KAPITOLA 4
Poslední zprávu z Titaniku obdržela Karpathia v 1:50. V tu dobu byla strojovna zaplněna až po kotle. Víc už známo nebylo. Plnou parou se plavili směrem k udané poloze Titaniku s obavou, že ho najdou ve vážných obtížích, ale neměli nejmenší podezření, že by se mohl potopit, než k němu stihnou dojet.
Ve 4:00 dosáhli polohu, kterou jim Titanik udal, a kapitán Rostron na Karpathii se v úžasu rozhlížel. Titanik byl pryč. Nebylo ho vidět. Zmizel.
Opatrně se pohybovali kolem, netrpěliví spatřit místo, kde se potopil, ale trvalo dalších deset minut, než jejich pohled upoutaly zelené záblesky v dálce. S trochou štěstí by to mohl být Titanik na horizontu, ale v ten samý okamžik si kapitán Rostron a jeho posádka uvědomili, co to opravdu je. Světlice byly vypáleny ze záchranného člunu číslo dvě vůbec ne na horizontu, ale kousek od nich. A jak se Karpathia přibližovala k člunu přímo pod nimi, Rostron si byl konečně jist, že se Titanik potopil.
Krátce po čtvrté hodině se jako první na palubu Karpathie nalodila paní Elisabeth Allenová, zatímco pasažéři z lodi se shromáždili na palubě a v chodbách a přihlíželi. V průběhu noci vycítili, že Karpathia změnila kurz, a zahlédli naléhavé přípravy posádky. Došlo jim, že se muselo stát něco velmi vážného. Nejdříve se báli, že má potíže jejich vlastní loď, ale pak od posádky zaslechli a poslali dál … že Titanik se potápí … že nepotopitelná loď je v nesnázích … ledovec … jde ke dnu … A když se teď rozhlíželi v okruhu čtyř mil, všude kolem viděli záchranné čluny. Lidé se začali vyvolávat, někteří křičeli a mávali, na jiných lodích panovalo ticho, zatímco šokované obličeje vzhlížely nahoru. Nedalo se říci, co se stalo, nedalo se sdělit, co cítili, kdy viděli obrovskou záď trčící přímo k noční obloze, přímo k hvězdám, jak se zanořuje dolů odnášejíc s sebou navždy jejich manžele, bratry a přátele.
Když Edwina uviděla, jak se k nim Karpathia blíží, nechala na chvíli Georgovi podržet malého a vklínila Fannie mezi něj a sebe. George již kvůli ztuhlým rukám nemohl veslovat a Edwina, která stále ještě měla Charlesovy rukavice, se veslujíc otočila směrem k lodi. Seděla vedle vévodkyně z Rothesu, která veslovala nepřetržitě celé poslední dvě hodiny. Také George měl na veslování svůj podíl. Edwina většinu času držela malého a snažila se utišit Fannie, která plakala pro Kate od doby, kdy opustili loď, a nejednou se ptala po Alexis. Edwina ji ujistila, že je všechny najdou tak brzy, jak jen to bude možné.
Edwina usoudila, že matka Alexis našla, i když ji Edwina zanechala ve víře, že dítě bylo ve člunu s nimi. Ale je možné, že se Alexis znovu objevila, a Edwina se snažila doufat, že zbytek rodiny s Charlesem bude v jiném člunu. Musela tomu věřit. Zatímco se Karpathia přibližovala, lidé volali z jednoho člunu na druhý v naději, že najdou své manžele a přátele, a vyptávali se, kdo je na palubě nebo jestli je někdo neviděl. Několik člunů se spojilo dohromady, jen číslo osm a několik dalších zůstalo o samotě a pomalu se pohybovalo ledem posetou vodou. Okolo sedmé hodiny ranní na ně konečně došla řada, zatímco se pohupovali u provazového žebříku a smyčky, připravené vytáhnout je na palubu, kde čekali ostatní. Na palubě člunu osm bylo dvacet čtyři žen a dětí a čtyři členové posádky. Námořník Jones zavolal od vesla na muže na palubě, že je mezi nimi i několik velmi malých dětí. Lodníci na Karpathii pak spustili poštovní vak a Edwina do něj třesoucíma se rukama pomohla Jonesovi vložit plačící Fannie, která prosila, aby ji do něj Edwina nenutila.
„To je v pořádku, srdíčko. Teď jdeme nahoru na tu velkou loď a pak najdeme maminku a tatínka.“ Stejně jako své malé sestře to říkala i sama sobě. A když se dívala na maličkou tmavou hlavičku na konci vaku, cítila, jak jí při pomyšlení na vše, co prodělali, do očí vstoupily slzy. Cítila, jak jí George stiskl ruku, a stisk opětovala, aniž by se na něj podívala. Kdyby to udělala, rozvzlykala by se. Nemůže si ještě dovolit ten přepych uvolnit se, dokud nebude vě…
