KAPITOLA OSMÁ
„Večeřel ve středu večer Ricain se svou ženou U starého lisu?“
„Ne. Po pravdě řečeno jedli tam jen náhodně, když byli oba při penězích nebo když našli někoho, kdo je pozval. Zastavili se tam kolem půl deváté. Dovnitř šel jen Francis. Večer často jen pootevřel dveře. Když tam Carus byl, vešel, Sofie za ním, a šli se posadit ke Carusovu stolu.“
„S kým mluvil ve středu?“
„Promluvil jen dvě tři slova s Robem, když jsem ho viděl.
,Je tu Carus? zeptal se.
A když mu Bob řekl, že ne, odešel.“
„Nepokusil se vypůjčit si peníze?“
„V tu chvíli ne.“
„Jestli počítal s tím, že ho Carus pozve na večeři, pak to znamená, že ještě nejedli?“
„Zřejmě si předtím zašli do samoobsluhy a něco menšího snědli. Chodili tam často.“
„Zůstali jste s vaší paní U starého lisu dlouho?“
„Odešli jsme kolem deváté. Šli jsme se asi na čtvrt hodinky nalokat čerstvého vzduchu. 4. Vrátili jsme se domů a Jocelyne se hned svlékla. Co je v jiném stavu, pořád by jen spala.“
„To jsem slyšel.“
Fotograf se na něj tázavě podíval.
„Mluvi jste o tom při večeři. Že prý dokonce chrápe.“
„Obě moje předešlé ženy taky. Mám dojem, že všechny ženy chrápou, když jsou pár měsíců v jiném stavu. Říkal jsem to, abych ji pozlobil.“
Mluvili polohlasně do ticha, které rušil jen hluk aut na bulváru Grenel e z druhé strany domu. Ulice Saint Charles za mřížovými vraty byla opuštěná a jen občas zahlédli postavu nějakého chodce nebo ženy na vysokých podpatcích.
„Co jste dělal?“
„Uložil jsem ji do postele a šel jsem se podívat na děti.“ Pravda, v tomtéž domě bydlely jeho dvě první ženy, jedna s dvěma dětmi, druhá s jedním.
„Děláte to každý večer?“
„Skoro každý. Jen když přijdu domů moc pozdě, tak ne.“
„Jak vás vítají?“
„Dobře. A proč ne. ? Nezlobí se na mě. Znají mě. Vědí, že nemůžu jinak.“
„Jinak řečeno, jednoho krásného dne necháte Jocelynu kvůli nějaké jmer „Jestli se naskytne příležitost. Víte, Já tomu nepřikládám důležitost. Miluju malé děti. Největší muž v dějinách je Abrahám.“
Bylo těžké se tomu neusmát, zvlášť když tentokrát mluvil upřímně. Pod těmi násilnými žertíky byl hodně nevinný.
„Zůstal jsem chvíli u Nicole. Nicole je má druhá žena. Někdy se nám stane, že si to zopakujeme.“
„Joceíyne to ví?“
„To ji netrápí. Kdybych takový nebyl, nebyla by u mně.“
„Milovali jste se?“
„Ne. Měl jsem to v úmyslu. Ale chlapeček začal mluvit ze sna, a tak jsem po špičkách odešel.“
„Kolik bylo hodin?“
„Nepodíval jsem se na hodinky. Vrátil jsem sedomů. Bezmyšlenkovitě jsem vyměnil film v jednom aparáte, protože jsem měl druhý den brzo ráno fotografovat. Pak jsem šel k oknu a otevřel je. Otvírám každý večer, nejdřív dokořán, aby vyšel kouř z cigaret, pak do poloviny, v zimě jako v létě, nemůžu spát, když je zavřeno.“
„A pak?“
„Kouřil jsem poslední cigaretu. Svítil měsíc, jako dneska. Uviděl jsem nějaký párek přecházet dvůr a poznal jsem Francise a jeho ženu. Nešli zavěšeni, jak měli ve zvyku, a živé spolu hovořili.“
„Zaslechl jste něco?“
„Jedinou větu, Sofie ji řekla ostrým hlasem, tak jsem si pomyslel, že se zlobí.“
„Stávalo se to často?“
„Ne. Řekla:
,Nedělej ze sebe neviňátko. Věděls to moc dobře..,“
„Co na to odpověděl?“
„Nic. Chytil ji za loket a táhl ji ke dveřím.“
„Pořád ještě nevíte, kolik bylo hodin?“
„Vím. Slyšel jsem na kostele bít deset. V okénku koupelny se objevilo světlo. Zapálil jsem si další cigaretu.“
„Vzbudilo to vaši zvědavost?“
„Prostě se mi nechtelo spát. Nalil jsem si skleničku calvadosu.“
„Byl jste v obývacím pokoji?“
„Ano. Dveře do ložnice byly otevřené a zhasl jsem světla, aby Jocelyne mohla spát.“
„Jak dlouhá doba uběhla?“
„Jen co jsem dokouřil cigaretu, kterou jsem si sápali! u své první ženy, a pak další, co jsem si zapálil u okna. Snad něco přes pět minut.? Rozhodně míň než deset minut.“
„Nic jste neslyšel?“
„Ne. Viděl jsem vyjít Francise, mířil rychle ke vratům. Nechával si vůz pořád v ulici SaintCharles. Za pár vteřin motor naskočil a za chviličku se vůz rozjel.“
„Kdy jste sešel dolů?“
„Za čtvrt hodiny.“…
