5
Když se Herb asi za půl hodiny poté vrátil domů, stačil mu jediný pohled na Johnnyho bledý obličej. „Bolí tě hlava?“
„Jo.“
„Hodně?“
„Tak moc zase ne.“
„Měli bychom se podívat na národní zprávy,“ nadhodil Herb. „Jsem rád, že jsem se dostal domů včas. V Castle Rocku byla dneska odpoledne spousta lidí z NBC a točili. Byla tam i ta reportérka, co se ti tak líbí, Cassie Mackinová.“
Úplně ho zarazilo, jak se k němu Johnny otočil. Na okamžik se zdálo, že z Johnnyho obličeje zbyly jen vytřeštěné oči hledící z hlubin téměř nelidské bolesti.
„Castle Rock? Další vražda?“
„Jo. Ráno našli v tom parku na návsi malou holčičku. Nic hroznějšího jsi v životě neslyšel. Nejspíš ji pustili do knihovny, aby si zašla pro nějakou knížku, co potřebovala do hodiny. Do knihovny ještě dorazila, ale už se nevrátila… Johnny, chlapče, vypadáš příšerně.“
„Kolik jí bylo?“
„Teprv devět,“ odpověděl Herb. „Chlapa, co udělá takovou věc, by měli pověsit za koule do průvanu. To si aspoň myslím já.“
„Devět,“ opakoval Johnny a ztěžka se posadil. „No tohle.“
„Johnny, určitě ti nic není? Jseš bílej jako stěna.“
„To je dobrý. Pusť ty zprávy.“
Zanedlouho se před nimi objevil John Chancellor se svým každovečerním balením politické ctižádosti (kampaň Freda Harrise neměla valný efekt), vládních vyhlášek (americká města se budou muset naučit používat při přípravě rozpočtů rozum, pravil prezident Ford), Dow-Jonesova indexu (šel nahoru) a „lidského hlediska“ ve zprávě o chlapci s mozkovou obrnou, který se stará o nemocné telátko.
„Třeba to vystřihli,“ usoudil Herb.
Po reklamě však Chancellor prohlásil: „V západním Maine je dnes jedno město plné vyděšených a rozčílených lidí. Tím městem je Castle Rock, jež se v posledních pěti letech stalo dějištěm pěti ošklivých vražd – pět žen ve věku od jednasedmdesáti do čtrnácti let bylo znásilněno a uškrceno. Dnes došlo v Castle Rocku k šesté vraždě a obětí byla devítiletá holčička. Na místě je Catherine Mackinová se svou reportáží.“
A skutečně tam byla, zosobnění přeludu zasazeného do skutečného prostředí. Stála naproti městské radnici. První odpolední sníh, který se změnil ve večerní sněhovou bouři, jí dopadal na kabát a do světlých vlasů.
„Dnes odpoledne se v tomto malém novoanglickém městečku usídlila atmosféra rostoucí hysterie,“ začala. „Obyvatele Castle Rocku již delší dobu zneklidňuje člověk, jemuž místní noviny přezdívají ‚Škrtič z Castle Rocku‘ nebo ‚Listopadový vrah‘. Tento neklid se změnil v hrůzu – a nikdo zde si nemyslí, že by to slovo bylo přehnané – dnes, kdy bylo na městské návsi objeveno tělo Mary Kate Hendrasenové nedaleko od hudebního altánku, kde se našla první oběť Listopadového vraha, servírka jménem Alma Frechettová.“
Dlouhý panoramatický záběr na náves, jež pod padajícím sněhem vypadala ponuře a mrtvě. Pak se objevila školní fotografie Mary Kate Hendrasenové, jak v úsměvu odhaluje rovnátka. Měla jemné, světlé blond vlasy. Ocelově modré šaty, patrně její nejlepší, pomyslel si Johnny zoufale. Maminka ji navlékla do nejlepších šatiček, aby ji mohli ve škole vyfotografovat.
Reportérka pokračovala rekapitulací předchozích vražd, jenže Johnny už stál u telefonu: nejprve volal na telefonní čísla a potom na radnici v Castle Rocku. Vytáčel pomalu a v hlavě mu škubalo.
Herb vyšel z obývacího pokoje a zvědavě se na něj zadíval. „Komu voláš, synku?“
Johnny jen zavrtěl hlavou a dál naslouchal vyzvánění telefonu na druhé straně. Pak to někdo zvedl. „Kancelář šerifa okresu Castle.“
„Chtěl bych mluvit s šerifem Bannermanem, prosím.“
„Můžete mi říct, jak se jmenujete?“
„John Smith, z Pownalu.“
„Vydržte prosím.“
Johnny se obrátil k televizoru a zahlédl Bannermana, jak vypadal dnes odpoledne, zachumlaného v tlusté větrovce s odznaky okresního šerifa na ramenou. Na reportérčiny otázky odpovídal rozpačitě a uštvaně. Měl široká ramena a velkou hlavu s ustupujícími tmavými kudrnatými vlasy. Jeho brýle bez obrouček jako by se k němu vůbec nehodily, jak už je osudem brýlí u skutečně mohutných mužů.
„S…
