Mezitím zjistila i Keli, že se jí život zkomplikoval.
Bylo to tím, že zákon příčinnosti má neuvěřitelně mocnou setrvačnost. Mortova chybná rána, vedená vztekem, zoufalstvím a rodící se láskou, ho sice odchýlila na jinou kolej, ale ten zákon si toho ještě nestačil všimnout. Mort kopl do ocasu dinosaura, ale bude to nějakou dobu trvat, než si toho na druhém konci někdo všimne a uvědomí si, že je načase vykřiknout „au!“
Bez obalu řečeno, vesmír věděl, že Keli je mrtvá, a neobyčejně ho překvapilo, když nepřestala chodit a dýchat.
Ukazovalo se to na různých maličkostech. Dvořané, kteří na ni během dopoledne pokradmu vrhali podivné pohledy, by nebyli schopni říci, proč se při pohledu na ni cítí tak strašlivě nesví. K jejich vlastnímu úžasu a jejímu pohoršení se stále častěji stávalo, že ji prostě ignorovali nebo v její přítomnosti mluvili tlumenými hlasy. Kancléř zjistil, že vydal příkaz, aby byla královská zástava spuštěna na půl žerdi, a ani živého boha nebyl schopen vysvětlit proč. Krátce potom, kdy bez nejmenšího důvodu objednal tisíc metrů černého sukna, se částečně nervově zhroutil a museli ho opatrně odvést na lůžko.
Zanedlouho celý zámek zachvátil podivný pocit. Vrchní kočí přikázal, aby byly připraveny a vyleštěny slavnostní máry, určené ke státním pohřbům, a potom u nich ve stáji stál a ronil slzy na polštáře z černého sametu, protože si nemohl vzpomenout, proč to udělal. Sloužící se tiše ploužili chodbami. Kuchař ze všech sil přemáhal nutkání, které ho svádělo rychle připravit obrovský studený stůl jako jednoduché občerstvení pro větší počet hostů. Psi začínali výt a pak s pocitem hlupců přestávali. Dva černí hřebci, kteří tradičně tahali stolatský pohřební vůz, byli čím dál tím neklidnější a málem ukopali ve stáji podkoního.
Zatím ve Sto Helit vévoda marně čekal na posla, kterého sice opravdu vyslali, ale který se zastavil už ve chvíli, kdy vyjel ze zámku, a nemohl přijít na to, kam to vlastně jede a co má vyřídit.
A tím vším procházela Keli jako zhmotnělý a čím dál tím popuzenější duch.
Události vyvrcholily při obědě. Když vešla do hodovního sálu, zjistila, že před královským křeslem není prostřeno. Když chvíli a hlasitě a důrazně mluvila s majordomem, podařilo se jí to napravit, ale jenom proto, aby kolem ní prošla řada sloužících s podnosy plnými jídla tak rychle a nevšímavě, že neměla čas napíchnout si ani kousek. S užaslou nedůvěrou přihlížela, jak šenk, který donesl víno, nalil první pohár lordu z Budky v ústraní.
Bylo to sice nekrálovské, ale v té chvíli si dupla nohou a strčila do ubohého šenka. Ten se zapotácel, tiše něco zamumlal a nevěřícně se díval na dlažbu pod jejíma nohama.
Naklonila se na opačnou stranu a vykřikla do ucha zemana ze Spíže: „Vidíte mě, člověče? Proč je dnes k jídlu jen studené vepřové a šunka?“
Přerušil sice svůj tlumený rozhovor s dámou z Malé šestiúhelné komnaty v severní věži, otočil se a vyděšeně se podíval, ale pak se jeho pohled rozostřil a on zmateně prohlásil: „Jakže? Ano, ano... chtěl jsem, totiž...“
„Vaše Veličenstvo,“ napověděla mu Keli.
„Ó... zajisté... Veličenstvo...“ zamumlal. Pak se rozhostilo dusivé ticho.
Pak, jako by někdo cvakl vypínačem, se otočil ke královně zády a pokračoval v přerušeném rozhovoru se svou společnicí. Keli, zsinalá šokem a zlostí, chvilku nehybně seděla, pak odstrčila židli a rychlým krokem se vydala ke svým komnatám. Několik ze sloužících, kteří se shromáždili v hlavní chodbě, odstrčilo z cesty něco, co nebyli schopni přesně rozeznat.
Keli doběhla do své komnaty a vztekle zatáhla za provaz zvonku, který měl přivolat služebnou, jež měla službu v přijímacím salonku. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec se dveře pomalu otevřely a dovnitř velice opatrně nahlédla poplašená tvář služebné.
Tentokrát princezna její pohled poznala okamžitě a byla na něj připravená. Chytila služebnou za rameno, vtáhla ji do místnosti a zabouchla dveře. Když se vystrašené děvče rozhlíželo po celé komnatě a dívalo se všude, jen ne na mladou královnu, rozpřáhla …
