Pátek, 19. května 1989, 11:25
„Drobné si nechte,“ řekl Jeffrey taxikáři, když vystupoval před městskou márnicí. Řidič mu řekl něco, co neslyšel. Přiklonil se blíž.
„Promiňte, co jste říkal?“ zeptal se Jeffrey.
„Povídám, to má bejt sakra dýško, padesát centů?“ Aby podtrhl své pocity, vyhodil drožkář drobné z okénka a odjel se zaskřípěním pneumatik.
Jeffrey se díval, jak se dva čtvrťáky točí ve spirále na obrubníku. Zavrtěl hlavou. Bostonští taxikáři byli třída sama pro sebe. Sklonil se a mince zvedl. Pak vzhlédl na průčelí bostonské městské márnice.
Byla to stará budova, pokrytá patinou špíny ještě z dob, kdy bylo ve městě hlavním zdrojem tepla uhlí. Průčelí bylo procovské, se stylizovanými egyptskými motivy, dojem však nebyl příliš královský. Stavba vypadala spíš jako něco z dekorací hollywoodského hororu, než jako dům vědecké medicíny.
Jeffrey prošel předním vchodem a po schodech, podle nápisů pak směřoval ke kanceláři soudního ohledače.
„Přejete si?“ zeptala se Jeffreyho mateřská žena, když se objevil u přepážky. Za ní bylo nazdařbůh uspořádáno pět staromódních kovových psacích stolů. Na všech se hromadila směs dopisů, formulářů,obálek a příruček. Jeffrey měl pocit, jako by odcestoval v čase o dvacet let do minulosti. Telefony, všechny pochmurně černé, měly otáčivé číselníky.
„Jsem lékař z nemocnice Sv. Josefa,“ řekl Jeffrey.“Zajímá mě případ, který, jak mám zato, byl dneska vypsán k pitvě. Jméno je Karen Hodgesová.“
Místo odpovědi zvedla žena lepenkovou desku s přicvaknutým listem papíru a přejela prstem po seznamu odshora dolů. V polovině stránky řekla: „To je jeden z případů doktora Warrena Seiberta. Nejsem si jistá, kde je. Nejspíš nahoře v pitevně.“
„A to je kde?“ zeptal se Jeffrey. Ačkoliv prováděl v Bostonu medicínu skoro dvacet let, nebyl Jeffrey ještě nikdy v městské márnici.
„Můžete jet výtahem, ale to vám neradím,“ řekla žena.“Jděte za roh a vemte to po schodech. Až budete nahoře, zahnete hned doprava, pak doleva. Nemůžete to minout.“
Jeffrey poslechl. Větu „nemůžete to minout“ už slyšel mnohokrát.
Tentokrát to byla pravda. Pitevnu by našel po čichu.
Dveře byly dokořán. Jeffrey obezřele nakoukl od prahu, zpola se bál jít dál. Byla to místnost asi dvanáct metrů dlouhá a šest metrů široká. Většinu jedné stěny zaplňovala řada oken z mléčného skla. Smrdutý vzduch vířil staromódní rotační ventilátor, stojící na vršku kovové kartotéky.
V místnosti byly tři pitevní stoly z nerezavějící oceli a všechny tři byly obsazeny nahými mrtvolami. Dvě těla byli muži. Třetí byla žena. Žena byla mladá a plavá a pleť měla jako slonovina, jen se slabým modravým nádechem.
Nad každým stolem pracovala dvojice osob. V místnosti to bzučelo krájením, řezáním, pilováním a tlumeným hovorem. Jeffrey myslel, že jsou to samí muži, ale nebyl si tím jist. Všichni byli oblečeni ve sterilních oblecích pokrytých gumovými zástěrami. Na očích měli ochranné plexisklové brýle. Tváře jim zakrývaly chirurgické masky. Na rukou měli tlusté gumové rukavice. V koutě stála velká steatitová nádržka s nepřetržitě tekoucí vodou. Na okraji nádržky balancovalo rádio a hrálo nevhodně taneční hudbu. Jeffreyho napadlo, co by si pomyslel Billy Ocean, kdyby viděl tuhle scénu.
Stál u dveří skoro čtvrt hodiny, než si ho jeden z mužů v místnosti všiml.
Míjel Jeffreyho cestou k nádržce s něčím, co vypadalo jako játra, aby to opláchl pod tekoucí vodou. Na okamžik se zastavil, když Jeffreyho uviděl.
„Přejete si?“ zeptal se podezíravě.
„Hledám doktora Seiberta,“ řekl Jeffrey, přemáhaje mírné nutkání ke zvracení. Nikdy si necenil patologie. Pitvy byly na medicíně vždycky utrpení.
„Hej, Seiberte, máš tu návštěvu,“ zavolal muž přes rameno.
Jeden z mužů, stojících nad ženskou mrtvolou, vzhlédl a pak se podíval na Jeffreyho. V jedné ruce držel skalpel. Druhou rukou vězel hluboko v trupu mrtvoly.
„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se. Jeho tón byl mnohem přátelštější než u prvního muže.
Jeffrey polkl. Pocítil trochu závrať. „Jsem doktor od Sv. Josefa,“ vy…
