2
Walter Cronkite skončil s politiky a přešel k občanské válce v Libanonu. Johnny vstal a dolil si pepsi. Pozvedl sklenici směrem k televizní obrazovce. Na tvoje zdraví, Walte. Na ty naše tři dobré víly – na smrt, zkázu a osud. Co bychom si bez nich počali?
Někdo zlehka zaklepal na dveře. „Dále,“ zavolal Johnny v domnění, že to bude Chuck, pravděpodobně s pozváním do autokina v Somersworthu. Jenže to nebyl Chuck. Byl to Chuckův otec.
„Zdravíčko, Johnny,“ pozdravil. Měl na sobě seprané džíny a staré bavlněné tričko přes kalhoty. „Můžu dál?“
„Jistě. Myslel jsem, že se máte vrátit až později.“
„Totiž, Shelley mi zavolala.“ Shelley byla jeho žena. Roger vstoupil do místnosti a zavřel za sebou. „Chuck za ní byl. Rozbrečel se jako malej kluk. Řekl jí, že se vám to podařilo, Johnny. Řekl, že má pocit, že to bude nakonec v pořádku.“
Johnny odložil sklenici. „Ještě máme před sebou kus cesty,“ namítl.
„Chuck mě čekal na letišti. Takhle se netvářil, ani nepamatuju, naposled snad… kolik mu mohlo být? Deset? Jedenáct? To když jsem mu dal tu malorážku, co na ni čekal pět let. Přečetl mi článek z novin. To zlepšení je skoro… nepochopitelný. Přišel jsem vám poděkovat.“
„Poděkujte spíš Chuckovi,“ opáčil Johnny. „Dovede se dobře přizpůsobit. Spousta toho, co se v něm děje, je pozitivní myšlení. Nabudil sám sebe, že to dokáže, a teď je z toho radostí celý pryč. Líp to nedokážu popsat.“
Roger se posadil. „Říkal, že ho učíte přepínat.“
Johnny se usmál. „Ano, tak nějak.“
„Bude s to složit ty zkoušky?“
„Nevím. Byl bych hrozně nerad, kdyby na to vsadil všechno a prohrál. Při takových zkouškách je člověk pod silným tlakem. Když tam bude sedět v tom sále s formulářem před sebou a s tužkou v ruce a najednou se zasekne, bude to pro něj strašlivá rána. Nepřemýšlel jste o tom, že byste ho na rok poslal do nějaké dobré přípravky? Třeba do Pittsfieldské akademie?“
„Trochu jsme si s tím nápadem pohrávali, ovšem upřímně řečeno, vždycky jsem si myslel, že bychom tím jen odkládali nevyhnutelné.“
„A právě tohle dělalo Chuckovi problémy. Měl pocit, že musí všechno vsadit na jednu kartu.“
„Na Chucka jsem nikdy netlačil.“
„Úmyslně ne, to já vím. A on to ví taky. Na druhé straně jste bohatý a úspěšný člověk, který absolvoval školu s vyznamenáním. Mám dojem, že Chuck si tak trochu připadá, jako by měl nastoupit na pálku po Hanku Aaronovi.“
„S tím ovšem nemůžu nic dělat, Johnny.“
„Počítám, že kdyby po skončení posledního ročníku šel na rok do přípravky, někam mimo domov, mohlo by se mu to všechno srovnat v hlavě. A on chce napřesrok v létě nastoupit do jedné z vašich prádelen. Kdyby to byl můj syn a moje prádelna, nechal bych ho.“
„To že Chuck chce? Jak to, že mi o tom neřekl?“
„Protože nechtěl, abyste si myslel, že vám chce podlézat,“ odpověděl Johnny.
„To vám pověděl sám?“
„Ano. Chce to udělat, protože se domnívá, že mu ta praktická zkušenost bude později k užitku. Ten chlapec hodlá jít ve vašich stopách, pane Chatsworthe. A vaše stopy nejsou zrovna přehlédnutelné. Kvůli tomu taky ty potíže se čtením. Má prostě trému.“
V jistém smyslu právě teď zalhal. Chuck se o všech těch věcech zmiňoval jen nepřímo a zdaleka nebyl tak otevřený, jak Johnny naznačil Rogerovi Chatsworthovi. Aspoň ne slovně. Johnny se ho však několikrát dotkl a získal tak různé signály, jež o ledasčems vypovídaly. Prohlédl si obrázky, které Chuck nosil v peněžence, a pochopil, co Chuck ke svému otci cítí. Něco takového ovšem nemohl tomu milému, ale jinak odtažitému člověku před sebou vykládat. Chuck zbožňoval zemi, po níž chodil jeho otec. Pod jeho lehkovážným vzezřením (mimochodem velmi podobným Rogerovu) se skrývalo sžíravé přesvědčení, že se mu nikdy nemůže vyrovnat. Jeho otci se podařilo z desetiprocentního podílu v bezmála krachující prádelně vybudovat novoanglické textilní impérium. Chuck proto věřil, že otcova láska závisí na jeho vlastní schopnosti překonávat podobné překážky. Sportovat. Dostat se na dobrou školu. Číst.
„Do jaké míry si jste tím vším jistý?“ zaj…
