Albert seděl na své úzké posteli a zíral do zdi. Slyšel dunění kopyt, které v okamžiku, kdy se Truhlík vznesl do vzduchu, náhle ustalo, a tiše si něco huhlal pod nos.
Uběhlo dvacet minut. Po obličeji starého mága přebíhaly výrazy jako stíny po úbočí kopce. Občas si zašeptal něco jako „já jim to povídal“ nebo „nikdy by mě něco takového nenapadlo“ nebo „to by se měl dozvědět mistr“.
Jak se zdálo, nakonec došel sám se sebou k nějaké dohodě. Klekl si na zem a zpod postele vytáhl starý odřený kufr. S obtížemi jej otevřel a rozložil zaprášené šedé roucho, ze kterého se sypaly zašlé zlaté zekíny a kuličky proti molům. Vytáhl je, oprášil z nejhoršího a znovu se zasunul pod postel. Ozvalo se několik tlumených kleteb, tu a tam cinkl porcelán a nakonec se Albert vynořil s holí vyšší, než byl on sám.
Byla silnější než obyčejná hůl, hlavně proto že ji od jednoho konce k druhému pokrývaly podivné řezby. Řezby se nedaly přesně rozeznat, ale dávaly tušit, že kdybyste je zahlédli přesněji, mohli byste toho litovat.
Albert se znovu oprášil a kriticky se prohlédl v zrcadle nad umývadlem.
Pak řekl: „Klobouk. Nemám klobouk. K magii musím mít klobouk. K sakru!“
Vydupal z místnosti a vrátil se po pracných patnácti minutách, které vyplnil tím, že vystřihl kruhové dýnko z koberce v Mortově pokoji, sebral stříbrný papír ze zadní stěny zrcadla v Ysabellině ložnici, jehlu a niť z krabice pod výlevkou v kuchyni a pár upadlých zekínů ze skříně na šaty. Výsledek sice nebyl tak dobrý, jak by si byl přál, a měl snahu klouzat mu laškovně na jedno oko, ale byl černý a měl na sobě hvězdy a měsíce a prohlašoval svého vlastníka nejen za mága, ale za mága odhodlaného ke všemu.
Poprvé za dva tisíce let se cítil slušně oblečený. Byl to povznášející pocit a musel se na sebe podívat ještě jednou do zrcadla, než odkopl koberec pod postel a špičkou své hole kolem sebe na zemi načrtl kruh.
Hůl po sobě zanechala na podlaze stopu v barvě čisté oktaríny, té osmé barvy spektra, barvy kouzel, pigmentu představivosti.
Na obvodu kruhu vyznačil Albert osm bodů a spojil je do tvaru oktagramu. Místnost začalo naplňovat pomalé pulzování.
Alberto Malich vstoupil do středu obrazce a zvedl hůl nad hlavu. Cítil, jak v jeho sevření procitla, cítil, jak se spící síla pomalu a uvážlivě probírá k životu jako spící tygr. Přivolalo to nazpět staré vzpomínky, chuť síly a magie, které se začaly prodírat podkrovím jeho mysli plným pavučin,. Poprvé za celá staletí měl pocti, že zase žije.
Olízl si rty. Pulzování utichlo a nechalo za sebou zvláštní vyčkávavé ticho.
Malich pozvedl hlavu a vykřikl jednu jedinou slabiku.
Z obou konců hole vytryskl modrozelený plamen. Z osmi bodů oktagramu vyšlehla oktarínová záře a zahalila mága. To všechno samozřejmě nebylo k provedení celého aktu nutné, ale mágové si velmi zakládají na tom, aby se patřičně ukázali.
Nebo zmizeli. Albert zmizel.
