Kapitola dvacátá druhá
ve které naši hrdinové zjistí, že si vybrali tuze špatné místo k noclehu. Dále se potvrdí, i když mnohem později, že v převratných dobách může mít i ta nejnepatrnější příhoda převratné následky.
Navzdory únavě spal Reynevan špatně a neklidně. Ve spánku se vrtěl v pichlavém seně mezi Šarlejem a Samsonem a od svých spolunocležníků si vysloužil několik nadávek a štulců. Potom křičel ze sna při pohledu na krev tryskající z úst meči ubodaného Peterlina. Těžce vzdychal při pohledu na nahou Adélu sedící obkročmo na Janu Minstrberském, jenž si hrál s jejími rytmicky poskakujícími ňadry. Potom k jeho zděšení a zoufalství zaujala místo uvolněné Adélou Nicoletta Zlatovlasá čili Kateřina z Biberštejna, aby na neúmorném knížeti rajtovala s nemenším zápalem a nadšením než Burgunďanka. Pak viděl polonahé ženy s rozevlátými vlasy, jež letěly na košťatech požáry osvětleným nebem, doprovázeny hejny krákajících vran. Viděl po kamenné zdi šplhajícího pomurnika, nehlasně otevírajícího dlouhý zobák. Viděl oddíl přes pole cválajících, nesrozumitelně křičících rytířů v kápích. Viděl, jak se hroutí turris fulgurata, věž zasažená bleskem, a jak z ní padá člověk. Viděl, jak jiný člověk běží po sněhu a hoří, oděn šlehajícími plameny. Nakonec vzplála bitva: dunění houfnic, dusot kopyt, ržání koní, řinčení zbraní, výkřiky…
Probudil ho dusot kopyt, ržání koní, řinčení zbraní, výkřiky. Samson mu v poslední chvíli zakryl ústa dlaní.
Okolí bylo plné jízdních i pěších lidí.
"Uvízli jsme," mumlal Šarlej, dívaje se ven škvírou mezi trámy, "jako ježek v kravském lejně."
"Jsou to naši pronásledovatelé? Z Minstrberka?"
"Hůře, je to nějaký posraný sjezd. Hotový tábor lidu. Vidím tu velmože, šlechtice, rytíře. Do prdele, akorát tady? V takové díře?"
"Ztraťme se odtud, dokud je čas."
"Bohužel," kývl Samson hlavou směrem k ovčínům na okraji lesa. "Čas už nemáme. Zbrojná čeleď obklíčila celý dvorec. Nejspíše proto, aby nikoho nepustili dovnitř. Ale pochybuji, že by chtěli někoho pustit ven. Probudili jsme se příliš pozdě. Jenom se divím, že nás ze spánku neprobrala ta vůně, cítíte?"
Zvenčí se k nim skutečně linula stále silnější vůně opékaného masa.
"Vojsko," našel Reynevan pozorovatelnu i pro sebe, "nosí barvy našeho biskupa. Mohla by tu být inkvizice."
"Kurva," sykl Šarlej. "To by nám ještě scházelo. Máme jedinou naději – že se nepodívají do stodoly."
"Bohužel," zalitoval opět Medák. "Ta naděje se rozplynula. Jdou sem. Zahrabejme se do sena. A kdyby nás našli, dělejme ze sebe hlupáky."
"Tobě se to snadno řekne."
Reynevan se přehrabal vrstvou sena až k prknům podlahy a ke škvíře mezi nimi přiložil oko. Díval se, jak do stodoly vtrhli knechti a s hrůzou sledoval, jak začali prohledávat všechna zákoutí, bodají sudlicemi do snopů a prohrabávali slámu v mezipatře. Jeden z nich vyšplhal po žebříku nahoru, avšak na tlo nevstoupil a spokojil se jen s letmou prohlídkou.
"Budiž pochváleno," zašeptal Šarlej, "odvěké vojenské ulejváctví."
To ale nebyl konec. Knechty vystřídali čeledíni a sluhové. Udusaná podlaha byla čistě zametena a pokryta jedlovými větvičkami. Byly přineseny lavice, postaveny dřevěné trnože, na ně položeny desky a ty prostřeny bílým plátnem. Dříve než na ně služebnictvo rozestavilo džbány a poháry, Reynevan již věděl, co se chystá.
Chvíli trvalo, než se sešlo všechno panstvo. Postupně se však stodola naplnila přepychovými oděvy, vzácnými zbrojemi, drahými šperky, zlatými řetězy a sponami, zkrátka věcmi, jež se do tohoto obskurního prostředí vůbec nehodily.
"Do hajzlu," zašeptal Šarlej, dívající se rovněž dolů. "Zrovna v téhle stodole uspořádali nějakou tajnou poradu. Tohle nejsou žádní nýmandi… Vratislavský kníže a biskup Konrád ve vlastní osobě. Vedle něho je Ludvík, kníže z Břehu a Lehnice…"
"Tiše…"
Také Reynevan poznal oba Piastovce. Konrád, osmým rokem biskup vratislavský, udivoval svou statnou postavou a svěží tváří. Zdálo se neuvěřitelné, jak zachovalý si udržel vzhled při své náklonnosti k pijanství, ob…
