Tentokrát sme měli trepky dokonce dvoje: jedny, co sem si přines sám, a druhý, který pro mě pořídila Danina mamka. „Víte,“ říkala mi ve dveřích, „on tu byl posledně takový zmatek, že jsme vám ani nezaplatili, ale to ta naše holka, nezlobte se, a kdybyste se neurazil, tak ještě tuhle pozornost…“ podávala mi igelitovou tašku, v který se jasně rýsovala láhev. Zrudnul sem jak jelito, protože to bylo vůbec poprvé v životě, kdy sem něco od někoho dostal, když nepočítám Vánoce a narozeniny.
„Pojďte dál, ale ona tam má Dani svého přítele, tak já snad nejdřív zaklepu…“ sdělovala mi s úsměvem, a já ji teda poslušně následoval. Je třeba konstatovat, že Žalud byl sportovní sekáč. To byl první dojem, kterej na mě udělal. Kdybych se to nestyděl říct, tak uznám, že docela frajer. Jenže když někoho chcete nenávidět, tak na něm vždycky něco najdete, i kdyby to měla bejt prkotina. Podali sme si ruce. Jeho stisk byl chlapácky tvrdej. Já sem to vyřešil tím způsobem, kterej většinu lidí okamžitě odrovná. Víte, jak se s oblibou říká: „To je strašný! Von mi podal ruku jako leklou rybu…“ Tak přesně takhle sem to udělal. Otřás se odporem a bolestně se usmál. Řek sem si, že budu dělat všechno opačně než on, takže když on se smál, já sem málem natahoval moldánky, a když on říkal něco vážně, tak sem se tajuplně usmíval. Chvíli sem jen tak seděl, připravoval si věci na svou lekci a poslouchal, co si ty dva povídaj, protože když provádíte takzvanou totální špionáž, tak musíte šmírovat úplně všechno, jelikož nikdy nevíte předem, co se vám z toho pozdějc hodí. Vyrozuměl sem, že ty dva vedou nějakej dětskej oddíl, protože on pořád zdůrazňoval, že „děcka“ tohle a „děcka“ támhleto, a nakonec prohlásil, že už pude, protože „děcka“ čekaj. Dali si s Danielou pusu a mně se zdálo, že to je nějak až moc dlouhý a hlubší, než se před návštěvou učitele sluší, a pak sme si znovu podali ruce, a to sem si fakt nechal záležet, abych mu předved, co je to tejden leklá bělička. A eště sem se u toho trochu uklonil a snažil se dělat dojem předčasně zestárlýho génia se sklonem k hrbatosti a odporem ke sportu, takovýho toho člověka, kterej neví, co je to sex, protože veškerou energii mu zhltlo studium a věda. Když konečně vypad za těma svejma „děckama“, tak sem si připravil učebnici a zeptal se Daniely, jestli nemá nic proti tomu, že bysme začali. Stál sem u okna a koukal na místo, kde eště nedávno pracovali ty zeměměřiči. Bylo tam teď něco na způsob menšího pískoviště, přes který ved nataženej provázek, přivázanej na obou stranách k dřevěnejm kolíkům.
„Tak už ho maj,“ řek sem Daniele, „už se přestal mrskat ten neviditelnej mustang, teď už je to pěkně náš poslušnej poledníček…“
„Hele,“ zeptala se, když si sedla vedle mě na židli, „jak ty ses sem vlastně dostal? Co je tohle za hru?“
Polk sem nasucho a s pohledem upřeným pro jistotu na stůl sem odpověděl: „Ja chaču skazať, što…“ a pak sem byl zase v pytli, protože sem ani zdaleka netušil „što“.
„Ty neumíš rusky viď?!„ zašeptala, jako by měla strach, aby to nikdo neslyšel.
„Ve smyslu perfektně jistě ne, jenže kdo může prohlásit, že ve smyslu perfektně…“ soukal sem ze sebe a pak sem se hluboce zastyděl, panebože, já se málem rozbrečel, což bylo svým způsobem komický, protože kdyby mi stejnou otázku stejným způsobem položil například Břečka, tak to berem jako jeden z nejlepších fórů našeho života a určitě bysme se u toho smáli, až bysme se počůrali, protože neumět rusky byla přece samozřejmost, o který se nediskutovalo, ale tady a teď to bylo jiný. Tady to znamenalo jasný odhalení agenta, kterej se z neznámejch důvodů kamsi vetřel a teď tu tupě zírá na ubrus. Sám nevím proč, ale snad proto, že sem to nechtěl vzdát tak rychle a bez boje, nebo proto, že už bylo všechno stejně jedno a neměl sem víc co ztratit, sem po způsobu válečnejch zajatců, který při výslechu opakujou do zblbnutí jméno a hodnost – zakňoural slabým, nepřesvědčivým hlasem: „Ja chaču…“ když vtom si mě čísi ruce přitáhly ke rtům, který se ke mně prudce přilí…
