Lásku, válku ne (Danielle Steelová)

KAPITOLA 25.

Poručík přišel za Paxton osobně. Že se něco stalo, tušila ještě dřív, než zaklepal na dveře jejího pokoje. Již druhou noc nespala a sotva se dotkla jídla. Věděla, že se událo něco špatného, jenom si nebyla jistá co. Divné bylo, že si Tonyho smrt vůbec nepřipustila, nejvýše zranění. Pak vstoupil poručík a Paxton ucítila, jak jí tělem prostupuje chladný děs.

„Ne…“ Natáhla v obraně před sebe ruce a přála si, aby odešel. Přece se to všechno nemůže znovu opakovat. Nemůže! Nedovolí to.

„Slečno Andrewsová.“ Vůbec se mu to neříkalo lehce a zůstal stát ve dveřích. „Chtěl jsem, abych to byl já, kdo vám to oznámí.“

„Co je s Tonym?“

Na chvíli zavládlo ticho. Pak na sebe pohlédli a poručík nešťastně pokrčil rameny.

„Označujeme to jako nezvěstný po akci. Nemohu vám povědět nic jiného. Nikdo neviděl, že by byl raněn nebo padl… Ovšem vládl tam veliký zmatek. Monzun, Vietkong, a navíc jsme uvízli v pasti. Uvěřili jsme falešným informacím a byli jsme zaskočeni. Ztratili jsme spoustu mužů, ale seržanta Campobella k nim nepočítáme. Než jsme ten úsek vyklidili, několikrát jsme ho pečlivě pročesali. Jeho tělo jsme neobjevili, což… ovšem neznamená, že není mrtev. V tuto chvíli vám nemohu říci více, než že je nezvěstný po akci.“

„Je možné, že by byl zajat?“ Při té myšlence se jí udělalo mdlo. Slyšela tolik hrůzných historek o vietnamských zajateckých táborech a o způsobech, jak nakládají s vězni.

Před několika měsíci interviewovala jednoho vojáka, který ze zajetí uprchl… Byla to však jediná naděje.

„Je to možné.“ Poručíkovi se nechtělo vzbuzovat v ní liché naděje. „Ale dost nepravděpodobné. Evidentně neměli zájem brát zajatce, prostě jen tvrdě udeřit a rychle zmizet. To se jim také podařilo,“ prohlásil zachmuřeně.

Stál u dveří jako anděl smrti a jí se nechtělo zvát ho dál.

Přála si, aby již nikdy nevkročil do jejího života.

„Kde to bylo?“

„Procházeli jsme lesy Hobo na Trang Bang a pak nahoru na Tay Ninh, hodně blízko hranic s Kambodžou. Tam jsme ho ztratili.“

Posadila se, skryla obličej do dlaní a přesvědčovala se, že umřel, ale nedařilo se jí to. Nedokázala už tím procházet nanovo -, ne s Tonym. Dost hrozné to bylo i v předešlých případech. Mezi ní a Tonym však vznikla zcela zvláštní vzájemná vazba, něco jako symetrie, porozumění, které nevyžadovalo slov. Vždy uhodli, o čem ten druhý uvažuje. Teď třeba jako by přímo vnímala, že není mrtev, ačkoliv by to nedokázala rozumově odůvodnit. Co má povědět tomu muži, který čekal ve dveřích? Byla pouze schopná poděkovat mu, že se rozhodl osobně za ní přijít.

Zřejmě si dokázal představit, jak hrozně by ji ponížilo, kdyby to někde náhodně zaslechla. Stejně jí to připadalo divné. Ve všech dřívějších případech přesně cítila, že zemřeli. Mohla je oplakávat, pokud našla odvahu, mohla vidět i jejich těla. Nikdo nemohl jejich smrt zpochybňovat.

Teď mohou nanejvýše konstatovat, že Tony zmizel v bouři nebo za jiných okolností. To bylo k zešílení. Co když se ráno objeví? Nebo další den? Když poručík odešel, lehla si na postel, kterou v uplynulých deseti měsících sdílela s Tonym. Stále se nedokázala zbavit představy, že jí někdo přijde oznámit, že to byl jenom omyl, že Tony je v pořádku. Tentokrát tomu opravdu věřila.

Po řadu dní ji ten pocit provázel. Nebyla schopná se ani rozplakat, neboť odmítla uvěřit v jeho smrt. Jako náměsíčná pracovala a pohybovala se dál. Psala reportáže, studovala dálnopisy, navštěvovala kanceláře AP, posílala dál články o Saigonu, a dokonce se vydala na krátkou výpravu za reportáží. Nevynechala ani účast na novinářských poradách, na slavném divadélku o páté, kde ji už po těch dvou letech činnosti v Saigonu znal kdekdo. Stále byla považována za nejatraktivnější novinářku, za jednu z nejmladších, ale bez diskuse za nejlepší. Koneckonců čestné uznání, které jí poslal stát Kalifornie, to jen potvrzovalo. Ani té poctě nevěnovala přílišnou pozornost. Odložila papír někam stranou, jako to v těch dnech dělala se vším. Kdo ji znal blíže, věděl proč. Tony byl nezvěstný, ale ona zemřela. V ten dubnový den. Jenom se bez zájmu pohybovala, protože vše, zač by stálo žít a dýchat, zmizelo.

Zmizela i její minulost a bez Tonyho přestala existovat i její přítomnost a budoucnost… 2. května jí zatelefonoval George a oznámil jí, že matka neočekávaně zemřela.

Podstoupila operaci žlučníku, po které se dostavily nenadálé komplikace. Paxton uvažovala, že by bylo na místě vypravit se domů a pomoci Allison dát do pořádku pozůstalost. Slíbila, že zavolá. Ještě ten večer se rozjela do Cu Chi promluvit si s Tonyho poručíkem. Chtěla se dozvědět, jestli neobjevili nějaké stopy po Tonym, ale zklamali ji. Nikdo nevěděl víc, než kolik zahrnovalo dubnové šetření. Oficiálně uvědomili Tonyho rodinu, že první seržant Anthony Edward Campobello je nezvěstný po akci.

„Co taková formulace k čertu znamená?“ vyjela na něj.

Nedbala na jeho funkci ani na zřejmou dobrou vůli jí pomoci. „Mám tu na něj čekat? Mám hojit hledat? Pomáhat vám? Nebo si jít sednout domů? Sakra, řekne mi to někdo?“ Poprvé od té události jí vstoupily slzy do očí. Asi bylo na čase je neskrývat. Možná že se Tony nikdy nevrátí. Najednou ji to vyděsilo. Hlas se jí zlomil, když znovu promluvila: „Co když někde leží raněný?“

„To si myslím, že je vyloučeno,“ prohlásil poručík a snažil se dát najevo lítost. „Paxton, smiřte se s tím, že zmizel. Prostě ho nelze objevit. Je mi to upřímně líto.“

Soucitně se dotkl její paže. Odtáhla se, i když uznávala, že to je hodný a slušný člověk. „Víte, co bych doporučoval? Abyste si zajela domů. V každém z nás je jen určitá mez, kterou nelze překročit. V každém. Ti rozumnější, jakmile jí dosáhnou, odjedou domů. Ti druzí se zničí věčným čekáním. Vydržela jste tu dva turnusy, které se naprosto vyrovnají bojovému nasazení. Nemyslíte, že to je dost? Tony měl jít domů v červnu a předpokládal, že půjdete s ním. Je na čase, abyste to tu pověsila na hřebík a odešla, jak jste si plánovali. Přísahám, že okamžitě zvednu telefon, jestliže se něco dozvíme.“ Přikývla. Dlouze se na něj zadívala, pak vyšla z místnosti a pochopila, že jí radí správně. Nadešel čas, aby se rozjela domů. Možná to bude nadobro. Bez Tonyho. Ve Vietnamu našla svou dospělost. Přijela sem jako dívka zničená žalem nad ztrátou chlapce a pokoušela se zjistit, jaké oprávnění měla jeho smrt. Odpověď nenalezla, jen další otázky. Teď jí bylo dvacet čtyři a v této válce ztratila tři muže, možná čtyři, pokud by počítala i Ralpha. Také by mohla zahrnout přátele, kolegy, a dokonce i lidi, o které příliš nestála, jako třeba Nigela. Ztratila zde i kus sebe samé. Tu ztrátu už musí oželet doživotně. Snad i něco získala a objevila. Našla pravdu, zemi, která umírala, krásná místa, která kdysi dýchala pohodou a která se proměnila ve spáleniště a trosky. Zastihla je těsně před jejich úplným zničením.

Tonyho milovala stejně jako předtím, než zmizel. Ať už byl kdekoliv, živý či mrtvý, cítila ho neustále vedle sebe.

Věděla, že stejně jako Vietnam samotný bude i jeho milovat navždy.