Nad Plochou se pomalu posouvala noc. Byla tam samozřejmě neustále, skrývala se ve stínech, dírách a sklepeních, ale když se pomalé světlo vydalo za sluncem, začaly se jezírka a tůně noci rozrůstat, potkávaly se a slévaly.
Světlo se na Zeměploše díky jejímu nesmírně silnému magickému poli pohybuje velmi pomalu. Je trochu dospělejší, zkušenější, nemá potřebu vrhnout se okamžitě kamkoliv. Zeměplošské světlo dobře ví, že ať přijde kamkoliv, byla tam už před ním tma, takže jakýpak spěch.
Půlnoc klouzala nad krajinou jako sametový netopýr. A v patách se jí hnal, mnohem rychlejší než ona, Truhlík podobný malé stříbrné hvězdičce jiskřící na černém pozadí Plochy. Od kopyt mu odletovaly plameny. Pod lesklou kůží se mu pohybovaly svaly jako naolejovaní hadi.
Hnali se naprosto nehlučně. Ysabell sundala jednu ruku z Mortova pasu a se zájmem pozorovala, jak jí mezi prsty vyskakují jiskřičky v osmi barvách duhy. Po ruce se jí plazili malí praskající hádci a vyletovali jí z konečků vlasů.
Mort přitáhl otěže a kůň se snesl níž a v mracích za ním zbyla na nebi zvířená brázda dlouhá několik mil.
„Tak, teď vím, že se musím každou chvíli zbláznit,“ zamumlal Mort.
„Proč?“
„Právě jsem tam dole zahlédl slona. Hou, hochu. Podívej, támhle vpředu už je vidět Sto Lat.“
Ysabell mu vyhlédla přes rameno k chomáči světel dole vpředu.
„Kolik času nám zbývá?“ zeptala se nervózně.
„Nevím. Pár minut, řekl bych.“
„Morte, předtím jsem se tě na to nezeptala, ale -“
„Ano?“
„Co uděláš, až se tam dostaneme?“
„Nevím,“ odpověděl. „Víš, tak nějak jsem doufal, že se do té doby něco nabídne samo.“
„A nabídlo se?“
„Ne. Ale ještě máme čas. Možná že nám pomůže Albertovo zaklínadlo. A já -“
Kopule reality dřepěla nad palácem jako omdlévající medúza. Mortův hlas se vytratil do zděšeného ticha. Pak se ozvala Ysabell: „No, řekla bych, že je skoro čas. Co uděláme?“
„Drž se!“
Truhlík proletěl rozdrcenými branami vnějšího nádvoří, sklouzl se v záplavě jisker po kamenech dláždění a proběhl zničenou branou hlavní síně. Perleťově jiskřící stěnou reality proletěli jako studenou sprchou.
Mortovi se před očima objevil zmatený obrázek Keli a Dobrořeza a skupiny urostlých mužů, kteří se právě vrhali do úkrytů. Poznal vévodu, vytasil meč a svezl se ze sedla ve chvíli, kdy zpěněný kůň zastavil.
„Nezkřivíš jí ani vlas!“ vykřikl. „Jinak tě to bude stát hlavu!“
„To je opravdu velice zajímavé prohlášení,“ ušklíbl se vévoda a tasil vlastní zbraň. „A také velmi hloupé. Já -“
Nejednou se zastavil. Oči mu znehybněly. Pak se zřítil přímo na tvář. Dobrořez odložil těžký stříbrný svícen a omluvně se na Morta usmál.
Mort se obrátil ke strážným a modrý plamen Smrťova meče tiše hučel vzduchem.
„Ještě někdo má zájem?“ zaskřípěl jeho hlas. Začali ustupovat, pak se obrátili a dali sena útěk. Když proběhli stěnou reality, zmizeli. Venku samozřejmě nebyl jediný host. V té pravé skutečnosti byla hala temná a prázdná.
Naše čtveřice zůstala sama v polokouli, která se pomalu zmenšovala.
Mort se posunul k Dobrořezovi.
„Něco tě napadá?“ zeptal se. „Mám tady někde jisté zaklínadlo -“
„Na to zapomeň. Kdybych tady teď zkusil nějaké magické triky, utrhalo by nám to hlavy. Tahle realita je příliš malá, než aby to snesla.“
Mort si sedl na zbytky oltáře. Cítil se prázdný a vysílený. Chvilku pozoroval stěnu velké reality, která se k nim se sykotem neustále přibližovala. On ji přežije, a jak doufal, Ysabell také. Dobrořez ne, ale za určitých předpokladů by mohl. Jenom Keli -
„Tak budu korunována, nebo ne?“ zeptala se ledově. „Musím zemřít jako královna! Je strašné zemřít, a k tomu ještě jako obyčejný smrtelník!“
Mort se na ni nepřítomně podíval a pokusil se pochopit, o čem to, u všech svatých, mluví. Ysabell zalovila někde za troskami oltáře a vytáhla odtud pomačkaný zlatý kroužek posázený brilianty.
„Je to tohle?“ zeptala se.
„To je moje koruna,“ přisvědčila Keli na pokraji páče. „Ale není tady ani kněz, ani nikdo, kdo by -“
Mort si zhluboka vzdechl.
„Dobrořeze, jestliže je tohle n…
