Postupovali jsme lesem v rojnici s očima na stopkách. Tak třímetrových. Dvanáct chlapů dokonale znalých svého řemesla. Nepotřebovali jsme na sebe mluvit, každý věděl, co má dělat a kde má právě být. Na pohled to byl obyčejný les z bříz, borovic a modřínů, ale Hruzzi se neustále mračil a jeho nervozita se přenášela na ostatní, mě nevyjímaje. Souvislá clona mraků nepropouštěla žádný sluneční svit a pod příkrovem korun panovalo přítmí. Ve vzduchu se vznášela vlhkost, vysoká mokrá tráva řezala do rukou a brzy nás všechny zmáčela od hlavy až k patě. Gasupuréz najednou sykl, zastavil se a prohlížel si něco pod nohama. Objevili jsme zbytky dlážděné silnice. Les tady musel růst dobře stovky let. Ještě opatrněji jsme prozkoumali nejbližší okolí a zjistili jsme, že mnohé terénní nerovnosti byly kdysi dávno zděnými budovami. Oficiálně popíraný a pronásledovaný názor, že království se stále zmenšuje, byl zřejmě pravdivý. Tichem promáčeného lesa se rozlehlo suché zakašlání; okamžitě jsme se ztratili v trávě a po nezbytné pauze postupovali dál plížením.
Původce hluku se ukrýval ve stínu rozložitého buku a v maskovacím oděvu splýval s šedivou kůrou stromu. Odložil jsem samopal i meče a nechal si pouze nůž. Oblezl jsem strážného v bezpečné vzdálenosti. Ve vysoké trávě mi často mizel z dohledu, obával jsem se, abych neztratil směr. Nakonec se mi podařilo dostat se mu do zad. Se zatajeným dechem jsem se postavil, levou rukou mu sáhl do obličeje, zvrátil hlavu a přiložil ostří nože na hrdlo.
"Nehýbej se," šeptl jsem mu do ucha. Na pokožce jsem cítil jemné mravenčení způsobené kontaktem s jeho kinetickým štítem. Přesunul váhu na jednu nohu.
"Nehý-" chtěl jsem ho varovat ještě jednou, ale zastavila mě tvrdá rána loktem na solar.
Dokázal se ještě otočit, ale potom se zhroutil a z krkavice mu prýštila krev. Potlačil jsem chuť hlasitě zaklít. Protože mě teď všichni muži viděli, naznačil jsem posunkem, ať změní směr postupu o devadesát stupňů doprava. Muž stál čelem k nám, odhadoval jsem, že hlídal prostor za sebou. Chtěl jsem postupovat po linii hlídek a zkusit štěstí ještě jednou.
"Slyším zaklínání, zaklínání obětování!" ozval se mi přímým telepatickým kontaktem v hlavě Hruzzi. "Je to někde blízko!"
Tentokrát jsem doopravdy zaklel, i když jen polohlasem. Obětování člověka je nejhorší a nejodpornější zločin, který umenšuje životy všech ostatních, oslabuje celé království a napomáhá chaosu měnit svět lidí. "Kde, sakra?"
"Někde před námi, seržante," odpověděl Hruzzi a v transu pokračoval deklamováním syrových slov, jejichž pouhý zvuk mi naháněl hrůzu. "Mé zbraně!" sykl jsem.
Okamžitě jsem měl meče v pochvách a bez dalšího čekání jsem se rozběhl vpřed přihrbený s opakovací karabinou v jedné a zakrváceným nožem v druhé ruce. Nevěděl jsem, jestli mě ostatní následují. Posedla mě jediná myšlenka - zastavit tu příšernost. Zpoza keře se náhle vynořil ramenatý chlap s brýlemi. V ruce držel samopal. Vrhl jsem se vpřed, záchvěv mravenčení při kontaktu dvou štítů, nůž mezi jeho žebry. Hruzzi mi stále posílal do hlavy děsivé zaklínání, ale naštěstí mě opanovala bojová horečka. Běžel jsem vpřed následovaný šelestem kroků mých mužů, ticho lesa zaplašily chaotické dávky ze samopalů, občas někdo polekaně vykřikl nebo zachroptěl. Krátkou dávkou jsem pokropil nezřetelný stín nalevo skrývající se za dvojicí nízkých smrčků, najednou mi půda uhnula pod nohama a zády jsem dopadl na kamenný katafalk. Z nebe sjelo ostří a zasáhlo mě do ramene, někdo pode mnou zanaříkal. Oproti obloze se rýsovaly siluety dvanácti lidí s obličeji krytými kápěmi, člověk u mé hlavy se chystal k dalšímu bodnutí. Sekl jsem po něm nožem a současně začal střílet. Rachot výstřelů se odrážel od kamenných stěn, siluety se hroutily, první z mých vojáků seskakovali dolů.
Skulil jsem se z katafalku, koutkem oka zaregistroval plačící dívčí obličej. Přestože jsem spadl přímo na ni, vypadala v pořádku. Ocitl jsem se v jakési nezastřešené místnosti zahloubené do země. Možná sklep domu, který …
