KAPITOLA ČTVRTÁ
By! to zvláštní večer, večer kradmých pohledů, šeptání, přecházení po nevelkém růžově osvětleném lokále, plném lákavých vůní z kuchyně.
Maigret se s Lapointem usadil blízko vchodu v jakémsi výklenku, kde byl malý stůl pro dva.
„U tohohle stolu sedávali Ricain se Sofií, když nebyli s ostatními,“ vysvětloval Mandil e. Lapointe seděl zády do sálu a občas, když ho komisař na něco upozorňoval, otáčel co možná nenápadně hlavu.
Mořské ragú bylo dobré, měli k němu bílé charentské, které je málokdy k dostání, to trpké a ostré víno, z kterého se dělá koňak.
Bývalý kaskadér se choval jako pán domu, chodil ke dveřím a vítal příchozí jako vzácné hosty. Žertoval s nimi, líbal dámám ruku, doprovázel je ke stolu, a než se jich ujal číšník, podával jim sám jídelní lístek.
Skoro pokaždé se pak vracel k Maigretovi.
„Jeden architekt s paní. Přicházejí každý pátek, někdy se synem, ten studuje práva.“
Po architektovi přišli dva lékaři s manželkami a posadili se ke stolu pro čtyři, také stálí hosté. Jednoho lékaře za chvíli zavolali k telefonu a pár minut nato si bral v šatně kufřík a omlouval se své společnosti.
Sochař Maki jedl s velkou chutí sám ve svém rohu a používal přitom prstů častěji, než by podle bontonu měl.
Bylo půl deváté, když vešel tmavovlasý mladík s chorobnou tváří a podal malíři ruku. Nesedl si k jeho stolu, ale šel se posadit na lavici a položil před sebe cyklostylovaný rukopis.
„To je Dramin.,“ hlásil Bob. „Má ve zvyku při jídle pracovat. To je jeho poslední scénář, už mu ho dali potřetí nebo počtvrté předělat.“
Většina hostů se znala, aspoň od vidění, a zdálky se diskrétně zdravila kývnutím hlavy. Podle popisu, jehož se mu dostalo, Maigret ihned poznal Caruse a obzvlášť Noru, kterou by těžko mohl přehlédnout.
Ten večer na sobě neměla kalhoty z láme, ale přiléhavé šaty z látky průsvitné skoro jako celofán, takže vypadala jakoby nahá.
Obličej měla nabílený jako klaun, byly vidět jen oči černé jako uhel, zdůrazněné nejen černými a zelenými stíny, ale i flitry třpytícími se ve světle.
V celé její postavě, v pohledu, v pohybech bylo cosi přízračného, co tvořilo nejpříkřejší kontrast s vitalitou takového Caruse, který byl při těle, chlap jako hora, aktéry měl zdravý usměvavý obličej. Zatímco kráčela za Bobem k jejich stolu, Carus si potřásl rukou s Makim, pak s Draminem, potom s lékařem, který tu zbyl, a s oběma ženami.
Když si Carus konečně sedl a Bob se k němu naklonil a něco mu pošeptal, producentův zrak vyhledal Maigreta a zvědavě na něm spočinul. Vypadalo to, jako by se chtěl zvednout a jít potřást rukou i komisaři, ale pak si začal prohlížet podaný jídelní lístek a dohadoval se s Norou, co si dají. Když se Mandil e vrátil k Maigretovu stolu, komisař vyjádřil údiv:
„Myslel jsem, že ta jejich parta sedí u jednoho stolu?“
„Někdy tak sedávají. Ale jindy zůstanou každý ve svém koutku. Často se sesednou až při kávě. Jindy si sednou společně hned. Hosté se tu cítí doma. Nemáme skoro kudy projít, ale nevadí nám to.“
„Vědí to všichni?“
„Četli noviny a slyšeli to samozřejmě v rádiu.“
„Co tomu říkají?“
„Nic. Vzalo j e to. Necítí se volně, když j sté tady. Co si dáte po mořském ragú.? Manželka vám doporučuje skopovou kýtu, je opravdu ze skopce z přímořských pastvin.“
„Dáš si kýtu, Lapointe.? Tak tedy dvakrát kýtu.“
„A sklenici červeného bordeaux?“
Za záclonami bylo vidět světla na bulváru, chodce kráčející pomalu i rychle, občas prosel objímající se párek a každých pár kroků se zastavoval, aby se milenci k sobě mohli přitisknout a zamilovaně se na sebe dívat.
Dramin, jak už Bob řekl, jedl a pročítal rukopis, občas vytáhl z kapsy tužku a něco opravil. Byl z Ricainových kamarádů jediný, kdo se zřejmě o policisty nestaral. Měl na sobě tmavý konfekční oblek a lacinou kravatu. Dělal dojem účetního nebo skladníka.
„Carus se rozhoduje, jestli má za mnou přijít, nebo ne,“ podotkl Maigret pozorující párek u stolu.
„Nevím, co mu leptem radí Nora, ale on s ní zřejmě nesouhlasí.“
Představoval si jiné…
