V.
Šetrní milenci
Toho rána si četnický strážmistr asi udělal o práci policejního komisaře velice lákavou představu. Sám byl od čtyř hodin na nohou a ujel na bicyklu už nejmíň třicet kilometrů, napřed v lezavém chladu časného rána a pak v připékajícím slunci konce června. Zastavil se v hotelu Loira, aby zkontroloval, jak patřilo k jeho povinnosti, knihu hotelových hostí. Bylo deset hodin dopoledne. Většina letních hostí se procházela podél řeky a někteří se v řece i koupali. Na terase se dohadovali dva koňští handlíři a hoteliér s ubrouskem v ruce rovnal stoly i oleandry, aby byly pěkně v řadě.
„Nepůjdete pozdravit našeho komisaře?“ navrhoval mu pan Tardivon. Důvěrně se ke strážmistrovi naklonil a řekl o něco tišeji: „Zrovna je v tom pokoji, kde se udála vražda. Dostal spousty a spousty různých spisů a taky veliké fotografie z Paříže...“
Zkrátka a dobře, za chvíli už strážmistr s mnohými omluvami klepal na dveře.
„Zlákal mě Tardivon, pane komisaři. Když mi povídal, že právě prozkoumáváte místo činu, dal jsem se navnadit... Vím, že v Paříži máte speciální metody, které my u nás neznáme, a tak kdyby vám to moc nevadilo, byl bych šťasten, kdybych se mohl poučit... Nechci vás zdržovat, budu se jen dívat...“
Byl to hodný hoch s kulatou růžovou tváří vyzařující touhu zalíbit se. Krčil se jak jen mohl, aby nepřekážel, ale s okovanými botami, koženými kamašemi a s čepicí, kterou nevěděl, kam položit, to neměl vůbec snadné.
Okno bylo dokořán. Na kopřivovou cestu svítilo ranní slunce, takže se hotelový pokoj zdál tím kontrastem skoro šerý. Maígret tu stál jen v košili, s rozepnutým límečkem, povolenou kravatou, s dýmkou v zubech, a vyzařovala z něj taková pohoda, že to strážmistra až zaráželo.
„Tadyhle se posaďte, sem, ano... Ale nic zajímavého neuvidíte, to vám povídám...“
„Jste příliš skromný, pane komisaři...“
Bylo to tak naivní, že se Maigret až musel odvrátit, aby zakryl úsměv. Donesl sem do pokoje všechno, co se k případu nějak vztahovalo. Když se ujistil, že mu stůl, přehozený kartounovým ubrusem s červenými květy, nemůže nic prozradit, rozložil si po něm všechny spisy, počínaje hlášením soudního lékaře až po fotografie místa činu a oběti, které mu došly z Paříže dnes ráno. Fotografi Emila Galleta postavil na krbovou římsu z černého mramoru vedle mosazného svícnu. Udělal to spíš z pověrčivosti než ze skutečné pracovní potřeby. Na zemi žádný koberec nebyl. Na nalakovanou dubovou podlahu obkreslili první vyšetřovatelé křídou polohu zavražděného, jak ležel, když sem přišli.
Zvenčí sem doléhal nejasný, neobyčejně živý šumot, složený z ptačího zpěvu, z šustění listí, bzukotu much a ze vzdálenějšího kvokání slepic... Bušení kladiva do kovadliny tu muziku tvrdilo jako buben.
Z kavárenské terasy sem občas zalétly nesrozumitelné útržky lidských hlasů a když čas od času po visutém mostě přejel automobil, znělo to jako vzdálené burácení hromu.
„Teda spisů a jiných dokladů máte habaděj! Nikdy bych si nepomyslil...“
Ale komisař ho neposlouchal. Pomalu bafal z dýmky a s rozmyslem rozkládal po zemi do křídového obrysu nohou mrtvoly kalhoty z černého sukna, tak pevného, že po desetiletém nošení – jak se dalo soudit podle míry oblýskání – mohly ještě dalších deset let sloužit. Stejným způsobem rozložil perkálovou košili a na ni, na místo, kam normálně náležela, škrobenou náprsenku. Ale celek dostal teprve správný tvar a začal vypadat znepokojivě a dojemně zároveň, když na konec nohavic položil pár bot s gumičkami.
Mrtvole se to nepodobalo ani trochu, to ne! Spíš to byla karikatura mrtvoly, tak nečekaná, že strážmistr na komisaře zamrkal a rozpačitě se zasmál.
Maigret se tomu nesmál. Těžce a umíněně chodil pomalu a svědomitě od jedné věci ke druhé. Prohlížel si žaket a když zjistil, že v něm není díra po vražedné zbrani, dal ho zpátky na věšák. Vesta nad levou kapsičkou díru měla, a tak ji položil na škrobenou náprsenku.
„Tak tohle měl na sobě, když ho zabili,“ řekl si tiše.
Prohlédl si fotografi , pořízenou soudním fotog…
