2. Kapitola
Během deseti let manželství jsem nikdy netrpěl spisovatelským blokem a netrpěl jsem jím ani bezprostředně po Johannině smrti. Byl to jev pro mě natolik neznámý, že stačil propuknout naplno, než jsem si uvědomil, že se děje něco nezvyklého. Myslím, že jsem byl v hloubi duše přesvědčen, že takové stavy postihují pouze „literární“ typy, o kterých se diskutuje na stránkách New York Review of Books, kde jsou rozebírány a někdy zatracovány.
Moje spisovatelská kariéra a manželství se téměř překrývaly. Náčrt prvního románu Ve dvou jsem dokončil zanedlouho poté, co jsme se Jo a já oficiálně zasnoubili (navlékl jsem jí opálový prsten na prostředníček levé ruky, sto deset babek v Dayově zlatnictví, v té době to bylo mnohem víc, než jsem si mohl dovolit… ale zdálo se, že Johanna je z něj naprosto nadšená), a poslední román, Tak daleko od vrcholu, jsem dopsal asi měsíc poté, co byla prohlášena za mrtvou. Tento román pojednával o psychotickém vrahovi se zálibou ve výškách. Vyšel na podzim roku 1995. Od té doby mi vyšly i jiné romány – takový paradox mohu vysvětlit, ale myslím, že v dohledné budoucnosti se v žádném edičním plánu žádný román od Michaela Noonana neobjeví. Vím už, co to je spisovatelský blok. Vím o něm víc, než jsem si kdy přál.
* * *
Když jsem Jo váhavě ukázal první verzi románu Ve dvou, přečetla ho za jeden večer, schoulená v oblíbeném křesle, na sobě jen kalhotky a tričko s mainským černým medvědem vpředu, a celou dobu popíjela jednu sklenici ledového čaje za druhou. Šel jsem do garáže (měli jsme v Bangoru pronajatý dům ještě s jedním manželským párem, který měl stejně nejisté finanční postavení jako my… ale ne, Jo a já jsme v té době nebyli ještě úplně svoji, i když pokud vím, ten opálový prsten nikdy nesundala) a chodil tam od ničeho k ničemu a měl pocit jako mužský z kreslených vtipů v New Yorkeru – o těch srandovních otcích v čekárně porodnice. Pokud si pamatuji, zpackal jsem naprosto jednoduchou ptačí budku z dětské stavebnice a skoro si uřízl ukazovák na levé ruce. Každých dvacet minut nebo tak jsem se vracel do domu a nakukoval na Jo. Pokud si toho všimla, nedala to nijak najevo. Považoval jsem to za dobré znamení.
Seděl jsem na zadní verandě, díval se na hvězdy a pokuřoval, když vyšla ven, sedla si vedle mě a položila mi ruku na zátylek.
„Tak co?“ zeptal jsem se.
„Je to dobré,“ řekla. „Nechceš jít dovnitř a udělat mi to?“ A než jsem stačil odpovědět, kalhotky, které měla na sobě, mi padly do klína, jen nylon tiše zašeptal.
* * *
Potom, když už jsme jen leželi a pojídali pomeranče (zlozvyk, ze kterého jsme později vyrostli), jsem se jí zeptal: „Je to tak dobré, že je to publikovatelné?“
„No,“ řekla, „nevím nic o oslnivém světě nakladatelů, ale celý život čtu pro radost – mou první láskou byl Zvědavý George, pokud to chceš vědět –“
„Nechci.“
Naklonila se a strčila mi do úst dílek pomeranče, teplým prsem se mi provokativně opřela o paži, ,,– a četla jsem ho moc ráda. Moje předpověď zní, že tvoje kariéra jako reportéra Derry News nepřežije stadium eléva. Myslím, že budu manželkou romanopisce.“
Její slova mě nadchla – vlastně mi úplně naskákala husí kůže na pažích. Ne, nevěděla nic o oslnivém světě nakladatelů, ale jestli tomu věřila, věřil jsem i já… a ukázalo se, že víra je ten správný přístup. Prostřednictvím svého dávného učitele tvůrčího psaní (který si můj román přečetl a poctil ho jen vlažnou chválou, jelikož jeho komerční kvality patrně považoval za jistou svatokrádež) jsem získal agenta a ten prodal Ve dvou do Random House, prvního nakladatelství, které se mělo na román podívat.
Jo měla také pravdu ohledně mé kariéry reportéra. Čtyři měsíce jsem psal o květinových výstavách, automobilových závodech a fazolových večeřích asi za stovku týdně, než přišel můj první šek z Random House – na dvacet sedm tisíc dolarů po odečtení provize pro agenta. Nebyl jsem v novinách ani tak dlouho, abych se dožil aspoň prvního nepatrného zvýšení platu, ale stejně pro mě uspořádali večírek na rozlouče…
