Groteska aneb už nikdy sami (Kurt Vonnegut Jr.)

14

Přeju Melodii totéž, co naši rodičové kdysi přáli Elize a mně: krátký, ale šťastný život na asteroidu.

Haj hou.

* * *

Ano, a jak jsem už řekl, Eliza a já jsme mohli na asteroidu prožít dlouhý a šťastný život, kdybychom se byli jednoho krásného dne nevytasili se svou inteligencí. Mohli jsme žít na zámku dodnes, pálit pro zahřátí stromy, nábytek, zábradlí a táflování stěn, slintat a žvatlat, kdyby k nám zavítal někdo cizí.

Mohli jsme chovat slepice. Mohli jsme mít zeleninovou zahrádku. A mohli jsme se bavit naší ustavičně vzrůstající učeností, aniž bychom dbali o možnost jejího využití.

* * *

Slunce zapadá. Z podzemní dráhy proudí řídká mračna netopýrů - třepetají vzduchem, piští, rozptylují se jako plyn. Jímá mne hrůza, tak jako vždycky.

Nedokážu hluk, který vydávají, považovat za hluk. Je to spíš nemoc ticha.

* * *

Píšu dál - ve světle hořícího hadrového klůcku ponořeného do misky zvířecího tuku.

Mám tisíc svícnů, ale ani jedinou svíčku.

Melodie s Isadorem hrají vrhcáby - na hrací ploše, kterou jsem namaloval na podlaze vestibulu.

Znásobují a přebíjejí své sázky a smějí se.

* * *

Plánují slavnostní večírek k mým stým prvním narozeninám, připadajícím na příští měsíc.

Někdy jim potají naslouchám. Staré návyky se těžko odbourávají. Věra Veverka-5 Zappová chystá pro tuto příležitost zbrusu nové úbory - sobě i svým otrokům. Má ve svých komorách v Želvím zálivu hory látek. Slyšel jsem Melodii říkat, že otroci budou mít růžové pantalóny, zlaté trepky a zelené hedvábné turbany s chocholy z pštrosího peří.

Věru prý na večírek přinesou v křesle z limuzíny a ze všech stran ji budou obklopovat otroci, kteří ponesou dary, jídlo, pití a pochodně a řinčením jídelních zvonců budou zahánět divoké psy.

Haj hou.

* * *

Musím si dát pozor, abych na tom večírku na oslavu svých narozenin nepřebral. Kdybych se opil, mohl bych hostům vyslepičit tajemství: že život, který nás čeká po smrti, bude nekonečně nudnější, než je tenhle.

Haj hou.