V Zahradě karí, na rohu Boží třídy a Krvavé uličky, bylo plno, ale byla tam samá smetánka - lidé, kteří plavou až nahoře a kterým je tedy dobře říkat „smetánka“. Voňavé keře nasázené mezi stolky téměř pohlcovaly pach města, který byl čichovým ekvivalentem mlhového rohu.
Mort měl hlad a jedl se strašlivou chutí, ale potlačil svou zvědavost a nedíval se, jak vlastně jí Smrť. Na začátku tam jídlo bylo, a později už ne, takže se s ním mezitím muselo něco stát. Mort měl pocit, že Smrť není na takové věci zvyklý a dělá je proto, aby jeho, Morta, uklidnil, jako když staromládenecký strýček dostane o víkendu na starost svého synovce a má strach, že se stane něco, na co nebude stačit.
Ostatní hosté si jich příliš nevšímali, dokonce ani ve chvíli, kdy se Smrť pohodlně opřel na židli a zapálil si překrásnou dýmku. Když nechcete užasle zírat na někoho, komu se řinou obláčky dýmu z očních důlků, dá to nějaké přemáhání, ale každému se to dařilo.
„Jsou v tom nějaká kouzla?“ podíval se Mort na Smrtě.
Co myslíš? Myslíš, že tady opravdu jsem?
„To ano,“ přikývl pomalu Mort. „Já... víte, já jsem ty lidi pozoroval. Dívají se na vás, ale nevidí vás. Vy nějak ovlivňujete jejich vědomí.“
Smrť zavrtěl hlavou.
Dělají si to sami, řekl. Žádná kouzla v tom nejsou. lidé mě nevidí, oni si to prostě sami sobě nedovolí. dokud nepřijde jejich čas, samozřejmě. Mě vidí jen mágové a kočky. Ale ti tvoji průměrní lidé... Ti nikdy. Vyfoukl k nebi překrásný kroužek kouře a dodal: Je to sice podivné, ale je to tak.
Mort pozoroval, jak kroužek kouře pomalu stoupá vzhůru k obloze a pomalu odplouvá směrem k řece.
„Ale já vás vidím,“ obrátil se znovu k Smrťovi.
To je něco jiného.
Připlul klačský vrchní s účtem a položil jej před Smrtě. Vrchní byl zakrslý, měl temnou pleť a na hlavě účes podobný kokosovému ořechu, který se proměnil v novu. Když se mu Smrť mírně uklonil, stáhla se kulatá tvář vrchního do zamyšleného výrazu. Pak zavrtěl hlavou, jako někdo, kdo se pokouší vytřást si vodu z uší, a odešel.
Smrť zalovil v hlubinách pláště a vytáhl objemný kožený váček plný různých měděných mincí, které byly většinou stářím zelené. Pečlivě překontroloval účet a odpočítal tucet mincí.
Pojď, řekl potom a vstal. Musíme jít.
„Co uděláme teď?“
Koupíme ti nějaké nové šaty.
„Ale vždyť tyhle jsou dnes nové, vlastně včera.“
Opravdu?
„Otec tvrdil, že ten obchod je proslulý svými rozumnými cenami,“ řekl Mort a popoběhl, aby svému pánovi stačil.
Řekl bych, že to dodává hrůze nový rozměr.
Zahnuli do široké ulice, která vedla do lepší čtvrti města (pochodně tam byly rozmístěny v menších a hromady odpadků ve větších vzdálenostech). Nebyly tam stánky ani pouliční prodavači, ale skutečné obchody, byla to přímo obchodní centra, měla své dodavatele, byly v nich židle a plivátka. Většina z nic byla otevřena i v tuhle noční hodinu, protože správný ankhský obchodník nemohl spát, když pomyslel na všechny ty peníze, které za tu dobu vydělá.
„Cožpak tady nikdo nespí?“ divil se Mort.
To je město, odpověděl Smrť a otevřel dveře do obchodu s šatstvem. Když o dvacet minut později vyšli ven, měl na sobě Mort velmi pěkné černé šaty zdobené jemnou stříbrnou výšivkou a obchodník užasle hleděl na hrst měďáků a soustředěně přemýšlel, kde je, u všech čertů, vzal.
„Kde jste přišel ke všem těm mincím?“ vyzvídal Mort.
V kartách.
V holičství s celonočním provozem přistřihl holič Mortovi vlasy podle nejnovější módy místní mládeže, zatímco Smrť seděl na vedlejším křesle a spokojeně si pobrukoval. Ke svému vlastnímu překvapení se cítil ve skvělé náladě.
Nakonec si stáhl z hlavy kápi a podíval se na bradýřova pomocníka. Ten mu vzápětí uvázal kolem krku ručník a s tím hypnotizovaným výrazem, který se Mort už pomalu učil znát, čekal na zákazníkovo přání. Smrť se pohodlně opřel a řekl: Bude to pár kapek kolínské a přeleštit, můj dobrý muži.
Starší mág, kterému jiný učedník přistihoval na vedlejším křesle plnovous, zaslechl ten pochmurný olověný hlas a rychle se podíval po zvuku.
Pak k úžasu…
