Kolíbka (Kurt Vonnegut Jr.)

71. Štěstí být Američanem

Přistoupil k nám H. Lowe Crosby, aby si s Castlem, tím pinďourem, rozdal další kolo.

"Jak si vlastně říkáte?" poškleboval se Crosby, "bítnik, nebo jak?"

"Říkám si bokononista."

"To je ale proti zákonům téhle země, není?"

"Dostalo se mi náhodou toho štěstí být Američanem. Můžu říkat, že jsem bokononista, kdy se mi zachce, a prozatím to ještě nikomu nevadilo."

"Já zas vyznávám poslušnost zákonům tý který země, kde se zrovna nacházím."

"To je vám docela podobný."

Crosby zesinal. "Trhni si nohou, tatrmane!"

"Trhni si nohou ty, kašpare," řekl vlídně Castle, "a můžeš se taky dát vycpat."

Crosby přepochodoval halou k recepčnímu a prohlásil: "Musím si stěžovat támhle na toho chlapa, na toho pinďoura, na toho takzvanýho umělce. Máte tu docela hezkou zemičku, která by ráda rozpumpovala turistickej ruch a získala nový investice do svýho průmyslu. Ale po tom, jak se mnou ten chlap mluvil, nechci už San Lorenzo v životě vidět - a každýmu přítelovi, kterej se mě zeptá na San Lorenzo, řeknu, aby se mu vyhnul jak čert kříži. Budete mít možná na zdi pěknej vobraz, ale přisámbůh, že ten pinďour, co vám ho dělá, je ten nejdrzejší, nejvodpornější zkurvysyn, jakýho jsem v životě potkal." Recepční vypadal na omdlení. "Pane..."

"Poslouchám," řekl Crosby, v kterém se hněvem všechno jen vařilo.

"Pane - to je majitel hotelu."