60
ZKOUŠKA OHNĚM
Nechali je o samotě celý den. Oheň vyhasl a žádné jídlo už nezbývalo. Na tom nezáleželo, ani jeden z nich nebyl schopen jíst, a žádný oheň by nedokázal ochránit Rogera před chladem, který se mu uhnízdil hluboko v duši.
Indiáni se vrátili pozdě odpoledne. Bylo jich několik, válečníci, kteří doprovázeli postaršího muže, oděného ve volné šněrovací košili a pleteném plášti, s tváří namalovanou rudou a okrovou barvou; byl to sachem a nesl v ruce malou hliněnou misku naplněnou černou tekutinou.
Alexandr si oblékl šaty; když se k němu sachem přiblížil, vstal, ale nepromluvil, ani se nepohnul. Sachem začal zpívat nakřáplým starým hlasem a pak namočil do hrnce králičí tlapku a natřel jí obličej kněze na černo, od čela až po bradu.
Indiáni odešli a kněz se posadil na zem se zavřenýma očima. Roger se na něj snažil mluvit, nabízel mu vodu, nebo alespoň vědomí, že není sám, ale Alexandr nereagoval; seděl, jako kdyby byl vytesaný z kamene.
Promluvil, až když se zešeřilo.
„Moc času už nezbývá,“ řekl tiše. „Předtím jsem vás žádal, abyste se za mě modlil. Nevěděl jsem, za co bych chtěl, abyste se modlil – zda za uchování mého života, nebo mé duše. Teď vím, že ani jedno není možné.“
Roger chtěl promluvit, ale kněz udělal zamítavé gesto rukou a zarazil ho.
„Je jen jediná věc, o kterou mohu požádat. Modlete se za mě, bratře – abych zemřel lehce. Modlete se, abych zemřel v tichu.“ Pak se na Rogera poprvé podíval a oči se mu vlhce leskly. „Nezahanbím ji tím, že bych vykřikl.“
Nějakou chvíli po půlnoci se ozvaly bubny. Za tu dobu, co byl ve vesnici, je Roger zatím neslyšel. Nedalo se odhadnout, kolik jich je; zdálo se, že ten zvuk přichází odevšad. Cítil ho až do morku kostí, vibroval v chodidlech jeho nohou.
Mohawkové se vrátili. Když vešli, kněz ihned vstal. Svlékl se a vyšel ven, nahý, bez jediného ohlédnutí.
Roger seděl s očima upřenýma na vchod zakrytý kůžemi, modlil se – a poslouchal. Věděl, co buben dokáže; však to dělal sám – bušením do napnuté kůže vyvolá posvátnou bázeň i zuřivost, rozezní nejhlubší a skryté instinkty posluchače. Věděl, co se děje, zdaleka to však neznamenalo, že to bylo méně děsivé.
Nedokázal říct, jak dlouho takhle seděl a naslouchal bubnům. Slyšel i další zvuky – hlasy, kroky, hluk velkého shromáždění – snažil se nezaslechnout Alexandrův hlas.
Najednou bubnování ustalo. Pak začalo znovu, ale bylo to jen pár váhavých úderů, a potom přestalo úplně. Ozvaly se výkřiky a pak náhlá kakofonie ječivých zvuků. Roger vyskočil a kulhal ke dveřím. Strážce tam ale pořád byl; prostrčil hlavu chlopní vchodu a s rukou na svém válečném kyji udělal výhrůžné gesto.
Roger se zastavil, ale nedokázal se vrátit k ohni. Stál v polotmě, poslouchal zvuky zvenčí a pot mu stékal po žebrech.
Znělo to, jako kdyby někdo vypustil všechny démony z pekla. Co se to pro boha živého venku děje? Zjevně nějaká zuřivá rvačka. Ale kdo s kým bojuje, a proč?
Po prvním přívalu vřískavých výkřiků se hluk trochu utišil, ale stále se ze všech stran ústředního prostranství ozývaly osamocené pištivé hlasy a vytí. Byly slyšet také rány, sténání, a další zvuky naznačující divoký zápas. Cosi udeřilo do stěny dlouhého domu; zeď se zachvěla a jeden borovicový panel uprostřed praskl.
Roger pohlédl k chlopni vchodu; ne, strážce se nedíval. Přiskočil k panelu a snažil se ho prsty urvat. Nešlo to; dřevěná vlákna se pod jeho nehty roztrhala a neposkytla mu oporu. V zoufalství přitiskl oko k díře, která tím vznikla, a snažil se uvidět, co se venku děje.
Viditelný byl jen úzký úsek ústředního prostranství. Viděl dlouhý dům na protější straně, pruh rozryté země mezi tím, a nad vším mihotavé světlo obrovského ohně. Rudé a žluté stíny zápasily s černými a zaplňovaly vzduch ohnivými démony.
Někteří z těch démonů byli opravdoví; dvě temné postavy se přepotácely kolem a zmizely z Rogerova dohledu, zaklesnuté do sebe v zuřivém boji. Do jeho zorného pole se vřítily další, které běžely k ohni.
Pak najednou ztuhl a přitiskl tvář na dřevo. Byl…
