X.
Spolupracovník
„Otevřete okno...“
„Ale vždyť jste mě právě žádal...“
Tiburce de SaintHilaire se usmál, jako by chtěl říci:
„Co naplat! Jsem vám k službám... Ale stejně si nedovedu vysvětlit...“
Maigret mu úsměv neoplatil. Kdyby někdo pozorně sledoval jeho tvář, dalo by se říci, že na ní převládá výraz nudy.
V pohybech i v tónu hlasu byl nevrlý. Pochodoval trhaným krokem, bezdůvodně zvedal hlavu a zase ji klopil, bral bezúčelně do ruky různé předměty a zas je odkládal.
„Když vás vyšetřování tak baví, vezmu si vás za spolupracovníka. Takže s vámi nyní budu jednat, jako byste byl některý z mých inspektorů, docela bez rukaviček... Zavolejte mi hoteliéra!“
SaintHilaire poslušně otevřel dveře a zakřičel do chodby: „Tardivone! Haló, Tardivone!“
Když se hoteliér dostavil, seděl Maigret na předprsni okna a upřeně hleděl do země.
„Docela jednoduchou otázku, pane Tardivone... Byl Gallet levák, nebo nebyl? Snažte se rozpomenout...“
„Toho jsem si nějak nevšiml... Fakt je, že při tom návalu... Ale když je někdo levák, tak vám podá na pozdrav levou ruku?“
„Samozřejmě!“
„Tak v tom případě levák nebyl, protože toho detailu bych si všiml... Hosté mají totiž ve zvyku podávat mi ruku...“
Když hoteliér odešel, ozval se SaintHilaire:
„Zdá se vám to tak důležité, jestli byl Gallet levák nebo pravák?“
Ale komisař mu neodpověděl; vyšel na chodbu a volal na hoteliéra:
„A při té příležitosti mi, prosím vás, zavolejte do Nevers, pana Padailhana, kontrolora nepřímých daní... Myslím, že telefon má...“
Vrátil se do pokoje, na svého společníka se ani nepodíval, ale věnoval se zcela nebožtíkovým šatům, stále ještě roztaženým na zemi.
„A teď do práce!... Takže Emil Gallet nebyl levák... Za chvíli uvidíme, jestli nám ta podrobnost bude k něčemu...
Anebo to zkusme takhle... Vezmete do ruky tenhle nůž... Ne, raději mi ho dejte, protože, jak vidím, tak ho zase berete levou rukou...
Tak... A teď předpokládejme, že mě někdo napadl a že se musím bránit! Ale nejsem levák, na to nezapomínejme! Samozřejmě, že rukojeť dýky vezmu do pravice...
Pojďte blíž... tak, ano... a já se na vás vrhnu s nožem... Jenže vy jste silnější než já... Tak mě chytíte za zápěstí... No, chyťte mne!... Správně... Je jasné, že se budete snažit držet tu ruku, ve které je zbraň...
Tak, to stačí... a teď se podívejte na tuhle fotografi ... Je to fotografie Galletovy mrtvoly, pořízená policejními techniky... A co tu vidíme?... Že modřiny jsou na zápěstí levé ruky... Copak je, Tardivone? Už je tu Nevers?... Ne?... Říkáte, že všechny servírky shodně tvrdí, že Gallet nebyl levák? Díky! ... Můžete zas jít...
A teď vy, pane de SaintHilaire... Jak byste si ty modřiny na levém zápěstí vysvětlil vy?
Gallet nebyl levák a přitom držel zbraň levičkou!... A podle důkladné prohlídky místa činu v pravé ruce nic nedržel...
Mně osobně se tu jeví jen jediná možnost... jediné řešení problému... Sledujte mě teď pozorně... Chci si tu dýku vrazit do srdce... Co udělám? Dávejte pozor na každý můj pohyb... Chopím se nože levou rukou... Protože levička nebude mít nic jiného na práci než udržet správný směr ostří... Pravou ruku mám silnější... Takže pravičkou tlačím na levici... Podívejte se... Je to tenhle pohyb... Zmáčknu si ruku silně, protože jsem rozčilený a protože musím přemáhat bolest... Takže nadělám modřiny sám sobě...“
Nedbalým gestem odhodil nůž na stůl.
„Aby tahle rekonstrukce byla k něčemu, museli bychom přijmout hypotézu, že se Gallet zabil sám... Ale aby na sebe vystřelil ze sedmimetrové vzdálenosti, na to neměl dost dlouhou ruku, že? Dobrá, zkusme to jinak... Hledejme jiné možnosti...“
SaintHilaire se nepřestal usmívat, ale jeho úsměv působil teď už křečovitě. Jeho neobyčejně pohyblivé panenky sledovaly každé Maigretovo hnutí a Maigret se pohyboval neustále, přecházel sem a tam, na jeden užitečný pohyb udělal padesát neužitečných, vzal do ruky růžové desky, otevřel je a zas je zavřel, zastrčil je pod zelené desky a zničehonic šel a, přemístil jednu botu mrtvého.
„A…
