KAPITOLA 11.
Rozloučení v San Francisku nebylo o nic snazší než v Savanně. Dokonce snad ještě horší. Gabby nepřestávala vzlykat a Peterova matka stále ještě manželovi neodpustila, že svolil, aby šla Paxton pracovat do Saigonu. Vytýkala mu, že je stejně ztřeštěný jako ona.
Tu noc, kdy odlétala, s ní byli na letišti všichni. Místo měla zajištěné ve vojenském transportu ze základny Travis Air Force. Pečlivě si uložila očkovací průkaz, cestovní pas s vízy a ostatní potřebné dokumenty. V redakci Morning Sun si vyzvedla instrukce, u koho se má hlásit a kde, místo ubytování a další. Rezervaci měla v hotelu Caravelle na ulici Tu Do a kolegové z redakce ji dokonce vybavili frazeologickým slovníčkem. Teď jí zbývala ještě smutná část jejího odletu -, dát všem sbohem. Všichni měli v živé paměti, jak se na základně v Travis loučili s Peterem. Jeho otec jen stěží potlačoval slzy, když sevřel Pax do náručí. Lehce ji políbil na tvář a už po sto jí připomínal, aby byla opatrná.
„A pro boha živého, jestli si to tam rozmyslíš, zapomeň na hrdost a vrať se. Stále nejsem přesvědčen, že neděláš hloupost, když tam jedeš. Neboj se přiznat chybu a spěchej domů.“
„Přiznám, slibuju. Mám vás všechny moc ráda.“ Nestyděla se to vyslovit, vždyť to cítila. Zvláště když neví, co se může stát. „Všichni se tu opatrujte.“ Když ohlásili její odlet, rychle je ještě všechny políbila. „Už musím jít. Slibuju, že napíšu.“
„Hlavně na sebe dávej pozor,“ prosila ji Marjorie a snažila se nemyslet na syna. Gabby Paxton objala. Všechno to začalo u nich dvou. Teď už to jsou čtyři roky a připadají si jako sestry.
„Mám tě moc ráda, ty bláznivá holko. Paxie, měj se… Kdyby se ti něco stalo, fakt umřu.“
„Neboj!“ ujistila ji Paxton a pohladila rusou hlavu. „Nenech se uvrtat do dalšího dítěte,“ šeptala, „počkej až na můj návrat!“ Miminku byly teprve tři týdny a Gabby to rozesmálo.
„Budeš nám tu chybět, Pax,“ připojil se Matthew a přátelsky ji objal. Poodstoupila, rozhlédla se po všech.
„Vrátím se včas, abych stihla ozdobit stromeček.“ Tak to slíbila Edu Wilsonovi. Šest měsíců v Saigonu. Pak domů na Vánoce.
Všichni jí zamávali, když si přehodila cestovní vak přes rameno a zvedla svůj kufřík. Na nohou měla pevné boty -, tvrdili jí, že to jsou pravé invazní -, džíny, tričko a na řemínku přes rameno novou fotokameru Nikon. Ještě u východu na letištní plochu se otočila a zamávala. Potlačila slzy při vzpomínce na Petera a rozběhla se k letadlu. Když vybíhala schůdky do C-141, srazila se s chlapcem, kterého by spiše považovala za mladšího bratra některého z těch mužů uvnitř. Měl vlasy světlounké skoro jako ona, kulatý dětský obličej a hádala by mu sotva patnáct, kdyby s sebou nevlekl objemný vojenský pytel. Uvědomila si, že právě potkala odrostlejší dítě, které jde bojovat do Vietnamu. Když dosedla na své místo, mládenec spěchal kolem ní dozadu, připojit se ke stovce jemu podobných… osmnácti, devatenácti, dvacetiletých… Připadala si vedle nich jako paní v letech.
A když se letadlo zvedlo a zamířilo přes Pacifik, dívala se dolů a v duchu se modlila, aby ti mládenci, co s ní dnes letí do Saigonu, byli o Vánocích ještě stále naživu.
Poskytli jí šest měsíců. Šest měsíců na to, aby mohla nalézt sebe sama, seznámit se s válkou, poznat příčiny, události v Da Nangu a vidět vše na vlastní oči… Šest měsíců, kdy nabídne své srdce, aby odpykalo své hříchy a křiklo do světa, co se v té zemi děje. Šest měsíců v Namu. Možná že to je druh šílenství, ale dluží to Peterovi. Když pak zavřela oči a opřela hlavu do opěrky sedadla, světla Kalifornie za ní se rychle vytrácela.-.
