II.
Jiří Adam z Dobronína většinu noci proseděl v křesle u krbu. Upíjel horké víno s hřebíčkem a na list papíru si dělal poznámky. K ránu se objevila v komnatě Rozárka s náručí dřeva, protože předpokládala, že to, které bylo připravené u krbu, její pán během noci spálil. Ale královského písaře našla spát v křesle a oheň v krbu už dávno vyhasl. Opatrně polena naskládala na zem a pak se vytratila. Dávala pozor, aby tiše zavřela dveře. Po špičkách se plížila zšeřelou chodbou, když ji najednou popadly kolem pasu silné mužské ruce. Skoro vykřikla úlekem, než poznala, že to je bakalář Petr.
„Tys mne vylekal,“ mračila se a chvíli se bránila, než mu dovolila, aby ji políbil.
„Večer jsem na tebe čekal, ale nepřišla jsi,“ vyčítal jí.
„Měla jsem práci. A když jsem si šla lehnout, už jsi spal,“ opáčila vesele. „Tvoje chyba.“
„Tak ji napravíme teď!“
„Za chvíli bude svítat. Musím jít zatopit,“ bránila se, ale jen tolik, aby si nezadala. Bakalář Petr ji zvedl a odnesl do ložnice. Lůžko bylo příjemně vyhřáté a Rozárka se slastně stulila do jeho náruče.
„Mám tě moc rád,“ šeptal něžně Petr a začal rozvazovat tkanice její košilky.
Královský písař se hned po časné snídani vydal na Pražský hrad. Doprovázel ho pomocník bakalář Petr. Pomalu kráčeli ke Kamennému mostu. Vypadalo to na další slunečný jarní den a do zvuků probouzejícího se města štěbetali ptáci.
„Jediné, co se dá v té věci udělat, je odjet do Vídně,“ vysvětloval Jiří Adam z Dobronína. „Musíme ovšem připravit past. I když bude naivně jednoduchá, doufám, že bude stačit. Čím stojí kdo výše, tím méně bývá ostražitý. Většina velmožů si myslí, že se jim nemůže nic stát. A jejich služebníci jsou stejní. Nás dva budou podceňovat. Ostatně, jsem jen obyčejný královský písař.“
„Kdo vás mohl včera sledovat? Odpusťte mi mou starost, urozený pane, ale tohle je vysoká hra. Podceňovat nás mohou, ale stejně tak nás mohou zabít. Nejmocnější páni si nedělají těžkou hlavu se svým svědomím. Musíte si dávat zatraceně pozor!“
„Nebudeme sami,“ upozornil v dobrém rozmaru Jiří Adam z Dobronína. „Bude nás přece doprovázet sekretář pana Petra z Rožmberka.“
„Umí se ohánět mečem?“
„To poznáš. Až budeme v úřadu, musíš rozšířit zprávu, že odjíždíme do Vídně. A nenápadně naznač, že mne nechce nejvyšší komoří pustit, ale je to přání nejmilostivějšího krále.“
„To nebude problém. Královští úředníci uvěří každé hlouposti,“ přikývl bakalář Petr. „Kdy odjedeme? Prý chcete vzít s sebou i Rozárku. Co když to bude nebezpečné?“
„Pokud nás zabijí, co by si tu v Praze počala sama?“ zasmál se suše Jiří Adam z Dobronína. Bakalář Petr se po něm překvapeně ohlédl. Sarkastická rozpustilost jeho pána mu dělala starosti. Takhle ho neznal. Jen ho to ale utvrdilo v podezření, že úkol bude zatraceně nebezpečný.
Přešli přes Kamenný most a po opyši stoupali vzhůru k Pražskému hradu. Bylo ještě brzy a cesta před nimi byla skoro prázdná. Potkávali jen služebníky a čeleď. Prošli bránou a pokračovali uličkou mezi purkrabstvím a palácem pána z Lobkovic. Najednou jim cestu zastoupil urostlý žoldnéř v modrooranžových nohavicích švýcarské gardy. Na prsou měl naleštěný kyrys, v ruce halapartnu a tvářil se důležitě jako každý voják.
„Vy jít se mnou,“ řekl přísně s chraplavým německým přízvukem a ukázal na královského písaře.
„Jak ty vědět, kdo já?“ odpověděl mu, napodobuje jeho mizernou výslovnost.
„Oni vás ukázat,“ opáčil žoldnéř, aniž hnul brvou. O švýcarských gardistech se na královském dvoře tvrdilo, že nikdo neslyšel, že by některý z nich pochopil jakýkoli vtip. Jediné, co uměli, bylo prolévat hrdlo pivem.
„Kdo ty já ukázat?“ optal se Jiří Adam z Dobronína. Zamračený Švýcar mávl rukou k otevřeným vratům purkrabství a výhružně zvedl halapartnu, protože měl dojem, že tu zbytečně ztrácí čas.
„Počkej na mě v kanceláři,“ nařídil královský písař bakaláři Petrovi a vydal se za mohutným žoldnéřem.
Purkrabí Jan z Vartemberka seděl ve své přepychově zařízené pracovně a nudil se. Když Jiří Adam z Dobronína vstoupil, otráveně ř…
