SOUSED
Mývalí údolí je příjemné místo, i když nelze popřít, že poněkud zastrčené. Člověk nemůže počítat s tím, že tu zbohatne, protože zemědělské usedlosti jsou malé a značná část půdy se k obdělávání nehodí. Políčka mohou být vlastně jen na dně údolí, neboť úbočí nelze využít jinak než jako pastviny a silnice jsou vlastně jen polní cesty a v některých ročních obdobích nesjízdné.
My starousedlíci, jako Bert Smith, Jingo Harris a já, jsme tu spokojeni, protože jsme zde vyrostli a jedině tady se můžeme cítit doma. O to, abychom zbohatli, nám vůbec nejde, neděláme si v tomhle směru žádné iluze. Mnozí noví přistěhovalci však často bývají zklamáni a po určité době se začínají stěhovat jinam, takže se tu vždycky nějaká usedlost na prodej najde.
Jsme tedy docela obyčejní drobní zemědělci, zdůrazňuji drobní, protože je hodně krásných moderních strojů, které si nemůžeme dovolit, a protože nepěstujeme čistokrevný dobytek, ale na tom není nic tak zvláštního: s malými zemědělci, jako jsme my, se můžete dneska běžně setkat všude po Spojených státech. Protože naše údolí je dost z ruky a některé rodiny tu žijí už velice dlouho, dalo by se o nás říct, že držíme dost při sobě, což ovšem vůbec neznamená, že bychom neměli rádi cizí lidi. Znamená to jen tolik, že za tu dlouhou dobu, co jsme spolu, jsme se dobře poznali, jsme si sympatičtí a že jsme spokojeni s tím, co je.
Máme samozřejmě rádio a posloucháme různé programy a zprávy a někteří z nás odebírají i denní tisk, ale jsme bohužel asi trochu lokál patrioti, protože to, co se ve světě děje, nás zas tak moc nevzrušuje. Máme prostě, jak se říká, dost vlastních starostí a na to, abychom se nějak živěji zajímali, co se děje jinde, nám už moc času nezbývá. Asi byste nás označili za konzervativce, protože většina z nás automaticky hlasuje pro republikánskou stranu a o vládní zásahy do zemědělství se nikdo příliš nestará.
Mývalí údolí bylo vždycky příjemné místo — nejenom kvůli hezké krajině, ale i kvůli lidem, kteří tu žijí. Musím říct, že v tomhle ohledu jsme měli vždycky štěstí: přestože se tu skoro každý rok usadí někdo nový, ani jednou se nestalo, že by to byl opravdu špatný člověk, což je pro nás nesmírně důležité.
Proto vždycky trneme, když se odsud někdo stěhuje, a dohadujeme se mezi sebou, co za lidi si asi koupí nebo najmou uvolněnou farmu.
Stará Lewisova farma byla už dlouho opuštěná, budovy zchátraly a pole zarostla trávou. Na pár let si ji najal nějaký dentista z Hopkins Gorners, ale neusadil se tam, měl tam jenom dobytek, na který se vždycky v neděli přijel podívat. A tak jsme si často kladli otázku, jestli se té farmy ještě někdo skutečně ujme, až jsme to nakonec úplně pustili z hlavy, protože časem farma tak zpustla, že by byl div, kdyby se našel někdo, kdo by tam chtěl žít. Jednou jsem si zašel za bankéřem v Hopkins Gorners, který farmu spravoval, a řekl jsem mu, že bych o ni měl zájem, kdyby se dentista rozhodl odejít. Ale on mi odpověděl, že majitelé, kteří tehdy žili v Chicagu, nemají už na pronajímání zájem. Chtěli by ji raději prodat, i když podle jeho názoru se bude kupec dost těžko hledat.
Ale jednou na jaře se tam přece jenom nastěhovala nová rodina. Postupně jsme se dozvěděli, že tu farmu koupili a že nový majitel se jmenuje Reginald Heath. Bert Smith tehdy poznamenal: „Reginald? To je náramně divný jméno pro farmáře.“ A dál to nerozváděl.
Když se jednou Jingo Harris vracel z města a uviděl Heathe na dvorku, stavil se u něho na kus řeči, jak to mají sousedé ve zvyku. Zdálo se, že Heath má z návštěvy radost, ale podle Jinga na farmáře moc nevypadal.
„Je to cizinec,“ řekl mi Jingo. „Dost snědý, jako by pocházel ze Španělska nebo tam odněkud. Bůhví jak přišel k tomu jménu Reginald. To je anglické jméno, a Heath určitě Angličan není.“ Později jsme se doslechli, že Heathovi nepocházejí ze Španělska, ale z Rumunska či Bulharska.
Ale ať už byli odkudkoliv, je fakt, že pracovat uměli. Všichni tři, Heath, jeho žena a ještě nedospělá dcera, dřeli od svítání do sou…
