Do Joudzou jsme dorazili za dva dny bez dalších problémů. Buď nás nepronásledovali, nebo jsme na ně byli příliš rychlí a nebo to zařídil Fill, který celé dva dny na něčem neustále pracoval.
Náš prapor se v Joudzou usídlil v jediné místní škole a přilehlých budovách. Místní děti měly proto neplánované prázdniny. Jako seržant jsem měl nárok na vlastní kutloch. Původně to vlastně byl kabinet historie. Společnost mi v něm dělaly jen stovky knih v policích a kromě malého stolu, židle a postele se do něho nic dalšího nevešlo.
Umyl jsem se, převlékl a právě jsem se chystal do jídelny na opožděnou večeři pro naši rotu, když jsem dostal rozkaz hlásit se u velitele praporu, kapitána Kasowitze. Nehodilo se mi to, ve městě byl jen jeden nevěstinec a kdo se opozdil, měl většinou smůlu.
V kapitánově pracovně kromě Glena a kapitána samotného seděli ještě dva další muži. Nebyli oblečeni v uniformách, ale jejich oděv z velmi kvalitní látky se střídmým střihem prozrazoval příslušnost k armádě. "Seržant Lancelot, pane," ohlásil jsem se. "Kdy jste se poprvé dostali do kontaktu s nepřítelem?" vybafl na mě jeden z dvojice.
Netušil jsem, co jsou ti dva zač, ale bylo mi jasné, že přinášejí problémy. Během svého života jsem se naučil vyhýbat se lidem představujícím královskou moc. Čím vyšší šarže, čím vyšší úředník, tím to pro mě bylo horší, protože jsem si s sebou nesl Kainovo znamení skutku způsobeného mým otcem. Můj dobrodinec kapitán, který mě zprostil obvinění z vraždy, mě mnohokrát upozorňoval, že se nemám vyptávat.
"Plukovník McGregor a major Michail Pover přijeli přímo z hlavního města. Patří ke skupině pro vyšetřování vnitřních záležitostí. Je v našem zájmu s nimi maximálně spolupracovat," vysvětlil kapitán a tvářil se neutrálně.
Nechápal jsem, jak se v Joudzou mohli objevit tak rychle. Fill nebo některý z pozorovatelů sice určitě kapitána o událostech na hranici informoval okamžitě a on zprávy postoupil dál, ale i tak byly dva dny na cestu z hlavního města málo. Ledaže by si plukovník s majorem nechali vypravit vojenský speciální vlak až do nejbližší železniční stanice.
O chvíli později jsem znal i důvod jejich návštěvy. Byl velmi prozaický a vysvětloval rychlost, s jakou se zde objevili. Neměl totiž nic společného s ozbrojenými bojůvkami. Náš prapor neměl být dislokován v Joudzou v severovýchodní pohraniční oblasti, ale v Joudzou v severozápadní oblasti. Někde se stala chyba. Velmi zdvořile jsem jim odpověděl na všechny otázky a po hodině byl propuštěn. Na bordel už bylo pozdě. Po večeři jsem se vrátil do kabinetu a šel spát.
Ráno, jako všichni ostatní, kteří se vrátili z akce, jsem měl volno. Dozvěděl jsem se, že vyšetřovatele doprovázela suita asi dvaceti lidí. Polovina úředníků a polovina vojáků. Naštěstí přinesli noviny, Cardulský raník. Byly sice už tři dny staré, ale stále o týden čerstvější než cokoliv jiného v téhle díře. Po obědě na mě konečně přišla řada. Zavřel jsem se v kabinetě a četl si. Nic zvláštního se nedělo. Obvyklé vzájemné osočování úředníků jednotlivých ministerstev, úspěšný zátah na pašeráky aktivních krystalů z našeho království do Grudie, sousedního guvernátu, několik obecně pozitivně laděných článků o královně. Jako obvykle se do žádných malých věcí nemíchala. Starala se hlavně o vztahy s našimi sousedy a udržování Cest s velkým C, jediných skoro bezpečných průchodů umožňujících spojení s dalšími státy. Cesty vedly právě přes divoké pláně a tvořily jakási vlákna pavučiny spojující ostrůvky civilizace utopené v divokém světě nikoho. Královna byla velmi schopná, vynikající čaroděj, politik i stratég. Jenomže se zdálo, že v poslední době i přes její nepopiratelné přednosti ztrácíme spojení s ostatními zeměmi. Malá zprávička na zadní straně informovala, že jihovýchodní cesta umožňující kontakt s horskými klanovými státy byla dočasně přerušena. Vždy psali dočasně, ale nepamatoval jsem si, že bych četl článek o znovuotevření. Pokud jsem se nepletl, zbývaly poslední dvě Cesty, kterými se dalo odjet pryč. B…
