X.
„Sem nepřijdou. Ale i kdyby, máme pod podlahou sklep, a kdo o něm neví, nenajde ho. Tam se můžete ukrýt oba,“ vykládala ustaraně sestra velitele pernštejnské družiny. Bakalář Petr seděl vedle Rozárky a objímal ji rukou kolem pasu. Chvíli se bránila, ale nakonec ho nechala, i když jí takové důvěrnosti připadaly na veřejnosti nevhodné. Zajetí Jiřího Adama z Dobronína ji poděsilo víc, než by byla ochotná přiznat. Královskému písaři bezmezně důvěřovala a v jeho domě se snad poprvé v životě cítila bezpečná a šťastná.
„Dva vojáky jsem přestrojil za měšťany a hlídají ten palác,“ vykládal pernštejnský velitel Norbert s plnými ústy. Jeho sestra po něm občas vrhla káravý pohled, aby tolik nehltal, ale dělal, že ji nevidí. Chvatně vykládal Petrovi: „Na královském dvoře pobývá náhodou purkrabí mého pána a ten zjišťoval, co a jak je s tím palácem, kde vězní pána z Dobronína. Víš, kdo ho před rokem koupil? Půta Švihovský.“
„Ten? Říká se, že má značné dluhy,“ vrtěl nedůvěřivě hlavou bakalář Petr.
Norbert mlčky kýval na znamení, že to je samozřejmě pravda. Natáhl ruku k míse, aby si vzal ještě jednu placku, ale sestra mísu rezolutně odtáhla a poznamenala, že pokud chce jídlo do sebe takhle házet, může si klidně koupit něco nechutného v hospodě, protože její dobré kuchyně je pro něj škoda. Mávl rezignovaně rukou, ale měl starosti a nechtěl se hádat. To byly ženské. Královskému písaři šlo o život a ona se starala o placky.
Chvíli se mračil, než pokračoval: „Gertruda o tobě nikomu nic neprozradí. Strávila se mnou noc a tyhle holky z šenků mají svou čest. Tu hloupoučkou holku odvedla zpátky do Vídně a slíbila, že přinese vak s tvými věcmi, Petře, aby ses tam už nemusel vracet. Bylo by to nebezpečné. Můžeš vzít jed na to, že teď tě budou hledat všude, kde to jen půjde.“
„Jenže já se tu nemohu schovávat. Musím zachránit svého pána,“ bránil se bakalář Petr a snažil se nenápadně pohladit pod stolem Rozárku, ale odstrčila jeho ruku a nepatrně se začervenala. Nahlas souhlasila, že podle ní by měli opravdu přemýšlet spíše o osvobození královského písaře.
„Jenže co chcete dělat?“ bručel nespokojeně pernštejnský velitel. „Mám se svými vojáky přepadnout Vídeň? Nebo vydrancovat ten palác?“
„Počkáme na noc,“ navrhl bakalář Petr. „V přestrojení se musíme dostat do města. Až bude tma a v ulicích klid, nějak se dostaneme do paláce a pána z Dobronína vysvobodíme.“
„Pán z Pernštejna mi zakázal násilí,“ vrtěl nesouhlasně hlavou velitel Norbert. „Mám chránit královského písaře, to jistě. Ale tohle by mi můj pán nepovolil. Pokud víme, že tam opravdu je, neměli bychom se spíše obrátit na městské právo? Byl to přece únos.“
„Ale co se stane, pokud to uděláme? Nějaký nafoukaný městský konšel se obrátí na dvorskou kancelář, protože jde o palác urozeného člověka. V kanceláři budou nejméně týden zodpovědně uvažovat, jak s tím problémem naložit. Pak se pro jistotu obrátí na komořího. Ten si samozřejmě také nebude chtít pálit prsty, a tak se obrátí… já nevím kam, ale je to jedno. Než se tihle panáci dohodnou, může být můj pán mrtvý. Najdou ho někde v příkopu před městskými hradbami s dýkou v srdci. Mám pravdu?“
Rozárka tiše vzlykla a stiskla Petrovi ruku. Pak vstala, obešla stůl, posadila se vedle velitele Norberta a začala ho hladit po tvářích. „To přece nedopustíte! Jste voják, statečný velitel. Jestli to nakonec dopadne dobře, váš pán se určitě zlobit nebude, i když se nepatrného násilí dopustíte. Já si myslím, že by vás spíše potrestal, pokud by se našemu pánovi něco stalo a nikdo by tichého jazyka neodhalil.“
Norbert vypadal hodně rozpačitě a pokradmu vrhl pohled na svou sestru. Ta seděla se ctnostným výrazem na konci stolu a lehce se ušklíbla: „Když jsi byl mladší, býval jsi odvážnější. Pamatuješ, jak ses popral s těmi třemi chasníky u nás doma na návsi?“
„Sakra, tak mi dej alespoň ještě jednu placku,“ rozzlobil se pernštejnský velitel, vymanil se z Rozárčina objetí a vstal. Začal přecházet po místnosti. Jeho sestra zatím nenápadně mrkla na ba…
