2/ ČLOVĚK, KTERÝ MÁ STRACH
Je to kupodivu, ale teprve když se Maigret bezděky zahleděl na tu mužskou ruku, položenou na oblýskaném koleně, probudil se v něm hlubší zájem o celou tragédii a přestal se na svého společníka dívat jen jako na jakousi pitoreskní figurku.
Před chvílí to v bytě té věštkyně vypadalo jako o pouti, jak se Maigret vyjádřil, neboť nesnášel takové návštěvy pánů od soudu. Tam mu v tom všeobecném zmatku připadal Octave Le Cloaguen jako poněkud směšný, vyjevený děda. Nejvýš snad Maigreta trochu zaujala náhlá prázdnota v pohledu dědových bledých očí, jako by se byl duchem někam zatoulal. Museli mu každou otázku opakovat dvakrát až třikrát, než k němu slova vůbec došla, a děda vraštil obočí a snažil se jim porozumět. Později ve své kanceláři, kterou zapadající slunce proměnilo ve výheň, pokusil se ho zpocený Maigret s promočeným kapesníkem v ruce podrobně vyslechnout, ale bez valného výsledku. Le Cloaguena nic nevyvedlo z míry. Dokonce jako by se spíš snažil Maigretovi co nejvíc vyhovět. A zatímco si Maigret neustále přejížděl kapesníkem po čele a zátylku, děda měl pokožku dokonale suchou, přestože ani neodložil svrchník. Maigret si toho zvlášť všiml, a proto si tím byl jist.
Teď však spolu jeli v otevřeném taxíku. Bylo osm hodin večer a pařížskými ulicemi proudil příjemný chládek. Le Cloaguen seděl nehybně a Maigret zcela bezděky hleděl na starcovu pravou ruku položenou na koleně, podivně dlouhou sukovitou ruku s kůží tak vyschlou, že místy vypadala popraskaná jako přeschlá kůra. U pravé ruky chyběl první článek ukazováku. Je možné, že tahle ruka?… Maigret se zasnil… Co všechno může vykonat lidská ruka za život, a což teprve tahle za těch šedesát sedm let…
Náhle dopadla na napjatou kůži kapka a rozpleskla se. Právě projížděli Wagramskou třídou mezi dvěma řadami kaváren a biografů, uprostřed vesele hlučícího davu. Maigret zvedl oči. Děda hleděl přímo před sebe, obličej stále stejný strnulý, ale po čele mu stékaly třásně potu. Bylo to tak neočekávané, že to Maigreta znepokojilo. Proč Le Cloaguen, který tak dlouho zachovával až přílišný klid, si najednou počíná, jako by propadl panice? Ten pot nezpůsobilo horko, ale strach, ten ošklivý vnitřní debakl, proti němuž je člověk bezmocný.
Zahlédl stařec něco nebo někoho? Sotva. Nebo ho snad vyděsilo to, že se mu komisař tak upřeně dívá na ruku? Má snad ten useknutý prst nějaký zvláštní význam?
Teď už zabočili na Courcel ský bulvár a míjeli pozlacené mříže a modravé stíny parku Monceau a Maigret konečně pochopil, neboť pot na čele jeho společníka vyvstával stále hojněji a tvář měl stále popelavější: dědova panika vzrůstá, jak se blíží k domovu. Brzy nato dojeli na Batignol ský bulvár. Šedivý kamenný činžák s průjezdem působil blahobytně, skoro přepychově. Vrátnice byla úpravná a domovnice slušně oblečená v černém. Schodiště bylo těsné, na schodech červený běhoun připevněný mosaznými tyčemi. Le Cloaguen stoupal pomalu, dýchavičně, mlčky, ale pot se mu řinul z čela dál. Čeho se bojí?
V každém patře jediné dveře, velké tmavé dubové dveře s naleštěným mosazným kováním. Ve třetím patře Maigret zazvonil. Dobrou minutu, což může někdy připadat velmi dlouho, bylo slyšet uvnitř tiché přecházení, a pak se teprve dveře otevřely a objevil se tázavý, nedůvěřivý ženský obličej.
„Paní Le Cloaguenová?“
Nato rychlá odpověď:
„Služebná má volno… Proto musím sama…“
Maigret hned věděl, že lže. Byl by v tu chvíli přísahal, že žádnou služebnou nemá.
„Promiňte, že vás obtěžuji, ale rád bych si s vámi na okamžik promluvil… Jsem komisař Maigret ze soudní policie…“
Tu se paní Le Cloaguenová, asi padesátiletá drobná, energická osoba až příliš pohyblivých rysů a s neobyčejně živýma očima, podívala na manžela. Trvalo to jen pár vteřin. A Maigret opět zvětřil závan strachu. Le Cloaguenův obličej byl zcela bez výrazu. Stařec nic neříkal, nic nevysvětloval. Stál tu, zas už duchem nepřítomný, a čekal u dveří, až bude moci domů. Žena se mezitím vzpamatovala, ustoupila dovnitř a otevře…
