SMRT V DOMĚ
Starý Mose Abrams hledal zaběhlé krávy, když našel tu podivnou cizí věc. Nevěděl, co je to zač, ale žilo to a nacházelo se to ve značných nesnázích a starý Mose, přes všechno, co o něm sousedé říkali, neměl to srdce, aby tu nemocnou věc nechal tam v lesích samu sobě.
Vypadalo to hnusně — lesklé, celé zelené, s pár karmínovými tečkami — a odpor to budilo už z takových deseti metrů. A taky to páchlo.
Lezlo to nebo se to aspoň snažilo zalézt do ořeší, ale bezúspěšně. Část těla s hlavou byla už v křoví, zbytek ležel ještě venku. Každou chvíli se ty části, které připomínaly paže a ruce, zatínaly ochable do země ve snaze dostat tělo dál do křoví, ale organismus byl příliš slabý; tělo se ani nepohnulo.
Také to sténalo, ne však příliš hlasitě — vydávalo to jenom takový kvílivý zvuk jako osamělý vítr honící se okolo širokého a hlubokého převisu. Bylo v tom však cosi víc než pouhý hlas zimního větru; ozýval se z toho poděšený, zoufalý tón, z něhož se starému Moseovi ježily vlasy na zátylku.
Starý Mose tam stál dost dlouho, protože se nemohl rozhodnout, co s tím, a potom ještě chvíli, když sbíral odvahu, i když by většina lidí bez váhání řekla, že odvahy měl Mose vždycky dost. Ale tahle situace si vyžadovala víc než běžné odvahy. Vyžadovala si hodně bláznivé odvahy.
Protože co s tím zbloudilým zraněným tvorem, nemohl ho tam přece jenom tak nechat. Přistoupil tedy k němu blíž a klekl si na zem — nebyl na něj hezký pohled, i když jeho ohavnost až fascinovala, což bylo velice zvláštní — jako by byl tak odporný, že to člověka k němu přitahovalo. A páchl tak podivně, že se to těžko dá popsat.
Mose však snesl ledacos. Nebyl fajnovka, to o něm všichni věděli. Od té doby, co mu zemřela žena, a to bylo skoro už před deseti lety, žil na své zpustlé farmě sám. Jeho způsob úklidu a udržování pořádku pobuřoval všechny ženy v okolí. Jednou ročně, když se k tomu vůbec dostal, vyházel trochu lopatkou smetí a špínu z domu a měl zas na rok pokoj.
Proto mu podivný zápach toho tvora nevadil tolik, jako by možná vadil jiným lidem. Ale pohled na něj ho děsil a trvalo mu dost dlouho, než se přiměl k tomu, aby se ho vůbec dotkl, a když to nakonec udělal, byl značně překvapen. Očekával, že se dotkne něčeho studeného nebo slizkého nebo studeného i slizkého současně. Ale mýlil se. Bylo to teplé a pevné a na omak čisté. Připomínalo mu to stéblo zrajícího obilí.
Vsunul pod zraněného tvora ruku, opatrně ho vytáhl z ořeší a otočil, aby mu viděl do tváře. Jenže on žádnou tvář neměl. Jenom na konci se jeho tělo poněkud rozšiřovalo jako květ na stonku, i když to přirovnání dvakrát nesedělo. Rozšířená část byla totiž lemována pásem, v němž se to kroutilo, jako by byl plný červů, a právě při pohledu na to měl Mose sto chutí otočit se a prchnout.
Ale vydržel to.
Dřepěl u toho tvora jako přikovaný, hleděl na to, co mělo být obličejem a co bylo lemováno pásem červů, bylo mu zima po těle a zvedal se mu žaludek. Dostal ještě větší strach, když se mu zdálo, že naříkající tón vychází právě z toho pásu červů.
Mose byl však houževnatý chlap. Kdyby nebyl, nemohl by hospodařit na tak zanedbané farmě. Houževnatý a v mnoha směrech necitlivý, nikoli však lhostejný k trpícímu tvoru.
Nakonec ho přece jenom zvedl a vzal do náručí, a bylo to docela snadné, protože moc nevážil. Méně než sele, říkal si.
Vydal se s ním lesní pěšinou k domovu. Zdálo se mu, že ten tvor již tak nepáchne, a taky ho už skoro vůbec neděsil. Bylo mu zas teplo, a ne zima po celém těle.
Protože ten tvor byl teď tišší a naříkal jenom slabounce. Občas se mu dokonce zdálo, i když si tím nemohl být jist, jako by se k němu tulil, stejně jako poděšené a hladové dítě se přitulí ke každé dospělé osobě, která ho vezme k sobě.
Když starý Mose došel domů, zůstal chvíli nerozhodně stát na dvoře, protože nevěděl, má-li s tím tvorem do chléva, nebo do stavení. Do chléva by to bylo přirozené, protože nešlo o člověka — nebyl to ani tvor člověku tak blízký, jako je pes nebo kočka nebo nemocné jehně.
…
