ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA
ZAČALI NA RECEPCI, kde požádali, zda by se mohli sejít se službu konajícím bezpečnostním manažerem. Recepční se otázal, jestli se vyskytl nějaký problém, a Reacher vysvětlil: „Domníváme se, že máme společné přátele.“
Službu konající bezpečnostní manažer si dal načas. Společenské návštěvy měl očividně až dole na pořadu jednání. Nakonec k nim přistoupil středně vysoký muž v italských botách a obleku za tisíc dolarů. Zhruba padesátník, pěstěný a v dobré kondici, autoritativní, uvolněný, ale vrásky kolem jeho očí prozrazovaly, že v posledním povolání musel působit nejméně dvacet let. V nelehkém povolání. Zručně zakryl netrpělivost, představil se a podal všem ruku. Řekl, že se jmenuje Wright, a navrhl promluvit si v tichém rohu. Čistě reflexivně, pomyslel si Reacher. Instinkt a trénink mu napověděly odvelet potenciální problém co nejdál. Nic nesmělo narušit příliv peněz.
Našli tichý roh. Bez křesel, samozřejmě. Žádné kasino v Las Vegas by hostům nedovolilo usednout nerušeně mimo dění. Ze stejného důvodu se nedalo naplno rozsvítit světlo v ložnici. Host, který by si nahoře četl, by nepřinesl žádný užitek. Postavili se do sevřeného kruhu. O’Donnell ukázal washingtonskou licenci soukromého detektiva a jakousi akreditaci policejního oddělení hlavního města. Dixonová se přidala se svou licencí a vizitkou newyorského policejního oddělení. Neagleyová vykouzlila vizitku FBI.
Reacher neukázal vůbec nic. Jen si stáhl trička, aby zakryl obrys zbraně v kapse. Wright oznámil Neagleyové: „Kdysi jsem pro FBI také pracoval.“
Reacher se ho zeptal: „Znal jste Manuela Orozca a Jorgea Sancheze?“
„Jestli jsem je znal?“ podivil se Wright. „Nebo znám?“
„Jestli jste je znal,“ upřesnil Reacher. „Orozco je stoprocentně mrtvý a Sanchez nejspíš taky.“
„Vaši přátelé?“
„Sloužili jsme společně v armádě.“
„To je mi velice líto.“
„Nám také.“
„Kdy zemřeli?“
„Před třemi čtyřmi týdny.“
„Jak?“
„To nevíme. Proto jsme přijeli.“
„Znal jsem je,“ připustil Wright. „Dokonce velmi dobře. Znal je každý, kdo pracuje v našem oboru.“
„Využívali jste jejich služeb?“
„Tady ne. Neuzavíráme smlouvy. Na to jsme příliš velcí. Stejně jako všechny podobné podniky.“
„Všechno máte doma?“
Wright přikývl. „Chodí k nám umírat agenti FBI a policejní nadporučíci. Vybíráme z odpadků. Při zdejších platech stojí před dveřmi ve frontě. Neuplyne den, abych nedělal alespoň se dvěma pohovor, během jejich poslední dovolené před odchodem na odpočinek.“
„Tak jak to, že jste znal Orozca a Sancheze?“
„Protože místa, kde pracovali, fungovala jako výcvikové tábory. Když někdo dostane nový nápad, nezkouší ho přímo u nás. To by bylo šílenství. Potřebuje ho nechat zdokonalit někde jinde. Jsme hodní na lidi jako Orozco a Sanchez, protože potřebujeme jejich předběžné informace. Občas se na ně napojíme, pohovoříme s nimi, uspořádáme konferenci, večeři, pozveme je na skleničku.“
„Měli hodně práce. Máte také vy hodně práce?“
„Jako jednorucí bandité.“
„Už jste někdy slyšel jméno Azhari Mahmoud?“
„Ne. Kdo to je?“
„Nevíme. Domníváme se ale, že užívá falešná jména.“
„Kde?“
„Někde ve Vegas. Mohl byste projít hotelové knihy?“
„Samozřejmě bych se mohl podívat do naší. A trochu se poptat.“
„Zkuste Andrew MacBride a Anthony Matthews.“
„Mazané.“
Dixonová se zeptala. Jak u vás poznáte, že karbaník podvádí?“
Wright odpověděl: „Když vyhrává.“
„Hráči musejí vyhrávat.“
„Vyhrají, kolik je necháme. Když získají víc, podvádějí. Jde o otázku statistiky. Čísla nelžou. Jde jen o to jak, ne jestli.“
O’Donnell řekl: „Sanchez měl papír s poznamenanou částkou. Šedesát pět milionů dolarů. Sto tisíc krát šest set padesát jednotlivých akcí během čtyř měsíců.“
„O co vám jde?“
„Taková čísla by vám něco prozradila?“
„Například?“
„Karetní podvod.“
„Kolik by to dělalo za rok? Téměř dvě stě milionů?“
„Sto devadesát pět,“ upřesnil Reacher.
„To by bylo myslitelné,“ připustil Wright. „Snažíme se držet ztráty pod osmi procenty. Je to něco jako náš průmyslový cíl. Takže za rok …
