EPILOG
Na Vánoce napadl sníh – deset centimetrů, aby se neřeklo, takže koledníci v ulicích Sanfordu vypadali, že přišli rovnou z filmu Život jebáječný. Když jsem se už potřetí šel podívat na Kyru, bylo čtvrt na dvě ráno šestadvacátého a sněžit přestalo. Měsíc, veliký ale bledý, vykukoval mezi protrhanými záclonami mraků.
Vánoce jsem opět slavil u Franka a my dva jsme zůstali vzhůru jako poslední. Děti včetně Ki už nevěděly o světě, vyspávaly přemíru slavnostního jídla a dárků. Frank byl u své třetí skotské – asi to byl příběh právě na tři skotské –, ale já jsem sotva upil ze své první. Možná bych se láhvi důkladně podíval na dno, nebýt Ki. Ve dnech, kdy je u mě, si vypiju tak nejvýš jedno pivo. A mít ji tři dny po sobě… ale sakra, kemo sabe, když nemůžete trávit Vánoce se svým dítětem, k čemu pak Vánoce jsou?
„Je ti dobře?“ zeptal se Frank, když jsem si znovu sedal a znovu jen tak lehce upil ze sklenky.
Usmál jsem se. Neptal se, jestli je jí dobře, ale jestli je dobře mně. No, nikdo taky nikdy netvrdil, že je Frank hloupý.
„Měl jsi mě vidět, když mi odbor sociální péče dovolil, abych ji měl v říjnu na víkend. Určitě jsem se na ni byl podívat nejmíň desetkrát, než jsem šel spát… a pak jsem se na ni chodil dívat pořád. Vstával jsem a nahlížel do postele, poslouchal, jestli dýchá. V pátek jsem nezamhouřil oka, v sobotu jsem možná urval tak tři hodinky. Takže tohle je velký pokrok. Ale jestli se někdy jenom slovem zmíníš o tom, co jsem ti vyprávěl, Franku – jestli se někdy doslechnou, jak jsem točil do vany vodu, než ta bouřka vyřadila generátor – můžu se s nadějí na adopci rozloučit.
Nejspíš budu muset vyplnit nějaký formulář ve třech kopiích, než mě pustí aspoň na její slavnostní ukončení střední školy.“
Nechtěl jsem Frankovi o té vaně vyprávět, ale jakmile jsem spustil, vyhrnulo se ze mě skoro všechno. Asi jsem to musel někomu vyklopit, pokud jsem chtěl dál žít. Předpokládal jsem, že mým protějškem ve zpovědnici bude John Storrow, až přijde čas, ale John nechtěl o těch událostech vůbec mluvit, pokud se přímo netýkaly právních záležitostí, které se teď točí jen kolem Kyry Elizabeth Devorové.
„Budu držet jazyk za zuby, neboj se. Jak pokračujete v té bitvě o adopci?“
„Pomalu. Dospěl jsem tak daleko, že nenávidím celý soudní systém státu Maine včetně odboru sociálních služeb. Když vezmeš ty lidi, co v těch byrokraciích slouží jako jednotlivce, ještě to jde, ale jakmile je dáš dohromady…“
„Je to špatný, co?“
„Někdy si připadám jako postava z Ponurého domu. V té Dickens říká, že u soudu nevyhraje nikdo, jenom právníci. John mi říká, že mám být trpělivý a být rád, že jsem rád, že děláme úžasné pokroky vzhledem k tomu, že jako ovdovělý běloch středního věku jsem naprosto nedůvěryhodná existence, ale Ki byla od smrti Mattie na zkoušku u dvou pěstounů a –“
„Copak nemá tu příbuznou v nějakém vedlejším městečku?“
„Mattinu tetu. Ale ta nechtěla mít s Ki nic společného, ještě když byla Mattie naživu, a teď se zajímá ještě míň. Zvlášť když –“
,,– když Ki nebude bohatá.“
„Jo.“
„Ta Whitmorová o Devorově závěti lhala.“
„Totálně. Všechno nechal nějaké nadaci, která má napomáhat celosvětové počítačové gramotnosti. S veškerou úctou k počítačovým maniakům celého světa si neumím představit studenější charitu.“
„Jak se má John?“
„Docela dobře se mu to zahojilo, ale už nikdy nebude moci používat pravou ruku jako dřív. Málem umřel na ztrátu krve.“
Frank mě odlákal od zapeklitého tématu Ki a opatrovnictví docela dobře na člověka, který má v sobě třetí whisky, a já ho ochotně následoval. Nemohl jsem snést pomyšlení na to, jak dlouhé jsou její dny a noci v domech, kde odbor sociální péče skladuje děti jako loutky, které nikdo nechce. Ki v těch domech nežila, jen v nich existovala, bledá a netečná jako dobře krmený králík v kotci. Pokaždé, když uviděla přijíždět moje auto, celá ožila, začala mávat rukama a tancovat jako Snoopy na boudě. Náš říjnový víkend byl skvělý (i když jsem měl nutkavou potřebu ji každou půlhodinu kontrolova…
