Mrtvá zóna (Stephen King)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

2

Ať k tomu tedy došlo jakkoli, Johnny nakonec jedl své sendviče v trimbullském městském parku a nikoli na lavici stadiónu ve Fenway. Dorazil sem krátce po poledni a na úřední vývěsce si všiml plakátku, jenž oznamoval shromáždění na třetí hodinu.

Zabloudil do parku v domnění, že takhle dlouho před začátkem akce tam nebude ani noha, avšak narazil zde na desítky dalších návštěvníků, kteří si rozkládali deky, otvírali láhve a usedali k vlastnímu obědu.

Vepředu u hudebního pavilónku se činilo několik mužů. Dva z nich ověšovali nízké zábradlíčko vlajkoslávou. Další stál na žebříku a věšel na kruhovou střechu altánku pruhy barevného krepového papíru. Jiní připravovali ozvučení, a jak už si Johnny všiml ve zpravodajství CBS, nešlo o žádnou záležitost za pár supů. Reproduktory nesly značku Altec-Lansing a technici je rozmísťovali tak, aby zajistili prostorový zvuk.

Technici (kteří mu pořád připadali, jako by patřili k nějaké kapele jako Eagles nebo Geils) pracovali pečlivě a nezúčastněně. Jejich zkušený, profesionální postup se poněkud neslučoval s představou Stillsona jako roztomilého Syna divočiny.

Věk návštěvníků se pohyboval v rozmezí asi dvaceti let, od pubertálních mladíků po pětatřicátníky. Všichni se skvěle bavili. Kolem se batolila děcka s roztékajícími se nanuky v rukou. Ženy tlachaly mezi sebou a smály se. Muži popíjeli pivo z umělohmotných kelímků. Mezi tím vším pobíhali psi, chňapali po všem, co se dalo, a všechno zalévalo slunce svým přívětivým světlem.

„Zkouška,“ pronesl jeden z mužů na pódiu stroze do mikrofonů. „Jedna, dvě…“ Jeden reproduktor v parku zakvílel zpětnou vazbou a muž na pódiu pokynul rukou, aby ho jeho kolegové posunuli o kus dál.

Takhle se nepřipravuje volební mítink, pomyslel si Johnny. Tohle vypadá spíš jako hold imperátorovi,… nebo jako skupinové orgie.

„Jedna, dvě… zkouška, zkouška, zkouška.“

Oni ty reproduktory k těm stromům přivazují, uvědomil si Johnny. Nepřitloukají je, ale přivazují. Stillson si potrpěl na ochranu životního prostředí a jeho technikům zřejmě někdo nařídil, že nesmí v městském parku poškodit jediný strom. Vzbudilo to v něm pocit, že celá věc je promyšlena do posledního detailu. Tohle nebylo žádné hup na krávu a je tele.

Na prostranství vlevo od malého (a dávno přeplněného) parkoviště vjely dva žluté školní autobusy. Dveře se otevřely a začali z nich vystupovat muži a ženy zabraní do vzrušeného hovoru. Ostře kontrastovali s ostatním osazenstvem, protože na sobě měli ty nejlepší šaty – muži si vzali obleky nebo aspoň sportovní saka, ženy pak kostýmy nebo elegantní toalety. Rozhlíželi se kolem sebe s téměř dětinským údivem a nadšeným očekáváním, Johnny se musel usmát. To přijel Ngoův kurs občanské nauky pro získání občanství.

Zamířil k nim. Ngo stál vedle jakéhosi muže v manšestrovém obleku a dvou Číňanek.

„Zdravíčko, Ngo,“ přivítal ho Johnny.

Ngo se na něj usmál. „Johnny!“ zvolal. „Rád tě tu vidím, člověče! Tohle je pro stát Nový Hampshire velký den, že?“

„Nejspíš ano,“ připustil Johnny.

Ngo mu představil svou společnost. Muž v manšestrovém obleku byl Polák. Obě ženy byly sestry a pocházely z Tchajwanu. Jedna z nich se Johnnymu svěřila, jak se těší, že si bude moci po programu s kandidátem potřást rukou, a trochu plaše mu ukázala svůj notýsek na autogramy.

„Jsem moc ráda, že jsem tady v Americe,“ prohlásila. „Jenom je to tu takové zvláštní, viďte, pane Smithi?“

Johnny, který se domníval, že všechno kolem něj je takové zvláštní, přisvědčil.

Dvojice instruktorů, jež měla třídu na starosti, začala svolávat své svěřence. „Uvidíme se později, Johnny,“ loučil se Ngo. „Musíme se sjet.“

„Sejít,“ opravil ho Johnny.

„Ano, díky.“

„Příjemnou zábavu, Ngo.“

„O tom nepochybuji.“ Ngovi se v očích objevil záblesk veselí. „Jsem si jist, že to bude velmi zábavné, Johnny.“

Asi čtyřicetičlenná skupina se vydala na sever do parku, aby si snědla oběd. Johnny se vrátil na své místo a přinutil se sníst jeden sendvič. Chutnal mu jako papír s bílou lepicí pastou.

Celého jeho těla se zmocňovalo nepříjemné napětí.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024