Probrala se až ve svém vlastním domě. Fill se nad ní starostlivě skláněl.
"Tohle už mi nedělej!" zavrčel, když zjistil, že je opět při vědomí. "Víš, jak je pro opilce těžké postarat se o počestnou občanku?"
Dominika se posadila, Fill jí do ruky vtiskl hrnek horkého čaje. Podle vůně v něm utopil sklenku silné pálenky. Napila se, až si spálila jazyk.
"Je mrtvý," zkonstatovala po chvíli, "co budeme dělat dál?"
Fill pozoroval strnulým pohledem protější stěnu.
"Nevím. Děje se tady něco, čemu nikdo z nás nerozumí. Přišel jsem o svou totožnost, a kdybych se teď přihlásil s jakkoli důvěryhodnou báchorkou, vsadím se, že do příštího rána budu mrtvý. S trochou štěstí se stanu novým městským opilcem v Joudzou. Ty můžeš žít dál jako předtím, než jsi Lancelota potkala.
Dominika zavrtěla hlavou. Slabost na náměstí ji přemohla, protože nebyla zvyklá na smrt a brutální zacházení s ní. Ne kvůli nedostatku rozhodnosti nebo odvahy.
"Nemohu žít jako před tím. Minulost se vrací. Mou matku zatkli, protože se stýkala s Lancelotovým otcem. Celý život jsem přikovaná k tomuhle kousku země kvůli stínu jakéhosi podezření. Po patnácti letech se tu objevil Lancelot. Nevěřím, že to je náhoda. Nemohla bych se podívat do zrcadla, kdybych se tvářila, že nic z toho se nestalo. Musím tomu přijít na kloub. Ať s tvou pomocí, nebo sama."
"Nevíš, proti čemu budeš stát, a já také ne," odpověděl Fill vážně.
Pozorně Dominiku sledoval a čekal na její reakci.
"Možná je to naše výhoda. Alespoň se nebudeme zbytečně bát. Ať je to cokoliv, nemohu prostě zavřít oči," odpověděla klidně.
"Lancelotův otec byl teoretik, špička ve svém oboru, možná vůbec nejlepší, jaký kdy žil. Studoval jsem všechny jeho práce. Občas zabrousil do citlivých oblastí manipulování s magií, což mohlo být leckomu nepříjemné, ale přesto nemám pocit, že profesionální činnost měla souvislost s jeho smrtí," uvažoval Fill nahlas a po krátké pauze pokračoval. "Jeho koníčkem bylo studium historie království s hlavním zřetelem na vývoj čarodějnictví a jeho vliv na politickou scénu. Věnoval tomu spoustu volného času. Vzhledem k tomu, že ho zatkli v Joudzou v době, kdy se věnoval pátrání po historických pramenech, odhaduji, že někde tady je zakopaný pes."
Dominika se podruhé napila čaje, tentokrát opatrněji. Zamyslela se, zda čaroději před chvílí nelhala, zda opravdu chce tak moc vědět, co se tady děje. S překvapením zjistila, že mluvila pravdu. Na krátkou dobu se na ni usmálo štěstí, měla pocit, jako by zažila pár sluncem projasněných dnů v šedivém a vlhkém klimatu okolních rašelinišť a močálů. Vzpomínka, přestože ověnčená smutkem, chutnala sladce.
"Děje se něco?" vytrhl ji z myšlenek Fill.
"Ne, proč?"
"Usmíváš se a to mě trochu zarazilo."
Rozpačitě zavrtěla hlavou a vrátila se do reality.
"To nic. Kdo měl před patnácti lety takovou moc, že mohl zorganizovat zatčení Lancelotova otce i mé matky? Bez udání důvodu, bez soudu?" zeptala se.
Fill přikývl, zvedl se z křesla, nalil si z karafy do malého pohárku trochu koňaku a posadil se zpět.
"Dobrá otázka. Samozřejmě tehdejší královna nebo kdokoliv jiný na její rozkaz. Potom lidé velící tajné službě, kontrarozvědce, velmistr královské akademie. Teď jsem mluvil o jednotlivcích. Stejně jako dnes, i tehdy ale existovalo několik politicko-čarodějnických frakcí, které také mohly něco tak velkého zorganizovat tajně. Zpaměti ta jména neznám."
"Zajímalo by mě, proč dům tak dlouho a podrobně prohledávali," vrátila se Dominika do vzpomínek.
Fill luskl prsty.
"To je pro mě ta největší záhada. Nerozumím tomu. Pokud se tvoje matka dostala do rukou zkušeným vyšetřovatelům, a o tom nepochybuji, pověděla jim úplně všechno. Ještě mnohem víc, než sama považovala za možné."
"A Lancelotův otec?"
Fill zamítavě mávl rukou.
"Ten taky. Já sám dokážu zlomit každého člověka. Právě proto si dobře uvědomuji, že bych u výslechu neobstál. Vyšetřovatelé věděli všechno co zatčení, přesto dům opakovaně prohledávali. Nedává to smysl."
Dominika začínala být ospalá. Měla…
