4. ZAJATÁ
Komisař Maigret zvolna a se sklopenou hlavou kráčel po poli, kde místy zelené obilí se již prodralo zoranou a zvláčenou půdou.
Jasné jitro. Sluneční paprsky. Vzduch se zachvíval zpěvem a švitořením neviditelných ptáků. Před vraty hostince v Avrainvil e Lu-cas vyčkával příchodu soudní vyšetřovací komise stoje u auta, které přivezlo paní Goldbergovou a které si zavražděná žena pronajala v Paříži na Operním náměstí. Žena antverpského obchodníka s diamanty ležela v prvém poschodí hostince, natažená na železné posteli. Na její mrtvolu, kterou lékař v noci zpola svlékl, přehodili ložní pokrývku. Započínalo krásné dubnové dopoledne. Na témže poli, kde Maigret, oslepen zářivými světly auta v noci marně pronásledoval vraha a kde nyní zvolna se procházel sleduje noční stopy, dva sedláci nakládali na káru řípu, kterou časně zrána vykopali a jejich koně trpělivě vyčkávali, až všechno bude hotovo.
Dvě řady stromů podél státní silnice prořezávaly obzor. U ga-ráže zářily v slunečních paprscích červené pumpy na benzin.
Komisař Maigret kouřil z lulky, zvolna a zamyšleně, snad také mrzutě. Otisky nohou, zanechané na poli, jak se zdálo, dokazovaly, že paní Goldbergová byla zavražděna výstřelem z karabiny, neboť vrah se přiblížil k hostinci sotva na vzdálenost třiceti metrů.
Byly to otisky docela všední, boty byly jistě bez zvláštních známek, asi prostřední velikosti. Opisovaly na poli kruh a končily na křižovatce Tří vdov, ve vzdálenosti téměř stejné od domů Ander-senových, od Michonnetovy vily a od Oscarovy garáže.
Zkrátka, nic to nedokazovalo! Nepřinášelo to pranic nového a komisař Maigret, když vystoupil na silnici, zuby silně stiskl špičku své lulky.
Spatřil pana Oscara na prahu jeho garáže. Garážista stál s rukama v kapsách širokých spodků, příliš širokých, a na jeho sprostém obličeji byl smutný, ba zbožný výraz.
„Už jste vstal, komisaři?...“ křičel přes silnici.
V témže okamžiku se mezi garáží a Maigretem zastavilo auto. Byl to malý vůz Karla Andersena... Dán seděl u volantu, ruce v rukavicích, na hlavě měkký klobouk, s cigaretou v ústech. Smekl.
„Dovolíte, abych vám řekl několik slov, komisaři?“
Se sklopenou hlavou pokračoval mírným, korektním hlasem:
„Chtěl jsem vás na každý způsob požádat o dovolení, abych směl odjet do Paříže... Doufal jsem, že vás zde naleznu... Hned vám řeknu, proč chci do Paříže... Dnes máme patnáctého dubna... A patnáctého každého měsíce odjíždím do Paříže, abych si u firmy Dumas a syn vyzvedl plat za svou práci... A dnes také musím vyrovnat své různé splátky...“
Zdálo se, že se omlouvá mírným úsměvem. „Jsou to ovšem dluhy jen nepatrné, jak snad pochopíte, ale musím je vyrovnat... Krom toho potřebuji peněz...“
Na okamžik sňal svůj černý monokl, aby si jej pak lépe zasadil, a komisař Maigret odvrátil hlavu, neboť nerad se setkával s upřeným pohledem tohoto skleněného oka.
„Vaše sestra?...“
„Zcela správně, komisaři... Právě o ní jsem s vámi chtěl, pro-mluvit... Považoval byste za přílišnou opovážlivost, kdybych vás po-prosil, abyste náš dům dal čas od času střežit?...“
Tři černé automobily přijížděly od Arpajonu a zabočily vlevo směrem k Avrainvil e.
„Kdo je to?...“
„Soudní komise... Paní Goldbergová byla zavražděna v noci na dnešek, právě když před hostincem vystupovala z auta...“
Maigret se odmlčel a znovu se zamyslil. Na druhé straně silnice pan Oscar stál před svou garáží jako dokonalý obraz spokojené lenosti.
„Zavražděna!...“ opakoval Karel.
Potom dodal s náhlou nervositou v hlase: „Poslyšte mne, komisaři... Je naprosto nutno, abych odjel do Paříže... nemohu zde zůstat bez peněz, zvláště ne v takový den, kdy všichni naši dodavatelé nám předkládají své účty... Jakmile se však vrátím, chci ze všech sil pomáhat k zjištění viníka... Doufám, že mi to dovolíte... Nevím ovšem nic přesného... Ale tuším... Jak bych to řekl... Tuším jako ve snu... Tuším něco...“
Patrně se svým vozem se zastavil příliš do středu silnice, neboť nákladní auto, přijíždějící z Paříže, zuřivě se houkačko…
