvělý výkon. Krátce se zastavila, když jí do cesty vstoupil seržant Meeks.

Neříkal nic, jen se díval. Pak se mírně uklonil a odešel.

„Měl by před tebou padnout na kolena,“ zamumlal Duncan.

„To není jeho styl a je mi to naprosto jedno.“ Duncan ji odvedl do butiku a posadil ji na židli.

Vydechla si. „Můžete mi dát pět minut, prosím?“ požádala lidi z týmu. „Pět minut na uklidnění a pak to dokončíme.“

„Žádný problém, poručíku.“ Sykes ukázal palcem ke dveřím, ale ještě se otočil. „Zatraceně dobrá práce.“

„Jo.“ V relativním tichu se znovu několikrát nadechla a Duncan si před ni dřepl.

„Zlato, vypadáš, že by sis potřebovala dát drink.“

„A hned několik.“

„Náhodou znám skvělou hospodu.“ Políbil ji na obě ruce a pak jí položil tvář do dlaní. „Phoebe.“

„Ani na chvíli jsem nebyla v opravdovém ohrožení. Já tedy ne.“

„To pověz mému žaludku.“

Byla tam najednou taková zima, uvědomila si. Jak je to možné? Jen na rukou, kam ji líbal, cítila teplo. „Nikdy jsem nevytáhla zbraň, Duncane, ale dneska jsem zabila člověka.“

„To je nesmysl.“

„Zabila. Dala jsem povel ke střelbě. Nepřímo. Každý tady ví, že jsem ho navedla na správné místo a dala jim zelenou. Nebyla jiná možnost. On by jinak…“

„Já vím.“ Držel ji pevně za ruce. „Já to vím.“

„Nedokázala jsem najít jiné řešení, tak s tím budu muset žít. Použila jsem proti němu jeho lásku k Angele. I to nějak strávím.“

Zvedl ji a posadil si ji na klín. „To nebyla láska, ale něco hrozně sobeckého a pro sebe zneužívaného. A ty to víš. Byla jsi prostě chytřejší než on, v tom to je. A nakonec i statečnější. Postavila ses před dům, on zůstal schovaný vevnitř za nevinnými lidmi.“

Zabořil obličej do jejích vlasů a pak ji políbil na spánek. „Přece tady nebudeš sedět a litovat jeho nebo sebe.“

„To bych neměla.“

„Mám tak báječnou ženskou.“ Objímal ji, hladil po pažích a zaháněl ten chlad. „Až Mark D zase otevře, zajdeme tam a koupíme prsten.“

„Nemohla bych si dovolit nakupovat u Marka D.“ Zmohla se na úsměv. „Vůbec jsem neuvažovala o tom, proč tam mamka Bee a Loo byly. Neměla jsem na to ani pomyšlení. Duncane, tys tam s nimi měl schůzku, aby ti pomohly vybrat prstýnek. Takže kdybys dorazil o něco dřív…“

„Na to už nemysli. Já taky nebudu. Všichni už jsou bezpečně venku. To je přece na tvé práci podstatné, ne?“

„To ano. Ale ještě musím vyřídit ten zbytek.“

„Počkám. Až to doděláš, nezapomeň říct, komu je třeba, že si na další tři čtyři dny bereš volno.“

„Proč?“

„Moje ženská právě zachránila život sedmnácti lidem, takže co teď uděláme? Pojedeme do Disney Worldu.“

Neusmívala se. Jen krátce, šokované vydechla a pak se naplno rozesmála. „Ach bože, bože díky, že jsem tě našla.“

„Já našel tebe,“ opravil ji. „Jsem šťastný chlap.“

Objala ho kolem krku a položila mu hlavu na rameno. Poskytl jí klid a pevnou půdu pod nohama a k tomu rameno, o které se mohla opřít.

I ona měla z pekla štěstí.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024