3.
„Salty… Salty!…“ Stále se potácela mezi vědomím a bezvědomím a Peter Hallam se na ni byl pětkrát nebo šestkrát podívat. Vzhledem k tomu, že probíhal teprve druhý pooperační den a těžko se dal odhadnout.další průběh, musel si přiznat, že není bezvýhradně spokojený. Konečně otevřela oči a uvědomila si, kdo je. Když si přitáhl židli a vzal ji za ruku, pozdravila ho milým úsměvem. „Jak je vám?“ Mohla jen šeptat. „Není to valné.“ Kývl. „Je ještě brzy. Každým dnem budete nabírat síly.“ Zdálo se, jako by jí chtěl svými slovy doplnit energii, ale dívka jen pomalu potřásla hlavou. „Už jsem vám někdy lhal?“ Znovu potřásla hlavou a navzdory nepříjemné hadičce v nose promluvila: „Nebude to fungovat.“
„Když budete chtít, tak ano.“ Všechno se v něm sevřelo. Takhle nesmí uvažovat. Teď ne. „Tělo to nepřijme,“ šeptala znovu. Ale doktor zarputile vrtěl hlavou a zatínal zuby. Zatraceně, proč to vzdává? A jak se to dozvěděla? …Celý den se toho bál.
Nesmí to vzdát… nesmí… proboha, vždyť je to stejné jako s Anne… Proč najednou ztrácejí víru? Začala jeho nejhorší bitva. Daleko těžší než drogy či infekce. S těmi si člověk může nějak poradit, alespoň do určité míry, ale pacient musí chtít… věřit, že bude žít. Bez toho je všechno ztracené.
„Salty, zatím všechno probíhá dobře.“ Jeho slova zněla pevně a odhodlaně. Zůstal u ní přes hodinu a držel ji za ruku. Potom odešel na obvyklou vizitu. Obešel všechny pokoje a plně se věnoval každému pacientovi. Pak se vrátil do Sallyina pokoje, ale dívka opět spala. Dlouho nad ní stál a pozoroval ji. To co viděl, se mu nelíbilo. Měla pravdu. Její tělo odmítalo darované srdce. Bylo sice pro ni vhodné, ale instinktivně cítil, že přišlo už pozdě. Když odcházel, jako olověná deska na něj dolehlo vědomí, že ji brzy ztratí. Zastavil se v malém kumbálku, který používal jako občasnou pracovnu, a zavolal do své kanceláře, jestli něco nepotřebují. „Všechno v pořádku, doktore,“ ozval se energický hlas. „Právě vám někdo volal z New Yorku.“
„A kdo?“ Ani ho to moc nezajímalo, určitě to byl některý chirurg, který by s ním rád prokonzultoval složitý případ. Myšlenky měl stále plné Salty Blockové. „Melanie Adamsová z televize.“ I Peter ji dokonce znal, přestože žil tak izolovaně od světa. Nedokázal pochopit, co mu může chtít.
„Nevíte, co chtěla?“
„Neřekla, tvrdila jen, že je to důležité. Prý jde o nějakou malou holčičku.“ Zvedl obočí. I televizní zpravodajky mají děti, možná potřebuje něco pro vlastní dceru.
Chvatně si poznamenal číslo, které tam nechala, pohlédl na hodinky a začal ťukat do telefonu. Dovolal se hned a Melanie běžela ke sluchátku přes půl sálu. „Doktor Hallam?“ Její hlas zněl zadýchaně. „Ano. Mám tu vzkaz, že jste volala.“
„To je pravda. Nečekala jsem, že se ozvete tak brzy. Dostala jsem na vás spojení.“ Sama slyšela tuhle větu často, ale čtyři jména, která dostala od Granta, nepřinesla žádný výsledek. Ani jeden z nich nebyl ochotný pomoci černé holčičce. Vystrašila je přílišná publicita případu a navíc bezplatná operace. Rychle Hallamovi vysvětlila, o co se jedná a on se jí vyptal na řadu potřebných informací, které mu bez problémů sdělila. Za ten den už je pochytila. „Zní to celkem zajímavě.“ Pak bez obalu vypálil: „A co z toho budete mít vy?“ Prudce se nadechla.
Těžko se o tom dalo mluvit. „Z pracovního hlediska příběh pro své vysílání o soucitném lékaři, trpící nemocné holčičce a transplantaci.“
„Chápu. Nejsem si právě jistý, jestli potřebuji takovou publicitu. Navíc je dost obtížné najít dárce pro dítě. Pravděpodobně bychom se pokusili o něco méně obvyklého.“
„A to?“ zaujalo Mel. „Záleží na tom, v jakém je stavu. Nejdřív ji musím prohlédnout. Třeba jí srdce jen vyspravíme.“ Mel svraštila obočí. „To také jde?“
„Někdy. Myslíte, že by přežila převoz?“
„Nevím, musím to zjistit. Ujmete se toho?“
„Možná. Kvůli ní, ne kvůli vám.“ Jeho hlas zazněl ostře, ale Mel to nevnímala. Nabízel pomoc dítěti, aniž by se potřeboval předvádět v televizi! To zasluhovalo ocenění.
„Dáte nám alespoň interview?“
…
