Čtyřicet dva
Maddie se odvrátila od dveří do sklepení a vydala se k levému tunelu. Ten, jak při svém předchozím průzkumu zjistila, vedl do jižní věže.
Už byla zvyklá na pohyb v tunelech, na nerovnou podlahu, nízké stropy a přítmí, a tak se v kruhu světla, který vrhala lucerna, pohybovala docela rychle. Opět s lucernou zatřepala, aby zjistila, kolik oleje zbývá v nádržce. Byla spokojená, protože ho tam byla ještě spousta, a tak pokračovala v cestě.
„Nechtěla bych tu být, kdyby mi světlo zhaslo,“ zamumlala si pro sebe. Pro jistotu trochu stáhla knot, aby nespálila tolik oleje.
Tunel byl relativně rovný, nikam se nestáčel, a tak brzy ucítila, že stoupá nahoru a že je blízko u paty jižní věže – a dřevěných žebříků, které vedly do horních pater. Ty se po chvíli vynořily v temnotě před ní. Na chvíli se zastavila pod prvním žebříkem a prohlížela si příčky, aby se přesvědčila, že jsou pevné. Pak se pustila do lezení.
Jednotlivé žebříky nebyly úplně svislé, ale byly hodně strmé a stoupaly vzhůru pod úhlem asi sedmdesáti stupňů. Každý z nich měl patnáct příček – nebo spíše stupňů, protože je tvořila silná prkna široká asi čtyři palce. Na vrcholu jednotlivých žebříků musela přestoupit na řadu dalších příček, které byly nakloněné na opačnou stranu. Dva takové žebříky ji dovedly o patro výš a ona si spočítala, že bude muset vylézt po osmnácti žebřících, než se dostane nahoru. Při té myšlence se ušklíbla. Byla zdravá a mladá a vyleze po nich snadno. Ale osmnáct žebříků? Naštěstí se její bolavý bok ozýval jen po dlouhém sezení na jednom místě.
„Aspoň za něco můžu být vděčná,“ zamumlala si.
Nejprve se pohybovala klidně, nespěchala a kontrolovala každou příčku, než ji zatížila celou vahou. Jedna či dvě lehce zapraskaly a pohnuly se, ale většinou držely dobře a byly v dobrém stavu. Když nějakou dobu nenarazila na žádný vážný problém, osmělila se a lezla rychleji.
Což samozřejmě málem vedlo k neštěstí. Jeden ze stupňů na pátém žebříku uhnil v místě, kde se spojoval se stojnou částí. Když na něj stoupla a chtěla lézt dál, praskl a povolil. Zoufale se chytila žebříku, když se jí noha propadla do prázdna. Chvilku visela a málem přitom upustila lucernu. Pak se vzpamatovala, zaťala zuby a vytáhla se přes zlomený stupeň na další. Tentokrát ho opatrně vyzkoušela, než na něj stoupla plnou vahou.
Naštěstí držel.
Ta nehoda ji přiměla k větší opatrnosti, takže opět zpomalila, pohybovala se rozvážně a zkoušela každý stupeň.
Deset žebříků. Jedenáct. Dvanáct. Počítala si každou část a potichu si šeptala čísla. Ještě šest, pomyslela si, když se zastavila na malé podestě mezi dvěma žebříky, aby si protáhla nohy a uvolnila kolena. Podívala se nad sebe a uviděla slaboučký svit z větracích či pozorovacích otvorů ve vnější zdi věže. Pohlédla dolů a spatřila jen černou prázdnotu, ze které se jí na chvilku zatočila hlava.
V polovině třináctého žebříku se zarazila a nasála nosem vzduch. Cítila kouř.
Nebyl to kouř ze dřeva. Cítila olejovitý zápach a něco jako smolu. Na chvíli se jí zmocnila panika. Povedlo se snad Dimonovi podpálit věž, vyhnat matku s jejími vojáky a zajmout je? Nebo se stalo ještě něco horšího?
Byl jen jeden způsob, jak to zjistit: pokračovat vzhůru. Začala opět šplhat. Na dalším žebříku zaslechla bušení, které se ozývalo na schodišti za zdí. Pravidelný rytmus jí připomínal tlukot kladiv do dřeva.
Někdo něco staví, pomyslela si. Ten zvuk ji uklidnil. Pokud se nahoře něco dělo, znamenalo to, že matka je pořád ve věži a strach, který v ní vzbudil ten zápach kouře, je neopodstatněný.
Bušení bylo tím hlasitější, čím výš stoupala. Pořád cítila stopy po kouři, ale neviděla žádné světlo plamenů, které by naznačovalo, že něco stále hoří. Ani samotný kouř nebyl vidět – nevšimla si žádných výparů ani dusivých mračen. Ať už předtím hořelo cokoli, teď už to bylo uhašené.
Patnáct. Šestnáct. Bušení stále sílilo. V polovině sedmnáctého žebříku se zastavila a přitiskla ucho ke kamenné zdi. Bušení se ozývalo z druhé strany, skoro přesně v&nb…
