4. DEZERTÉŘI
Čtyři muži, vždy dva a dva, odešli do vyjících vírů Jupitera a už se nevrátili. Odkráčeli do rezavé vichřice - či spíše odskákali - tisknouce břicha k zemi a s lesknoucími se boky.
Neodešli totiž v lidské podobě.
A teď stál před stolem Kenta Fowlera, vedoucího třetí kopule Komise pro výzkum Jupitera, pátý muž.
Pod Fowlerovým stolem si starý Chlupáč vydrbal blechu a opět se uvelebil k spánku.
Harold Allen, uvědomoval si Fowler s náhlou úzkostí, je příliš mladý. Má sebedůvěru mládí a tvář člověka, který nikdy nepoznal strach. A to bylo podivné. Neboť muži v kopulích na Jupiteru znali strach - strach a pokoru. Člověk jen obtížně odolával mocným silám nestvůrné planety.
"Je vám jasné," řekl Fowler, "že vás k tomu nikdo nenutí? Je vám jasné, že tam nemusíte jít?"
To byla přirozeně fráze. Těm čtyřem před ním bylo řečeno totéž, a přece šli. Tenhle pátý - a Fowler to věděl - půjde také. Ale pojednou pocítil tlumenou naději, že snad Allen nepůjde.
"Kdy začnu?" chtěl vědět Allen.
Bývaly doby, kdy by byl Fowler pyšný na takovou odpověď, ale teď ne. Teď se jen lehce zamračil.
"Za hodinu," řekl.
Allen stál plný očekávání, klidně.
"Ti čtyři ostatní odešli, a nevrátili se," pravil Fowler. "To je vám samozřejmě známo. Chceme, abyste se vrátil. Nechceme, abyste podnikal nějakou heroickou expedici. To hlavní a vlastně jediné, na čem záleží, je váš návrat, důkaz, že člověk může žít i v joviánské podobě. Jděte k první kótě, a ne dál, potom se vraťte. Nic neriskujte.
Po ničem nepátrejte. Hlavně se vraťte."
Allen přikýval. "Všechno je mi jasné."
"Slečna Stanleyová bude u konvertoru," pokračoval Fowler.
"V tom směru se nemáte čeho bát. Ostatní muži prošli konvertorem bez nehody. Vyšli z konvertoru v dokonalé zdravotní kondici. Budete ve spolehlivých rukou. Slečna Stanleyová je nejkvalifikovanější operátorkou sluneční soustavy. Má velké zkušenosti i z jiných planet. Proto je také tady."
Allen se na ženu usmál a Fowler viděl, jak po tváři slečny Stanleyové přelétlo cosi - snad lítost, snad hněv nebo prostý strach. Ale přešlo to a ona se na mládence, který stál před stolem, usmívala.
Usmívala se tím svým upjatým, učitelským způsobem, skoro jako kdyby se nenáviděla za to, co dělá.
"Docela se na ten konvertor těším," řekl Allen.
Tím, jak to řekl, se všechno obrátilo v žert, v nesmírný ironický žert.
Ale nebyl to žert.
Bylo to vážné, smrtelně vážné. Na těchto pokusech, jak si byl Fowler vědom, závisí osud člověka na Jupiteru. Jestliže se pokusy zdaří, otevřou se dveře k pokladům gigantické planety dokořán. Člověk ovládne Jupiter tak, jak ovládl všechny ostatní planety. A když se nezdaří...
Jestli se pokusy nepodaří, zůstane člověk navždy spoután a omezen strašlivým tlakem, větší přitažlivostí a přízračným chemismem planety. Navždy zůstane uzavřen v kopulích, nikdy nevstoupí na povrch planety, nikdy se na ni nepodívá přímo, neozbrojeným okem, vždy bude muset spoléhat na neohrabané traktory a televizi, bude nucen pracovat se stejně neohrabanými nástroji a mechanismy a prostřednictvím robotů stejně neohrabaných.
Neboť člověka v jeho přirozené podobě by rozdrtil strašlivý tlak tří tisíc kilogramů na čtvereční centimetr, tlak, proti němuž je i dno pozemských oceánů takřka vakuum.
Ani ten nejpevnější kov, jaký jsou pozemšťané schopni vyrobit, nevydrží obrovský tlak, jako je tento, tlak a alkalické deště, které neustále bičují povrch planety. Každý kov postupně křehne a pak se drolí jako hlína nebo se roztéká ve stružkách a loužích amonných solí. Jen za cenu nesmírných obtíží se dařilo zmnohonásobit pevnost kovu natolik, že zvýšením elektrostatického náboje odolává váze tisíců mil vířících dusivých plynů, které tvoří zdejší atmosféru. A přesto ještě musí být pokryt neustále vrstvou pevného křemíku, který kov izoluje před deštěm - před tekutým čpavkem, který dopadá v podobě hořkého joviánského deště.
Fowler naslouchal přístojům ve sklepní místnosti kopule - stroje, které se nikdy nezastaví, takže v kopuli nikdy není …
