ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA
WRIGHT SE K NIM VRHL a odvedl je do stejného tichého rohu, kde se už jednou bavili. „Azhari Mahmoud se neubytoval v žádném lasvegaském hotelu,“ oznámil. „Zcela jistě. Ani Andrew MacBride a Anthony Matthews.“
Reacher přikývl.
„Děkujeme, že jste se poptal,“ opáčil.
Wright dodal: „A také jsem okamžitě zavolal několika kolegům. Lepší než si dělat celou noc starosti a nemoct usnout. A víte, co jsem zjistil? Naprosto jste kecali. Není možné, aby v tomhle městě za uplynulé čtyři měsíce zmizelo šedesát pět milionů dolarů. To prostě nepřipadá v úvahu.“
„Jste si jistý?“
Wright přikývl. „Prošli jsme všechny bezpečnostní audity toku peněz. A nenarazili jsme na nic podezřelého. Jen na obvyklé drobnosti. Rozhodně na nic velkého. Pošlu vám účet za prozac. Dneska v noci jsem se slušně předávkoval.“
* * *
Našli bar oddělený od vestibulu, dali si každý pivo a posadili se do řady před čtyři naprázdno běžící hrací automaty. Reacherův předváděl fiktivní výhru velkého jackpotu. Stále dokola jako názornou reklamu. Čtyři kola se zastavovala na červených třešničkách, světla blikala a rozpínala se po celé obrazovce. Čtyři kola, na každém osm symbolů. Minimální pravděpodobnost, i bez tajného zásahu mikroprocesorů. Reacher zkusil spočítat, kolik kilo čtvrťáků by hráč potřeboval, než by se dočkal první výhry. Nevěděl ale přesně, jak je čtvrťák těžký. Určitě pár gramů, takže váha by se rychle nastřádala. Hráč by si poškodil šlachy, natáhl svaly a opakovaně by prožíval stresovou situaci. Reachera napadlo, jestli majitelé kasin také nevlastní ortopedické kliniky. Patrně ano.
Dixonová pravila: „Wright už přiznal, že takový podvod by se rozsahem podobal průmyslovému komplotu. Vůbec se tím netajil. Krupiéři, vrchní dozorčí, ochranka, kamery, videozáznamy, pokladníci. Takže si vůbec není těžké představit, že zprávy o toku peněz by se daly zmanipulovat. Klidně by se dal nainstalovat program, který by tvrdil, že všechno je košer, tak dlouho, jak by pachatelé potřebovali. Tak bych to alespoň udělala já.“
Reacher se zeptal: „Kdy by se na to přišlo?“
„Při kontrole účetních knih na konci finančního roku. V tu dobu by však už peníze jen chyběly, nebo nechyběly.“
„Jak by na to Sanchez s Orozcem přišli tak brzy?“
„Možná se do programu nabourali na nějaké daleko nižší úrovni a pokračovali nahoru.“
„Kdo by musel být do takového podvodu zapojen?“
„Klíčoví lidé.“
Jako například Wright?“
„To by bylo možné,“ potvrdila Dixonová.
O’Donnell upozornil: „Mluvili jsme s ním a o půl hodiny později se nás někdo pokusil zezadu zastřelit.“
„Musíme najít Sanchezova přítelkyni,“ prohlásila Neagleyová. „Než to udělá někdo jiný.“
„To se nám nepodaří,“ namítl Reacher. „V žádném baru by nedali adresu servírky bandě naprosto neznámých lidí.“
„Mohli bychom říct, že jí hrozí nebezpečí.“
„Něco takového určitě ještě neslyšeli.“
„Tak jinak,“ nenechala se zviklat Dixonová. „Ten trik s UPS.“
„Neznáme její příjmení.“
„Tak co podnikneme?“
„Smíříme se se skutečností a počkáme do rána.“
„Neměli bychom se přestěhovat? Pro případ, že by stál Wright na špatné straně?“
„Nemělo by to cenu. Má kamarády po celém městě. Prostě si zamkni dveře.“
* * *
Reacher uposlechl vlastní rady. Když se vrátil na pokoj, zaklapl bezpečnostní zástrčku a zahákl do očka řetěz. Což nebyla žádná účinná obrana proti odhodlanému protivníkovi, ale získal by díky ní vteřinu dvě a přesně tolik času obvykle potřeboval.
Hardballer uložil do zásuvky nočního stolku. Složil oblečení pod matraci, aby se vyžehlilo, a dal si dlouhou horkou sprchu. Potom začal myslet na Karlu Dixonovou.
Je sama.
Možná se jí to nelíbí.
Třeba by uvítala početní převahu.
Omotal si ručník kolem pasu a zamířil bosý k telefonu. Než k němu však došel, ozvalo se zaklepání na dveře. Reacher změnil směr. Kukátka si ani nevšiml. Nechtělo se mu k němu strkat oko. Útočník v chodbě nemůže udělat nic lepšího než počkat, až kukátko potemní a pak vystřelit ze zbraně velké ráže. Takový tah by způsobil obrovskou š…
