Třicet
Následující dvě noci Maddie držela hlídku v opatství, ale bez výsledku. Po klanu Rudé lišky nebylo ani památky a nenašla žádné znamení po pohybu v lese kolem starého opatství. Žádná stopa po ničem.
Chvíli přemýšlela, zda by neměla říct o svém podezření matce, ale rozhodla se to neudělat. Alespoň prozatím.
Nebyla si úplně jistá, proč to matce nechce říct. Uvědomila si, že nejspíš proto, že by matka chtěla vědět, jak v noci opouští hrad, aniž by ji viděli nebo zastavili strážní. A to by vedlo k tomu, že by jí musela říct o existenci tunelu pod vodním příkopem. Matka by tunel jistě chtěla vidět a pak by jí zakázala tam chodit. Kromě toho, jakmile by se dozvěděla o tunelu a prozkoumala ho, nevyhnutelně by se o něm dozvěděli i ostatní a na to Maddie ještě nebyla připravená.
Navíc si ještě pamatovala na událost z doby před rokem a půl. Byla přesvědčená, že náhodou narazila na doupě zlodějů v lesích poblíž Redmontu. Když způsobila poplach a dovedla hlídku hradních stráží k onomu místu, ze zlodějů se vyklubali jen nevinní tuláci. Nechtěla riskovat, že se znovu takhle ztrapní. Byla odhodlaná přesvědčit se o faktech, a pak teprve jít za ostatními.
Bylo by lepší, kdyby měla nějaké konkrétní zprávy.
Čtvrté noci Maddie čekala ve svém pokoji, dokud se hrad neuloží ke spánku. Trvalo to déle než obvykle. Nejdřív si chtěla Kasandra povídat, když spolu pily svou obvyklou kávu po večeři. Pak byl z nějakého důvodu na hradě pořád nějaký pohyb, lidé chodili po schodech a po veřejných chodbách. Jakmile se vše uklidnilo, tiše se vykradla do sklepení a znovu se vydala tunelem ven.
Jdeš pozdě. Trkačův tón byl lehce obviňující, když vešla na paseku, kde na ni čekal.
„Usnula jsem,“ vysvětlila. „Tobě se to mluví, ty můžeš klidně spát celý den.“
Spánek je přeceňovaný, odpověděl jí Trkač. Připadalo jí, že podle něj se přeceňuje spousta věcí.
„To říkají ti, co mohou spát celý den,“ odsekla. Rychle ho osedlala, nasedla a vyjeli mezi stromy svižným krokem, aby nahradili ztracený čas. Už dobře znali cestu a mohli se tak pohybovat rychleji. Když přijeli k opatství, sesedla a nechala Trkače mezi stromy. Nebylo potřeba říkat mu, aby čekal. Už to dobře znal.
Dávej pozor. Vycítil, že Maddie si začíná zvykat na to, že se v opatství nic neděje. To by mohlo vést k nepozornosti.
„Dám,“ slíbila a proplížila se mezi stromy k okraji mýtiny, na níž stál starý kamenný dům. Stejně jako předtím se zastavila a naslouchala, a pak tiše přeběhla ke vchodu. Předchozí noci vložila do dveřního pantu list, když dveře zavřela. Pořád byl na svém místě, takže poznala, že v její nepřítomnosti do opatství nikdo nevešel. Otevřela dveře a vklouzla dovnitř.
Už nepotřebovala čekat, až si její oči přivyknou na tmu. Vnitřek budovy už dobře znala, a proto se rychle vydala ke schůdkům na ochoz.
Stejně jako tři předchozí noci si sedla před první lavici, kde ji před pohledy z dvorany kryla solidní dubová balustráda na přední straně ochozu. Předtím si nožem udělala v obložení dírku. Tou mohla sledovat, co se děje dole, aniž by musela odhalit svou přítomnost.
Usadila se v nepohodlné poloze a područka lavice se jí zaryla do zad. Zjistila, že tak vydrží vsedě a bez pohybu vzhůru i několik hodin. Ověřila si, kde je měsíc. Dnes byl už znatelně výš než první noci a svítil dovnitř oknem v ostrém úhlu. Nebude trvat dlouho, přejde nad budovou a bude svítit dovnitř skrz –
Uslyšela, jak se pod ní otevřely dveře. Někdo přišel.
