II.
Jiří Adam z Dobronína rozhodl, že zatím nepojedou do Brna, protože tam by se musel zase proměnit v královského písaře. Někteří moravští úředníci ho osobně znali, a kdyby ho zahlédli v prosté kožené kazajce, začali by s vážnými tvářemi rozhlašovat, že se zbláznil. Času měl spoustu a nebyl důvod spěchat. Do Prahy se měl vrátit, až skončí sněm, tedy nejdříve na podzim. A na venkově bylo tak krásně! Právě probíhala senoseč a úrodná moravská země dýchala lidskou prostotou i vášní.
Chvíli se dohadoval se svými pomocníky, kam vyrazit. On sám měl v moravském markrabství pár dávných přátel, ale jak se špatně skrývaným opovržením konstatoval, všichni už byli staří dědkové. Navíc by mohl v jejich sídlech těžko chodit oblečený jako měšťan. Po kratším váhání zamířili na boskovické panství, kde měl bakalář Petr přítele ze studií, městského lékaře Pauluse. Pokud věděl, vyženil dům na rynku a vedlo se mu dobře. Ale hlavní důvod byl ten, že s ním bývala zábava. Alespoň v Bologni na univerzitě to platilo beze zbytku.
K boskovickému hradu dorazili odpoledne den před svatým Janem Křtitelem. Na vysokém návrší se vypínal starobylý hrad s novým předhradím a mohutným palácem částečně zakrytým lešením, po kterém čile pobíhali kameníci v pestrých oděvech. Na táhlém vršku, odděleném od hradní brány sedlem, stála předsunutá bašta. Odtud se vinula klikatá cesta mezi stromy dolů k opevněnému městu. Panství patřilo jednomu z nejbohatších moravských velmožů Kryštofovi z Boskovic. I když po cestě od Svitav viděli řadu opuštěných selských usedlostí, Boskovice samy byly výstavné a měšťanům se na první pohled dařilo dobře.
Biřic v bráně dlouho a nedůvěřivě studoval jejich cestovní glejt a pak se přísně optal, proč nemají listinu od moravských úřadů. Jiří Adam z Dobronína se mu pokusil vysvětlit, že královská komora v Praze je úřad stejně významný a všichni jsou poddaní jednoho krále, ale biřic nebyl podobným argumentům přístupný a nakonec je nechal odvést na rychtu.
Boskovický rychtář Velen byl obtloustlý muž s upřímnýma modrýma očima. I on si s důkladnou pomalostí glejt prostudoval a nakonec se zeptal, co tu vlastně hledají. Bylo zjevné, že mu přítomnost jiného rychtáře vadí. Ale když mu bakalář Petr prozradil, že spolu s otcem přijel navštívit přítele, usmál se a sám je doprovodil přes rynek k patrovému domu se širokými okny a šindelovou střechou. S hrdostí v hlase vykládal, že tady bydlí doktor Paulus, věhlasný lékař, kterého jim závidí i v Třebové a Hranicích a dokonce i v Olomouci. Popřál jim boží přízeň a odporoučel se.
Vešli do vrat a v mázhauzu uviděli dobře stavěného mladého muže s dobromyslnou kulatou tváří a kudrnatými vlasy. Na sobě měl halenu ušpiněnou od barvy, v ruce držel štětec a natíral trámy, které podepíraly strop. Nezdálo se, že by byl tou prací nadšený. Jakmile uslyšel otevírání vrat, chtěl se otočit a při tom mu trocha barvy ukápla na tvář. Zlostně zaklel, kdo zase otravuje.
„Hledáme perlu mezi moravskými lékaři,“ oznámil bakalář Petr s vážným výrazem ve tváři. „Doktora, jehož tomuto panství závidí i v Olomouci.“
Mladík odložil štětec a přimhouřil oči, protože se z šera díval přímo do otevřených vrat, zalitých slunečními paprsky. Pak se usmál a stejně vážně odpověděl: „Tak to jste ve špatném domě. Protože tady bydlí lékař, který je perlou mezi všemi křesťanskými mudrci a kterého Boskovicím závidí i sultán v Cařihradu. A který ti, Petře, dá pár pohlavků, jestli mne hned neobejmeš, jak se na přátele sluší.“
„Velice rád, Pavle. Jen kdyby sis sundal tu pocákanou halenu,“ bránil se pomocník královského písaře. Ale to už ho urostlý boskovický lékař popadl a sevřel v náruči. Pak se pozdravil i s jeho doprovodem. S pánem z Dobronína bez většího zájmu, zato na Rozárku se široce usmál. Pak všechny odvedl do patra, kde byla přepychově zařízená jizba s okny obrácenými na rynek. V polici na stěně stála spoustou knih a vedle nich několik křivulí a tyglíků. Na malém stolku pod policí byly naskládané lékařské nástroje na pouštění ži…
