Úterý, 16.května 1989. 19:49
Jeffrey zastavil jen kousek od dveří garáže, vystoupil z auta a protáhl se.
Cítil vůni oceánu. Protože poloostrov Marblehead vybíhal do Atlantického oceánu, bylo tu odevšad blízko k vodě. Jeffrey se naklonil zpátky do auta, přitáhl si aktovku a zvedl ji do vzduchu. Bouchl dvířky auta a vyrazil po schodech k přednímu vchodu.
Při chůzi si všímal krásy všude kolem sebe. Zpěvné ptactvo šílelo v jehličnanech na trávníku před domem a v dálce vřískali rackové. Řada rododendronů kvetla podél průčelí domu jásavými barvami. Jeffrey, v posledních měsících plně zaujat svými problémy, úplně propásl okouzlující přechod z bezbarvé novoanglické zimy do nádherného jara. Letos poprvé je nyní obdivoval. V myšlenkách se mu stále ještě odrážely účinky návštěvy u Kelly.
Když dorazil k předním dveřím, vzpomněl si Jeffrey na svůj kufr. Na okamžik zaváhal, pak usoudil, že si pro něj může dojít později. Odemkl si přední dveře a vstoupil.
Carol stála v předsíni, ruce v bok. Podle jejího výrazu poznal, že se zlobí. Pěkně vítám doma, pomyslel si Jeffrey. A jak ty ses měla? Odložil aktovku.
„Je skoro osm,“ řekla Carol s neskrývanou netrpělivostí.
„Čas celkem slušně vnímám.“
„Kde jsi byl?“
Jeffrey si pověsil bundu. Carolino vyslýchání ho dopalovalo. Možná jí měl zavolat. Za starých časů by to byl udělal, ale tohle při nejlepší vůli nebyly staré časy.
„Já se tě taky neptám, kdes byla,“ odpověděl Jeffrey.
„Když mám přijít až skoro v osm večer, pokaždé zavolám,“ řekla Carol.
„To je prostě běžná zdvořilost.“
„Nejspíš nejsem zdvořilý člověk.“ Byl příliš unavený, než aby se hádal.
Zvedl aktovku s úmyslem jít rovnou do svého pokoje. Boj s Carol ho nezajímal. Pak se ale zastavil. Objevil se velký muž, ležérně se opřel o veřeje dveří do kuchyně. Jeffrey si okamžitě všiml koňského ohonu, denimového oblečení, kovbojských holínek a tetování. V jednom uchu měl zlatou náušnici a v ruce držel láhev piva Kronenbourg.
Jeffrey tázavě pohlédl na Carol.
„Zatímco jsi dělal bůhvíco,“ odsekla Carol, „já jsem tady s tímhle čunětem. A to všechno kvůli tobě. Kde jsi byl?“
Jeffrey přejel očima z Carol na cizince a zase zpátky. Neměl tušení, co se děje. Cizinec mrkl a usmál se nad Caroliným nelichotivým označením, jako by to byl kompliment.
„Já bych taky rád věděl, kde jste byl, sportovče,“ připojil se ten vrahoun. „Kde jste nebyl, to už vím.“ Upil piva a usmál se. Choval se, jako by se dobře bavil.
„Kdo je ten člověk?“ zeptal se Jeffrey Carol.
„Devlin O'Shea,“ sdělil mu cizinec. Odrazil se od veřejí a stoupl si za Carol. „Já a tady vaše pěkná panička na vás čekáme celý hodiny.“ Natáhl se, aby štípl Carol do tváře, ale srazila mu ruku. „Potvůrka.“ Zasmál se.
„Chci vědět, co se tu děje,“ požadoval Jeffrey.
„Pan O'Shea je okouzlujícím vyslancem pana Michaela Mosconiho,“ řekla Carol vztekle.
„Vyslancem?“ otázal se Devlin. „Úú, to se mi líbí. To zní sexy.“
„Byl jsi za Dudleym v bance?“ zeptala se Carol, ignorujíc Devlinna.
„Samozřejmě,“ řekl Jeffrey. Náhle si uvědomil, proč je tu Devlin.
„A co se stalo?“ otázala se Carol.
„Jo, copak se stalo?“ vmísil se Devlin. „Podle našich zdrojů nebyly uloženy žádné peníze, jak jste sliboval. To je smůla.“
„Byl tu problém. . .“ zakoktal Jeffrey. Na takovou mezihru nebyl připravený.
„Jaký problém?“ zeptal se Devlin přistoupil a několikrát naléhavě žduchl Jeffreyho ukazováčkem do hrudníku. Cítil, že nehraje na rovinu.
„Nějaké papírování,“ řekl Jeffrey ve snaze zbavit se Devlinova dotírání.
„Taková ta červená páska, co v bance vždycky dostanete.“
Co když vám nevěřím?“ zeptal se Devlin. Udeřil Jeffreyho otevřenou dlaní ze strany do hlavy.
Jeffreyho ruka vylétla k uchu. Rána ho pálila a ohromila. V uchu mu zvonilo.
„Nemůžete sem přijít a obtěžovat mě,“ prohlásil Jeffrey ve snaze vystupovat autoritativně.
„Ale ne?“ podivil se Devlin přehnaně vysokým hlasem. Přehodil si pivo do pravé ruky a levičkou uhodil Jeffreyho z druhé strany. Jeho pohyb byl tak rychlý, že Jeffrey neměl čas zareagova…