KAPITOLA 25
1
Počet zápisníků v Johnnyho zásuvce se rozrostl ze čtyř na pět a na podzim roku 1978 jich už bylo sedm. Právě tehdy, v době, kdy krátce po sobě zemřeli dva papeži, se Greg Stillson stal celonárodní senzací.
Do Sněmovny reprezentantů byl zvolen znovu s velkým náskokem a chvíle, kdy se celá země přikláněla ke staromódnímu konzervatismu, využil k založení Strany amerického dneška. Nejpozoruhodnější bylo, že několik poslanců Kongresu opustilo své vlastní strany a „chytlo vlak“, jak tomu Greg s oblibou říkal. Většina z nich se vyznačovala dosti podobnými názory, jež Johnny definoval jako lehce liberální v domácích záležitostech a umírněné až silně konzervativní v zahraničních otázkách. Ani jeden z nich nestál při hlasování o smlouvách o Panamském průplavu na Carterově straně. A když jste z jejich vnitropolitických postojů sloupli tenký liberální nátěr, ukázalo se, že i zde jsou docela konzervativní. Strana amerického dneška požadovala tvrdý postih těžkých narkomanů, chtěla, aby se města starala sama o sebe („Není vůbec třeba, aby nějaký udřený farmář dotoval ze svých daní metadonový program v New Yorku,“ tvrdil Greg), hodlala snížit sociální dávky prostitutkám, pasákům, bezdomovcům a osobám se záznamem v trestním rejstříku a volala po rozsáhlých daňových reformách vyvážených stejně rozsáhlými škrty ve výdajích na sociální služby. Jistě, byla to stará písnička, ovšem Gregova Strana amerického dneška ji zaranžovala do líbivého moderního provedení.
Ještě před volbami do strany přestoupilo sedm kongresmanů a dva senátoři. Šest z těchto kongresmanů a oba senátoři se do úřadu vrátili. Osm z téhle devítky byli republikáni, jejichž voličská základna se zmenšila téměř na nulu. Jejich přestup do Strany amerického dneška a opětovné zvolení označil jakýsi vtipálek za podstatně vydařenější zázrak než ono slavné: „Lazare, vstaň a choď!“
Leckdo se už netajil názorem, že Greg Stillson představuje sílu, s níž je nutno počítat, a že nepotrvá dlouho, než se dostane ještě výš. Zatím se mu nepodařilo odeslat všechen pozemský odpad na Jupiter a na Saturnovy prstence, ale aspoň vyštval z úřadu dva darebáky: jednoho kongresmana, který si pěkně nahrabal jako tichý společník v síti placených parkovišť, a jednoho prezidentova poradce se zálibou v klubech navštěvovaných homosexuály. Jeho zákon o maximálních cenách nafty se vyznačoval odvahou i prozíravostí a to, jak ho pečlivě protáhl přes výbory až ke konečnému hlasování, hovořilo o jisté selské mazanosti. V osmdesátém roce by bylo ještě brzy, ve čtyřiaosmdesátém bude asi dost těžké odolat pokušení, ovšem pokud zůstane v klidu až od osmdesátého osmého, pokud si bude pěkně dál budovat voličskou základnu a pokud se nestane nic, co by jeho novorozenou stranu smetlo z politické scény, pak se může stát ledacos. Republikáni se sesypali na hromadu, a jestliže po Carterovi nastoupí Mondale, Jerry Brown nebo takový Howard Baker, kdo asi přijde po nich? Ani v roce 1992 by pro něj nemuselo být úplně pozdě. Je ještě relativně mladý. Ano, v roce 1992 by to nejspíš mohlo jít…
V Johnnyho zápisnících se objevilo i několik novinových karikatur. Všechny zachycovaly Stillsonův nakažlivý pokřivený úsměv a na všech měl na hlavě svou stavařskou přilbu. Na jednom obrázku od Oliphanta kutálel Greg s přilbou pošinutou do týla samým prostředkem sněmovny barel nafty s nápisem cenový strop. Vpředu stál Jimmy Carter, drbal se na hlavě a tvářil se zmateně, na Grega se vůbec nedíval a vypadalo to, že ho barel převálcuje. Pod obrázkem stálo: jdi mi z cesty, jimmy!
Ta přilba. Ta přilba jako by dělala Johnnymu větší starosti než cokoli jiného. Republikáni měli svého slona, demokrati osla a Greg Stillson měl svou stavařskou helmu. V Johnnyho snech občas nabírala tvar motocyklové přilby. A jindy zas tvar nacistické helmy z války.
