KAPITOLA 28.
Rok 1971 strávila Paxton převážně v Paříži, zavalena prací. Ještě pevně věřila v úspěšnost mírových rozhovorů.
Tímto optimismem dýchala každá její reportáž. Přesto válka pokračovala dál. Vojenské jednotky ve Vietnamu se začaly bouřit. Každý už byl válkou unavený. Množily se případy porušování subordinace. Často se „omylem“ stávalo, že americký voják nasměroval tříštivý granát pod nohy svého velitele. Množily se projevy rasové nesnášenlivosti. V únoru začala Jihovietnamská armáda mohutnou vojenskou operaci v Laosu, s cílem zničit část Hočiminovy stezky. Po celou tu dobu se Paxton snažila získat nějakou informaci o Tonym, ale neúspěšně.
V březnu odjela zpět do Států, na závěr procesu s poručíkem Calleyem, a byla svědkem jeho definitivního odsouzení. Ve Washingtonu ji pak překvapila obrovská manifestace vietnamských veteránu, protestujících proti prodlužování války. Mnoho jich pohrdavě pohodilo na schody Kapitolu svá válečná vyznamenání. O tom všem napsala do The Times a pak opět letěla do Paříže.
V červnu v Paříži s překvapením pročítala proslulé Pentagonské záznamy, které se podařilo získat a uveřejnit Danielu Ellsbergovi, v červenci jí ohromilo Nixonovo rozhodnutí vyslat Kissingera do Číny. Když byl v říjnu 1971 Thieu znovu zvolen prezidentem Jižního Vietnamu, ještě psala reportáže z mírových rozhovorů. S radostí uvítala, že mohla oznámit snížení stavu amerických jednotek ve Vietnamu na počet sto čtyřicet tisíc mužů, což bylo o více jak dvě třetiny méně, než tam zažila před devatenácti měsíci. Po celou tu dlouhou dobu se jí nepodařilo zachytit ani nejmenší stopu po Tonym Campobellovi. Evidence zajatců ze Severu se stále zpřesňovala, a pokud byl zraněný a někde se ukrýval, nebo padl do zajetí, jistě by už o něm někdo něco zaslechl. Nedokázala už pro Joeya vymyslet žádnou další naději, přesto však kdykoliv s ním telefonovala a on se na tátu zeptal, vždy mu podle pravdy odpověděla, že dosud neztratila pocit, že někde stále ještě žije. Chlapci už bylo deset a dovedl věci chápat. Když mu jednou pověděla o svém vlastním otci, jejich vztah se ještě prohloubil. Necítil se být tak životem ošizený, když i ona vyrůstala bez otce.
Koncem roku 1971 mohla Paxton o svém životě prohlásit, že je sice bohatý na zajímavé události, ale jinak poněkud křečovitý. Bylo jí dvacet pět, považovali ji za velmi hezkou a v Paříži byla hodně obdivovaná. Jenomže měla pocit, jako by částí svého života vůbec v této realitě neexistovala, jako by tu část někdo vymazal. Žila výhradně pro svou práci a také pro toho malého kluka, kterého si v Great Neek tak oblíbila. V těch dnech byl jedinou láskou jejího života. Z ostatních lásek zbyly již jen vzpomínky zachycené na fotografiích, které si rozestavila na stole v obývacím pokoji. Peter… Billi… Ralph… France… Pax… An… a samozřejmě Tony. Byla to poněkud divná galerie portrétů lidí, které milovala a ztratila v místě, kam se již nehodlá vrátit, ale na které nemůže zapomenout.
Stýskalo se jí po tom, co bývalo -, když se všichni radovali a ona byla úplně jiná. Bez ohledu na to, jak byla nyní úspěšná a uznávaná v práci. Nestačil jí ten divný pocit spokojenosti, chyběl pocit štěstí. Asi proto, že Tonyho stále postrádala a často se smutně dívala na jeho rubínový prstýnek.
Rok 1972 prožívala v hluboké citové krizi. Všechny zprávy o Vietnamu se vyznačovaly vzrůstajícími těžkostmi všeho druhu. Mírové rozhovory stále nevedly ke zdárnému konci. V březnu překročila Severovietnamská armáda demilitarizované pásmo a s tanky v čele začala postupovat po dálnici číslo 1. Na Jihu pak rozpoutala krutý teror.
V květnu se všechny cesty změnily v řečiště vojáků a uprchlíků. Jihovietnamská armáda nedokázala čelit drtivému náporu. O život přicházela spousta civilistů, děti byly mrzačeny a ženy umíraly. Fotografie uveřejňované v The Times, které Paxton spatřila spolu s celým zbytkem světa, byly otřesné.
Druhá vlna severovietnamských útoků devastovala Centrální náhorní oblast. Všude se potulovaly davy bezdomovců a h…
