KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
Vyhrát bitvu či prohrát ji znamená tříbení lidské inteligence a lidské vůle ... Generál, který vypracoval plán úspěšné bitvy, bude věřit, že hlavní příčinou úspěchu byl právě jeho plán; kdežto velitel roty a jeho vojáci, kteří celý den bojovali, zůstanou přesvědčeni, že právě oni přiklonili váhy k vítězství ... Svědectví obou může být tak věrné, jak to jen lidská mysl dokáže, a přece nebude dokonale pravdivé ...
Eric Linklater
Kampaň v Itálii
Mír a nezaměstnanost nebyly nikdy mušketýrským údělem a v Aténách nás přivítali oznámením, že divize odjíždí do Francie. Naloďovali jsme se v Pireu a zase jsme podstoupili rituální torturu, zakotvenou v předpisech o transportu vojsk.
Napochodovali jsme, obtíženi jako prchající kleptomaniaci, k určenému doku, ve kterém samozřejmě vůbec žádná loď nebyla. Když jsme si odstáli obvyklou hodinu v dešti, řekli nám, abychom šli o kilometr dál na druhý konec přístavu. Tam nás nahnali jako ovce na nějakou loď a nutili nás namáhavě slézt se všemi zavazadly do podpalubí. Jako zkušení absolventi námořních transportů, obeznámení s patřičnými zvyklostmi, jsme nicméně vyčkali na palubě na další nevyhnutelný tah. Došlo k němu, zcela v duchu tradice, za pětadvacet minut... Byli jsme omylem na jiné lodi, totiž na Otrantu, zatímco jsme měli být na Orontu, který teď čekal u mola asi dvě stě kroků od místa, kde jsme začali.
Navlékli jsme si tedy znovu torny a pytle, pokrývky a pušky, a pak nás hnali jako stádo dobytka zpátky přes přístav. Vylezli jsme po visutých můstcích na palubu Oronta, poháněni naloďovacími důstojníky ve zbrusu nových uniformách. Rota postupovala husím pochodem podle barevných šipek, vedoucích nás k palubě D 14, dolů po schodech, nahoru po žebřících a bludištěm klikatících se kovových chodbiček, zkonstruovaných pro průchod vyhublých liliputánů. Šipky nás v souladu s předpisy o transportu vojsk zavedly na celkovou túru po lodních útrobách a umožnily nám zhlédnout tak pozoruhodná místa jako lodní kuchyni, marodku a strojírnu. K palubě D 14 jsme se ovšem za celou tu cestu ani nepřiblížili, ale vrátili jsme se zcela přirozeně přesně na to místo paluby, odkud jsme vyrazili.
Poněvadž jsme byli staří znalci naloďovacího protokolu, nijak nás to nerozrušilo, a vydali jsme se do podsvětního podpalubí ještě jednou, ale tentokrát jsme se na každém rozcestí pustili právě opačným směrem, než jak nám doporučovaly šipky. Náš kolový tanec ozbrojených kuli rachotil jako unavená ocvočkovaná stonožka sem a tam červeně označenými tunely, až hlava stonožky v patřičné době dorazila ke vchodu na palubu D 14. Paluba byla podle všeho očekávání už nacpaná jinými vojáky. Jako obyčejně to byli skotští horalé. Nikdy za celou válku se mušketýři nedostali na svou přidělenou palubu, aby nenašli každé visuté lůžko, každý stůl a lavici plné nasupených Skotů s huňatým obočím.
Právě v tomhle okamžiku začínali mušketýři při každém naloďování vždycky bečet. Začínali s tím ti, kdo první zpozorovali obsazenou palubu, a poslali tak dozadu zprávu, že jsou na lodi opět bez domova. „Bé ... bé ... béé ... bé... béé... bé!“ Naříkavé bečení tenorem, basem, altem i fistulí se neslo jako štafeta nekonečným řetězem podvedených mužů, kteří se tlačili v chodbičkách a krčili se v přemostěných ocelových stokách, zubožení, bezmocní a obtížení jako vánoční stromky v uniformách. „Bé ... bé ... béé ... bé ... bé!“ Voják tak vyjadřoval svůj konečný soud nad tím, kdo ho svou neschopností dostal do téhle situace... Když s námi jako s ovcemi nakládají, budeme jako ovce protestovat... Ten stupidní zvuk vyjadřoval pohrdání, vymykající se výmluvnosti slov, a jakmile byl jednou vyprovokován, šířil se všemi lodními tepnami a vlásečnicemi, opakován jako ozvěna těmi, kdo stáli v jiné části lodních útrob ve stejné situaci, i těmi většími šťastlivci, kteří už byli uklizení do pohodlí srovnatelného s přecpanou vězeňskou celou, kde lidé hynou zadušením.
„Bé... bé... bé... bé... béé!“
Během celého toho ponurého procesu, kdy…
