Brzy po novém měsíci spatřily hlídky v průlivu plachtu. Jakmile poznali na stěžni vladařovu zástavu, nastal rozruch. Obyvatelé ostrova se začali sbíhat na pláž, aby přivítali návrat prince Abd Muhammada al-Malika z cesty do hlavního města ománské říše Muscatu.
Princ vystoupil na břeh za dunění pevnostních děl, ječení žen a pozdravných výkřiků mužů, kteří pálili do vzduchu ze svých dlouhých mušket. Nechyběly samozřejmě ani píšťaly a bubny.
Dorian stál se štolbami u koní. Pomáhal jim leštit jezdeckou výstroj, tyrkysy zdobící princovo sedlo i ohlávku jeho koně. Jako osvojený královský syn měl tu čest přivést al-Malikovi jeho hřebce a podržet mu ho při nasedání. Nyní sledoval, jak se před princem rozestupuje dav a jak jeho poddaní padají na zem a pokoušejí se mu líbat lem roucha.
Dorian ho neviděl již téměř dva roky a málem zapomněl, jak je urostlý a královsky vznešený. Byl oblečený v bílé róbě a u pasu měl velkou dýku vykládanou šperky. Její rukojeť z leštěné rohoviny nosorožce svítila měkkým jantarovým světlem. Kefyu mu držel na hlavě čelní pás z krouceného zlatého drátu. Kráčel k Dorianovi s úsměvem a uhlazenými gesty odpovídal na pozdravy svých poddaných.
„Salaam aliekum, velký pane!“ Dorian se hluboce uklonil. Jeho hlas sice zanikl v hlučícím davu, ale princ na něj pohlédl a spokojený výraz jeho tmavých očí naznačil, že ho poznává. Mírně sklonil hlavu, vyšvihl se do sedla a s elegancí zkušeného jezdce vyjel k pevnosti.
Princ seděl na palácové terase v kruhu svých nejbližších dvořanů, usrkával kávu a poslouchal hlášení mužů, kteří po dobu jeho nepřítomnosti spravovali ostrov a kolonie.
„Na Zanzibaru se zastavilo mnoho franckých lodí,“ informoval ho vezír. „Nyní, když začal vát kusi, připlouvá jich od jihu stále víc. Všechny hledají slonovinu a otroky.“
Sultanát Zanzibar byl součástí princovy domény a podíl ze zisků na tržištích plynul do jeho pokladnice. Mohl se spolehnout, že sultán vyždímá z nevěřících poslední rupii.
„Ali Muhammad musí upozornit nevěřící kapitány, že nemíním tolerovat přítomnost jejich lodí na sever od Zanzibaru. Tyto oblasti jim jsou přísně zakázány.“ Zlato a zboží, které lodi nevěřících přivážely, bylo sice vítáno, avšak al-Malik dobře znal nemilosrdnou chamtivost Franků. Na pobřeží říše Velkého mogula již postavili své základny a továrny. Jakmile se jen drápkem zachytili, nebylo možné se jich zbavit. Proto jim expanzi na sever od Zanzibaru nemínil strpět.
„Ali Muhammad si je plně vědom vašich příkazů. Kdyby se některá loď bezvěrců odvážila na sever, okamžitě vyšle rychlou plachetnici se zprávou pro Vaše Veličenstvo.“
Al-Malik souhlasně přikývl. „Jestliže panuje taková sháňka po slonovině, jak bohaté jsou naše zdroje na pevnině?“
„Slonovina je rok od roku vzácnější.“
Tržiště na Zanzibaru a Lamu v převážné míře závisela na dodávkách pohanských kmenů z vnitrozemí. Ale domorodci neměli muškety, které by jim lov tlustokožců usnadnily. Museli spoléhat na primitivní metody padacích jam vybavených zaostřenými kůly, do kterých se snažili nahnat prchající stáda. Jen velmi málo lovců dokázalo složit slona lukem a šípem a jejich příspěvek k celkovému množství ulovených zvířat byl pouze symbolický.
„Možná bychom měli podpořit úsilí černých náčelníků a prodat jim muškety,“ opatrně navrhl jeden z dvořanů.
Princ rozhodně zavrtěl hlavou. „To je příliš nebezpečné. Mohli bychom je povzbudit k rebelii proti naší nadvládě. Otevřeli bychom tak dvířka lví klece.“
Diskutovali o tom problému ještě dlouho, než princ obrátil pozornost k obchodu s otroky. „Po našich nájezdech se domorodci z pobřeží stahují stále hlouběji do vnitrozemí a stejně jako sloni začínají být ostražitější. Počet odchycených otroků každý rok klesá.“
Podobně jako u slonoviny spoléhali Arabové na bojovné černé náčelníky ve vnitrozemí, kteří přepadali své sousedy a chytali příslušníky tradičně znepřátelených kmenů. Ty pak odváděli na shromaždiště otroků u břehů velkých jezer.
„Mohli bychom vyslat do lesů své vlastní válečníky,“ ozval se…
