KAPITOLA 17.
„Měla bys vyrazit k domovu, malá.“ Ralph stál v jejím pokoji v hotelu Caravelle, ona seděla na posteli s nepřátelským výrazem ve tváři a se zkříženými pažemi. Uplynul už týden od chvíle, co prezident Nixon složil přísahu, Quinn byl už měsíc mrtev a ona byla o měsíc opožděna se svým odjezdem. „Tady už tě nemá co držet. Tvých šest měsíců vypršelo. Redakce tě žádá zpět. Billi se ti nevrátí. A v kanceláři mě dálnopisy brzy doženou na pokraj šílenství. Chtějí tě nazpět, Pax. Jsi tu sedmý měsíc. Teď už musíš jít.“
„Proč? Ty jsi tady léta.“
„To je něco jiného! Mne pověřili, abych tu byl, a nemám nikoho, ke komu bych se domu vracel. O mne tam nikdo nestojí. Rodiče jsou po smrti, sestru jsem ztratil před deseti lety a tady žiju se ženou, kterou mám rád a která nosí moje dítě. Mám důvod tady zůstávat, ty nemáš. Stává se tu z tebe pomalu pěkný cvok. Jsi jako ti krtkové, co se už příliš dlouho hrabou tam dole v tunelech. Jeď domů, zdravě dýchej a odpočívej, a jestli bez těch zdejších srágor nemůžeš být, nech se sem znovu poslat. Nebo za sebe někoho sežeň. Jestli totiž tehle všivárně nedáš rychle vale, tak brzo provedeš nějakou extra volovinu.“ Měla už za sebou dvě výpravy, s Nigelem a JeanemPierrem, a Ralph z materiálů, které zpracovala, usoudil, že nedosahují jejího standardu ani objektivity, kterou si veřejnost zaslouží. „Tak koukni, buď se dobrovolně sebereš, nebo jim zavolám, aby si pro tebe dojeli.“ Také si všiml, jak málo pozornosti věnuje jídlu a že trpí tak silnou úplavicí, že má permanentně zvýšenou teplotu. Od Billovy smrti vypadala hrozivě. Statečně se snažila překonávat záchvaty žalu. Byla však jako oživlá mrtvola, jen si to nechtěla přiznat.
„Jsi ochotná přijít k rozumu? Můžu tě poslat domů? Nebo musím zavolat, aby si pro tebe přijeli? A oni přijedou, to víš. Tvůj kamarád ze San Franciska se pěkně vzteká. Chce na nás, abychom se spojili s vyslanectvím a nechali tě vyhostit, jestli se rychle nerozhodneš a nepohneš zadkem směrem k domovu.“
„Dobře, dobře, pojedu domů. Bude po tvém.“
„Kriste!“ Ulevil si s povzdechem. Hrozně se o ni bál.
Nedávno se potkal ve skladech PX s Campobellou. Zdálo se, že už vychladl. Událost si už vybrala svou daň.
„Fajn, kdy? Zítřek by se prima hodil.“
„Proč tak brzy?“ Chtěla zachránit ještě pár dní. Nechtělo se jí hnout. Možná proto, že tady Billi zemřel. Zůstat v Saigonu bylo jako zůstávat s ním, v pokoji, kde spolu žili, poblíž restaurace, kam chodili.
„A proč ne?“ naléhal Ralph. „Objednám ti letenku na zítřek. Jeden z těch Ptáků svobody se zvedá někdy před polednem. Moc rád bych tě viděl na palubě.“
„Prostě se mě chceš zbavit,“ usmála se skrze slzy. Nechtělo se jí odejít od něj, od lidí, se kterými se seznámila, dokonce opustit kouř, hluk i bláznovství, které k Saigonu patří. Nějak si to všechno zamilovala.
„Jsem žárlivý na ty sračičky, co píšeš,“ zažertoval. „Copak mi mohou dát toho vytouženýho Pulitzera, když tu dřepíš ty?“
„Přijedeš mě navštívit do San Franciska?“ zeptala se lítostivě.
„Tak tam budeš k mání?“ Když získal její souhlas, že odjede, cítil se ohromně.
„Snad ano. Nevím. Pokud mi v redakci dají práci.“
S hrdostí se na ni usmál. Za těch sedm měsíců si ji zamiloval jako mladší sestru a opravdu ji tu bude postrádat.
„To by byli pěkný stádo mezků, kdyby ti ten flek nedali. Milostivá, vy jste zatraceně dobrá novinářka!“
„Od tebe chvála znamená mnoho,“ řekla potěšeně.
„Kristepane, jak ty mi budeš chybět! Chceš si dnes večer se mnou vyrazit na večeři?“
„Platí.“
Objevil se sám. France s Anem ponechal jako obvykle doma. Stejně neměl rád, když s ním vysedávala ve společnosti jiných reportérů. A potom, dnes večer chtěl být s Paxton sám.
„Jen ať ti to nestoupne do hlavy,“ varoval ji vážně při druhé skleničce skotské.
„Dám si pozor.“ Dívala se do sklenky, jako by v ní hledala odpověď na své otázky. „Uvažuju.“ Vzhlédla k němu.
„Může být někdo zase jako dřív, když se odtud vrátí?“
„Nemůže,“ odpověděl upřímně. „Nejde to. Jenom někteří to umějí líp tajit. Ov…
