40 KAPITOLA
McGrath vytrhl rádio z kapsy. Otevřel ho a zíral na něj. Hlasitě mu praskalo v ruce. Webster k němu přistoupil a vzal si ho. Vrátil se kousek po cestě, opřel se o skálu a zmáčkl tlačítko.
„Jacksone?“ řekl. „Tady je Harland Webster.“
McGrath s Johnsonem se natlačili k němu. Tři muži v hloučku pod skalní stěnou. Webster odtáhl vysílačku palec od ucha, aby ostatní také mohli poslouchat. V závětří skály a v horském tichu slyšeli v praskání a šumění zrychlený dech osoby na druhém konci. Potom zaslechli hlas.
„Harland Webster?“ zeptal se onen hlas. „Samozřejmě, velký šéf osobně.“
„Jacksone?“ zopakoval Webster.
„Ani náhodou,“ pravil hlas. „To není Jackson.“
Webster se podíval na McGratha.
„Kdo tedy?“ zeptal se.
„Beau Borken,“ odpověděl hlas. „A ode dneška také prezident Borken. Prezident Svobodných států amerických. Můžete však se mnou hovořit neformálně.“
„Kde je Jackson?“ zeptal se Webster.
Následovala odmlka. Nebylo slyšet nic jiného než tiché elektronické bzučení telekomunikační technologie FBI. Satelity a mikrovlny.
„Kde je Jackson?“ zopakoval Webster otázku.
„Umřel,“ odpověděl hlas.
Webster se znovu podíval na McGratha.
„Jak?“ zeptal se.
„Prostě umřel,“ řekl Borken. „Poměrně rychle, opravdu.“
„Byl nemocný?“ zeptal se Webster.
Následovala další odmlka. Potom zazněl smích. Vysoký a pronikavý. Hlasitý smích. Tak hlasitý, že Websterovi málem praskly bubínky, a jeho pokroucená ozvěna se odrazila od skalní stěny.
„Ne, nebyl nemocný, Webstere. Až na posledních deset minut byl naprosto zdravý.“
„Co jste s ním udělali?“
„To samé, co uděláme s generálovou holčičkou. Poslouchejte, všechno vám vysvětlím. Dávejte pozor, protože musíte vědět, s kým máte tu čest. Myslíme to tady vážně. Velice vážně, jasné? Posloucháte?“
Johnson přistoupil ještě blíž. Bílý a zpocený.
„Jste šílenci,“ zaječel.
„Kdo to byl?“ zeptal se Borken. „Sám generál?“
„Generál Johnson,“ řekl Webster.
Hlas v rádiu se uchechtl. Krátké, spokojené zachechtání.
„Vybraná společnost,“ zajásal Borken. „Ředitel FBI a předseda náčelníků štábů. Jsme skutečně polichoceni. Zrod nového národa si však nezaslouží nic jiného.“
„Co chcete?“ zeptal se Webster.
„Ukřižovali jsme ho. Našli jsme dva stromy yard od sebe a přibili jsme ho na ně hřeby. To samé uděláme s vaší dcerou, generále, když nebudete hodný. Potom jsme mu uřízli koule. Prosil a ječel, abychom to nedělali, ale neobměkčil nás. To s vaší ratolestí udělat nemůžeme, je to ženská, ale nějakou náhradu už najdeme, jestli víte, co mám na mysli. Myslíte si, že bude prosit a ječet, generále? Musíte ji znát lépe než já. Já osobně si však myslím, že bude. Myslí si o sobě, že je drsná kočička, až ale uvidí, jak se k ní blíží čepel, rychle začne mluvil jinak, tím jsem si jistý.“
Johnson ještě víc zbledl. Krve by se v něm nedořezal. Opřel se o skálu a ztěžka dosedl na zem. Bezhlesně pohyboval ústy.
„Tak co, krucinál, ty mrzáku, chceš?“ zařval Webster.
Následovalo další ticho. Potom Borken opět promluvil. Tiše a pevně.
„Chci, abyste přestal řvát. Chci, abyste se omluvil, že jste na mne řval. A abyste se omluvil za urážku. Jsem prezidentem Svobodných státu a zasluhuji si trochu úcty, nemyslíte?“
Mluvil tiše, McGrath ho však jasně slyšel. Vyděšeně se podíval na Webstera. Stáli na pokraji prohry, ještě než pořádně začali. Pravidlo číslo jedna bylo jednat. Nechat je mluvit a postupně doslat situaci pod kontrolu. Získat dominantní postavení. Klasická teorie obléhání. Začít ale omlouváním za zvýšení hlasu znamenalo se s nadějí na převahu rozloučit. Bylo by to jako lehnout si na zem a nastavit břicho. Staluby se hračkami v jejich rukách. McGrath zavrtěl prudce hlavou. Webster přikývl. Nic neříkal. Jen držel rádio a nemluvil. Věděl, jak na to. V podobné situaci se již ocitl. Několikrát. Znal protokol. Ten, kdo nyní promluví jako první, je slabší. A tím slabším být nehodlal. Dívali se s McGrathem do země a čekali.
„Jste tam ještě?“ ozval se Borken.
Webster se dál díval do země. Nic neříkal. „Jst…
