12.
Následující středu zařinčel telefon právě ve chvíli, kdy odcházela z domova. Pospíchala do obchodního domu. Nutně si potřebovala koupit nové plavky na blížící se výlet na Bermudy.
Ty loňské už byly zoufale vytahané a vybledlé. Celé dva letní měsíce tráví vždycky v plavkách a také podle toho vypadají.
„Haló!“
„To jsem já!“ Volal Grant. „Co se děje? Zrovna si letím koupit plavky.“ Konečně se začala těšit. Odjíždí už za pouhé dva dny! „Mám ti taky něco vzít?“
„Ne, díky. Zapomněl jsem, že odjíždíš. Nepotřebuješ s sebou komorníka nebo sekretáře?“
„To by nebylo špatné!“ zasmála se do sluchátka a Grant si uvědomil, že ji od návratu z L. A. skoro neviděl.
„Chtěl jsem se jen něco zeptat ohledně Marcie Evansové.“ Byla to primadona místního divadla a Mel s ní před půl rokem připravila rozsáhlou reportáž. „Budu ji mít dnes večer v programu.“ Mel se škodolibě zakřenila. „Tak hodně štěstí. Je to pěkná dračice.“
„Sakra! Myslel jsem si to. A producent mě tvrdil, že si nemusím dělat žádné starosti. Neporadíš mi nějaký recept na přežití?“
„Vybav se na boj s hadem. Tak jedovatou ženskou hned tak nepotkáš. Dávej si pozor, aby tě nemohla chytit za slovo.“
„Tos mi pomohla!“ Netvářil se právě nadšeně. Měl vztek, že se do toho nechal nastrčit. „Až se vrátím z nákupu, ještě ti něco poradím. Zavolám ti.“
„Nešla bys se mnou na večeři, abys mi dodala kuráž?“
„Co kdyby ses zastavil u nás. Už jsi dlouho neviděl děvčata.“
„Pokusím se,“ vzdychl. „Pokud mi do toho nic nepřijde. Ozvu se později.“
„Fajn.“ Zavěsila, letmo pohlédla do zrcadla a popadla kabelku.
Měla na sobě bílé plátěné šaty a černý hedvábný kabátek.
Nazula si k tomu černobílé lakové střevíce, které si loni koupila v Římě. Vypadala dobře a také se podle toho cítila.
Celý týden pracovala, až se z ní kouřilo. Dávali dohromady film o doktoru Hallamovi a Pattii Lou a Mel byla s výsledkem velmi spokojená. Když otvírala dveře, telefon zazvonil znovu.
Ani se nezatěžovala ho vzít, stejně určitě volá ten zatracený redaktor a bude pro ni mít další práci. Konečně si potřebuje udělat chvíli klidu na nákupy. Ale vyzváněl tak naléhavě, že to vzdala, vrátila se do pokoje a zdvihla bílý telefon ukrytý v koutku. „Ano?“ Chvíli otráveně čekala, že uslyší hlas obávaného kolegy. Už s ním od rána mluvila dvakrát. Ale byl to opět Peter Hallam. Volal jí často. „Dobré ráno, Mel.“ Po jejím příkrém začátku zněl jeho hlas trochu nejistě. „Dobré ráno. Petere. Omlouvám se, že jsem nevrlá. Právě jsem odcházela, ale…“ Znovu si připadala mladá a nervózní, jako pokaždé, když s ním mluvila. Má na ni zvláštní vliv, který jako by ji zbavoval sebevědomí. Najednou se cítí zase jako mladé děvče… nebo možná „jen“ jako žena. „…ráda vás slyším.“ Několik dní se neozval. „Jak je Marii?“ Lekla se, že má pro ni špatné zprávy, ale rychle ji uklidnil. „Mnohem lépe. Včera v noci se objevily problémy a měl jsem obavy. že tělo odmítá přijmout transplantát, ale teď už je zase všechno pod kontrolou. Změnili jsme medikaci a domníváme se, že by dokonce mohla za pár týdnů do domácího ošetření.“ Toho by se Melanie ráda zúčastnila, ale nestačilo to na odůvodnění cesty přes celý kontinent. „Co děti?“
„V pořádku. Chtěl jsem jen vědět, jak se vám vede. Sháněl jsem vás ve studiu, ale nezastihl jsem vás.“
„Trošku se flákám,“ zasmála se. Cítila se šťastná a v pohodě.
„Tenhle víkend odlétám na Bermudy a potřebuju ještě nakoupit pár věcí.“
„To zní skvěle. My taky budeme mít zábavný víkend. Mark se chystá na tenisový turnaj a Matthew připravuje večírek na oslavu narozenin.“
„Moje děvčata zase pojedou na Cape Cod s kamarádkou a jejími rodiči.“ Hovorem o dětech evidentně zastírali něco jiného a Mel si uvědomila, že by chtěla vědět, jak se má on, ne Pam nebo Matt. Pak se rozhodla. „A co vy, Petere? Není toho na vás moc?“
„Samozřejmě že je!“ zasmál se, ale její otázka ho potěšila. „Ale neumím si představit, že bych dělal něco jiného, stejně jako vy.“
„Máte pravdu. Až zestárnu a půjdu do penze, rozhodně nebudu vědět, co s volným ča…
