12
IV. Jít není kam, a my musíme Odejít.
Z Knihy Nom, Východy, kap. 3, verš IV
„Králíci, pomyslela jsem si,“ řekla.
Dorcas ji poklepal po ruce.
„Dobrá práce,“ zašeptal vysíleně.
„Když Sacco odešel, zůstali jsme na cestě,“ řekla Nooty, „a dělala se opravdu hrozná zima a Dorcas řekl, abychom ho odnesli na druhou stranu živého plotu, a, no, byla jsem to já, kdo řekl, že někdy jsou tady v poli vidět králíci, a on řekl, najděte králičí noru. Tak jsme ji našli. Počítali jsme, že tady zůstaneme celou noc.“
„Áu,“ zaskučel Dorcas.
„Nevyváděj, vůbec nic ti nedělám,“ uklidňovala ho bábi Morkie zvesela, a prohlížela mu nohu. „Zlomenýho nejni nic, ale je tam šerednej výron.“
Nomové z Obchoďáku si prohlíželi noru se zájmem a jistou dávkou uznání. Nora byla pěkně uzavřená.
„Vaši předkové patrně v podobných děrách žili,“ řekla Grimma. „S různými poličkami a tak podobně, samozřejmě.“
„Moc hezké,“ řekl jeden nom. „Domácké. Skoro jako pod podlahou.“
„Trochu to tu páchne, všimni si,“ řekl jiný.
„To budou králíci,“ řekl Dorcas a kývl do hlubší temnoty. „Slyšeli jsme je štrachat, ale drží se stranou. Nooty říkala, že tu před chvilkou asi čenichala liška.“
„Radši bychom vás měli dostat co nejdřív zpátky,“ řekla Grimma. „ Myslím, že žádná liška nebude náš houf otravovat. Koneckonců, ty místní vědí, co jsme zač. Sežer noma a zemřeš, to už pochopily.“
Nomové přešlapovali z nohy na nohu. To byla samozřejmě pravda. Potíž j e , pomysleli si, že osoba, která toho bude doopravdy nejvíc litovat, bude ten jeden sežraný nom. Vědomí, že potom si liška zažije své, mu nebude valnou útěchou.
Kromě toho jim byla zima, byli celí promáčení a nora, třebaže tam v lomu by to neznělo jako velmi pohodlná nabídka, byla náhle mnohem lepší než ta hrůzná noc venku. Klopýtali kolem tuctu králičích děr a volali dolů do temnoty, než uslyšeli Nootin hlas.
„Vážně myslím, že se nemusíme bát,“ naléhala Grimma. „Lišky chápou velmi rychle. Není to tak, bábi?“
„É?“ probrala se bábi Morkie.
„Vyprávím všem, jak lišky rychle chápou,“ opakovala jí Grimma zoufale.
„No jo. Vcelku rychle,“ přitakala bábi. „Zajde si řádnej kus cesty pro něco, na čem si ráda pochutná, ta tvoje chápavá liška. Zvlášť když je chladno.“
„Tohle jsem nemyslela! Proč od tebe musí všechno znít tak hrozně? “
„To jsem určitě neměla v oumyslu,“ omlouvala se bábi Morkie a popotáhla.
„Musíme se vrátit,“ řekl Dorcas pevně. „Tenhle sníh jistě jenom tak nezmizí, co? Zvládnu to, když se budu mít o koho opírat.“
„Můžeme ti udělat nosítka,“ navrhla Grimma. „Ačkoliv není moc k čemu se vracet.“
„Viděli jsme lidi jet nahoru po cestě,“ řekla Nooty. „Ale museli jsme jít až k jezevčím tunelům a nebyly tam žádné pořádné stezky. Pak jsme se pokusili přejít přes pole dole, a to byla chyba, všechna jsou zoraná. Neměli jsme co jíst,“ dodala.
„Moc toho nečekejte,“ poznamenala Grimma. „Lidé nám vzali většinu zásob. Myslí si, že jsme krysy.“
„No, to není tak špatné,“ prohodil Dorcas. „V Obchoďáku jsme v nich tu myšlenku pěstovali. Kladli pasti. Když jsem byl kluk, honili jsme v suterénu krysy a strkali je do pastí.“
„Teď používají otrávené jídlo,“ řekla Grimma.
„To není dobré.“
„Tak pojď. Dopravíme tě zpátky.“
Venku pořád padal sníh, ale nekoordinovaně, jakoby někdo ty poslední vločky dal lacino do výprodeje. Na východě se objevila linka červeného světla - zatím ne úsvit, ale příslib úsvitu. Nevypadalo to vesele. Až se slunce opravdu probudí, shledá, že je uvězněno za mřížemi mračen.
Nalámali pár kousků zvadlých stonků petržele a vyrobili pro Dorcase hrubé křeslo, které mohla nést čtveřice nomů. S tím úkrytem v živém plotě měl pravdu. Sníh tam nebyl hluboký, ale vynahrazovalo ho staré spadané listí, větvičky a odpadky. Šlo se pomalu a ztěžka.
Být člověkem musí být ohromné, uvažovala Grimma, když jí trny dlouhé jako její ruka škubaly šaty. Masklin měl pravdu, tohle je opravdu jejich svět. Je jim na míru. Jdou si kam chtějí a dělají si, co se jim líbí. My si myslíme, že spravujeme svoje zále…
