KAPITOLA 12
Jezero opouštěli se smutkem. Ale Edwina měla v San Francisku co vyřizovat. Zúčastňovala se s Benem měsíčních redakčních schůzek, aby všem ukázala, že se o jejich běh zajímá. Musela také schvalovat určitá taktická rozhodnutí, což bylo zajímavé. Na místě svého otce se však stále necítila svá a i kvůli nepatrným zásahům se musela hodně učit. Ani trochu nechtěla řídit noviny sama, jen je chtěla po několik příštích let uchovat pro Phillipa. Za radu na schůzkách byla Benovi vždy vděčná.
Den následující po srpnové schůzce byl pro ni velmi těžký. Pracovala na zahradě, vytahovala plevel, když tu se objevil pošťák s obrovsky vypadajícím balíčkem z Anglie. Pomyslela si, že to bude něco od tety Liz, ale nenapadalo ji, co může posílat. Řekla paní Barnesové, ať jí balíček nechá v předsíni, a když později vešla dovnitř s důkladně zašpiněnýma rukama a se zbytky trávy a listí na černých šatech, pohlédla na něj a cítila, jak jí poskočilo srdce. Jméno odesílatele na balíčku nebylo Hickham, ale Fitzgerald. Bylo napsáno pečlivým, vypsaným písmem, které Edwina již dlouho spolehlivě rozeznávala jako písmo Charlesovy matky.
Odešla do kuchyně umýt si ruce. Pak se vrátila a opatrně odnesla balíček do své ložnice. Když se ho dotýkala, třásly se jí ruce. Neměla ponětí, co by jí lady Fitzgeraldová mohla posílat, ale trochu se bála, že by to mohlo být něco Charlesovo. Víc než jen trochu se obávala to spatřit.
Když stoupala nahoru, v domě bylo ticho. Chlapci byli venku s kamarády a Sheilagh vzala tři mladší děti do parku Zlatá Brána podívat se na nový kolotoč. Odešli v báječné náladě. Nikdo ji nevyruší. Edwina balíček, který ji poslala lady Fitzgeraldová, opatrně rozbalila. Přišel poštovním parníkem a pak vlakem, než dorazil z Anglie, trvalo to déle než měsíc. Edwina si všimla, že je balíček hrozně lehký. Jako by v něm vůbec nic nebylo.
Odstranila poslední kusy papíru. Uvnitř byla hladká bílá krabice a dopis, na modrém dopisním papíře s erbem Fitzgeraldových vytlačeným v levém horním rohu. Dopis nečetla, byla příliš zvědavá, co je uvnitř krabice. Když rozvázala stuhu a nadzvedla víko, zastavil se jí dech. Byly tam metry a metry bílého tylu vyšívaného důmyslnými vzory s drobounkými bílými perličkami a jemně zhotovená bílá saténová korunka. Byl to její svatební závoj, ten, který měla lady Fitzgeraldová přivést s sebou. Rychlým propočtem si Edwina uvědomila, že na zítra by připadl její svatební den. Pokusila se na to nemyslet, ale nepodařilo se jí to. Teď jí zbyl jen závoj svíraný roztřesenýma rukama a míle tylu vznášejícího se místností jako vzdálený sen. Když si ho nasadila, zabolelo ji celé tělo, a když se podívala do zrcadla, po tvářích jí stékaly slzy. Vypadal přesně podle jejích představ. Přemýšlela, jaké by asi měla šaty. Určitě taky tak krásné, ale to už nikdo nebude moci říct. Látka, kterou s sebou vezli zpátky do Spojených Států, šla ke dnu s Titanikem. Až doteď si na to nedovolila myslet, nemělo to žádný smysl. Najednou tu však byl její závoj a vše, co zastupoval, bylo navždy ztraceno.
Se závojem na hlavě si s tichým pláčem sedla na postel a otevřela dopis lady Fitzgeraldové. Zatímco seděla v černých smutečních šatech s kolem poletujícím svatebním závojem, cítila se poprvé za dlouhé měsíce beznadějně a osamoceně.
„Nejdražší Edwino,“ začínal dopis a Edwina, jako by znovu slyšela její hlas, se rozplakala, když to četla. Ona a Charles si byli tak podobní, tak vysocí a aristokratičtí a velice angličtí. „Moc na tebe myslíme a většinu času o tobě mluvíme. Je těžké uvěřit, že jsi odjela z Londýna jen před čtyřmi měsíci … těžké uvěřit všemu, co se mezitím stalo. S rozechvěním a lítostí ti posílám tohle. Strašně se bojím, že až dostaneš ten závoj, hrozně tě to rozruší, ale už je hotový nějaký čas. S Charlesovým otcem jsme o tom hodně přemýšleli a myslíme, že bys ho měla dostat. Je to symbol nádherných chvil a lásky, kterou k tobě Charles choval, dokud nezemřel. Byla jsi to nejdražší v jeho životě a vím, že vy dva byste spolu byli v…
