2
Bylo půl jedenácté a jeho rodiče už odešli. Světla na celém oddělení pohasla. Johnny nemohl usnout. V hlavě mu vířila děsivá spousta nových informací. Svět se změnil zásadněji, než by považoval za možné v tak krátké době. Připadal si, že za ní beznadějně zaostal.
Ceny benzínu vylétly téměř o sto procent, jak mu sdělil otec. V době, kdy došlo k jeho nehodě, jste mohli koupit galon benzínu za třicet, nejvýš dvaatřicet centů. Dnes to bylo čtyřiapadesát centů a u čerpadel občas stály fronty. V celé zemi byla stanovena maximální rychlost padesát pět mil za hodinu, dálkoví šoféři se kvůli tomu málem vzbouřili.
To všechno ovšem ještě nic neznamenalo. Válka ve Vietnamu skončila. Bylo po ní. Zemi už definitivně ovládl komunistický režim. Herb tvrdil, že se to stalo právě v době, kdy to začínalo vypadat, že se Johnny ze svého komatu probere. Po všech těch letech a po té spoustě prolité krve si během několika dní mohli Ho Či Minovi dědicové strčit celou zemi do kapsy.
Prezident Spojených států navštívil Rudou Čínu. Ne Ford, ještě Nixon. Odjel tam krátce předtím, než odstoupil z funkce. Zrovna Nixon, ten starý inkvizitor. Kdyby mu to vykládal někdo jiný než jeho vlastní otec, Johnny by odmítl uvěřit.
Bylo toho prostě příliš moc a všechno ho děsilo. Najednou už ani nechtěl vědět víc ze strachu, že by z toho přišel o rozum. To pero doktora Browna, ten fix – kolik jiných takových věcí se objevilo? Kolik stovek podobných drobností, které mu budou donekonečna opakovat: Přišel jsi o kus života, skoro o šest procent, jestli se dá věřit pojišťováckým tabulkám. Zaostal jsi. Nedržíš krok.
„Johne?“ ozval se tichý hlas. „Spíte, Johne?“
Obrátil se. Ve dveřích se rýsovala matná postava. Drobný muž s kulatými rameny. Byl to Weizak.
„Ne. Jsem vzhůru.“
„Doufal jsem, že budete. Můžu dál?“
„Ano. Prosím.“
Weizak vypadal, jako by během večera zestárl. Posadil se vedle Johnnyho lůžka.
„Telefonoval jsem,“ přiznal se. „Zavolal jsem na čísla v Carmelu v Kalifornii. Chtěl jsem paní Johannu Borentzovou. Myslíte, že tam to její číslo měli?“
„Ledaže by se nenechala uvést v seznamu, nebo kdyby neměla telefon,“ opáčil Johnny.
„Má telefon. To číslo mi dali.“
„Aha,“ na to Johnny. O celou věc se zajímal jen proto, že mu byl Weizak sympatický, ovšem nic víc. Necítil potřebu toho, aby mu někdo dokazoval, že jeho informace o Johanně Borentzové jsou pravdivé, protože on sám dobře věděl, že pravdivé jsou – věděl to stejně dobře jako to, že je sám pravák.
„Dlouho jsem seděl a přemýšlel o tom,“ pravil Weizak. „Říkal jsem vám, že moje matka je po smrti, ale to byl jenom můj předpoklad. Můj otec padl při obraně Varšavy. A moje matka se prostě nikdy neukázala, víte? Bylo tedy logické předpokládat, že zahynula při bombardování… během okupace… chápete. Nikdy se neukázala, takže bylo jen logické myslet si něco takového. Amnézie… jako neurolog vám můžu říct, že trvalá a všeobecná amnézie je nesmírně vzácná. Skoro vzácnější než skutečná schizofrenie. Nikdy jsem nečetl o žádném doloženém případu, který by trval pětatřicet let.“
„Ta amnézie ji přešla už dávno,“ namítl Johnny. „Počítám, že to všechno prostě vytěsnila z mysli. Když se jí paměť vrátila, byla znovu vdaná a měla dvě děti… možná tři. To rozpomínání v ní mohlo vyvolat pocit viny. A stejně se jí o vás zdá. ‚Chlapec je v bezpečí.‘ Zavolal jste jí?“
„Ano,“ odpověděl Weizak. „Přímou provolbou. Víte, že je to už dneska možné? Ano. Je to moc pohodlné. Vytočíte jedničku, volačku a samotné číslo. Stačí jedenáct číslic a spojíte se s libovolným místem v zemi. Je to obdivuhodné. A taky trochu děsivé. Zvedl to nějaký kluk – co to povídám, nějaký mladík. Zeptal jsem se, jestli je paní Borentzová doma. Slyšel jsem ho, jak volá: ‚Mami, to je pro tebe.‘ Sluchátko kleplo o stůl nebo o něco takového. Stál jsem v Bangoru ve státě Maine, ani ne čtyřicet mil od Atlantského oceánu, a poslouchal jsem nějakého mladého muže, jak pokládá sluchátko na stůl ve městě na břehu Pacifiku. Srdce… srdce mi bušilo tak silně, až mě to …
