Kapitola 20
Celou noc štěkali psi a nepřestalo je to bavit ani po ranním rozbřesku. Jejich majitel v tom zřejmě nacházel zalíbení. To je vlastně u majitelů nejlepších přátel člověka docela běžné. I kvílivé vytí jejich miláčků je pro ně rajskou hudbou. Žádný Mozart nebo Vivaldi je tak nepotěší a nepozvedne jejich náladu, popřípadě sebevědomí.
V našem domě se rozvedená úřednice Placatá dělí o svou garsonku s pyrenejskou dogou. Pes se jmenuje Matador a ochutnal již mnoho lidí, včetně poštovní doručovatelky. Ta teď doručuje poštu na invalidním vozíčku. Pes Matador se projevuje tak hlasitě, že mnozí nájemníci uvažují o atentátu. Zejména alergik Pištora je tomuto řešení silně nakloněn. Paní Placatá je ale ostražitá, a tak Matadorovy šance na přežití ustavičně rostou. Jeho štěkot je stále sebevědomější a ve vytí je slyšet dobře utajený výsměch. Díky tomuto tréninku jsem snášel hlasité projevy pitbulů bez většího vzrušení. Říkal jsem si, že je to jejich přirozenost, a pobrukoval jsem si sentimentální trampskou píseň o vlčím volání. Také se mi do toho zapletl los karibú. Nebo to byl sob?
Tahle dvě zvířata si pletu již od školních let a těžko se na tom něco změní.
Když se štěkot už ani trochu nedal vnímat v polospánku, zvedl jsem se z lůžka a dovrávoral k oknu.
Napadlo mě totiž, že policie zachytila mou stopu a začala obléhat vytipovaný objekt. Obklopila vilu ze všech stran, zalehla mezi lesní porost a chystá se k rozhodujícímu útoku. Dost možná, že muži zákona sledují mé okno dalekohledy, a proto psi vyvádějí jako zběsilí. Ostatně také zběsilí jsou!
Zvědavě jsem vyhlédl ven, a nic podezřelého jsem nespatřil. Pitbulové se honili po zahradě a okolí zívalo nezájmem. Pokud se v lese někdo ukrýval, nedával to najevo.
O něco později mi jeden z bodyguardů přinesl noviny. Snad všechny, které u nás vycházejí. A také se mě zeptal, co budu chtít k snídani. Řekl jsem, že snídám současně s obědem, a ponořil jsem se do čtení. Zjistil jsem, že tisk mi věnuje tolik prostoru, že by mi to přední politici mohli závidět. Můj únos vzbudil tolik pozornosti, že mě to až udivilo. Desítky reportérů si hrály na protřelé detektivy.
Nebyl jsem nadšen, ale ani pobouřen. Vlastně mě to do jisté míry těšilo. Až dosud jsem byl běžným, opomíjeným člověkem. Ani kluci v ulici mě nezdravili a pro nikoho jsem nic neznamenal. Zato nyní jsem poposkočil mezi uznávanou elitu. Novináři vzrušeně spekulují, jestli mi ruská mafie zakroutí krkem, nebo bude vyžadovat závratné výkupné. Předseda olympijského výboru už prý prohlásil, že se vydírat nedá a nezaplatí za mne ani korunu. Trenér Župajda změnil názor a vyslovil podezření, že jsem se unesl sám, abych na sebe soustředil větší pozornost. Reportéři samozřejmě také navštívili moji rodinu a důkladně zkoumali její pocity. Jituna na ně zapůsobila klidným, vyrovnaným dojmem a čišel z ní mírný optimismus. Někteří novináři se domnívali, že zná únosce nebo nějaké podstatné detaily.
Zato Eliška prý byla totálně zdrcena. Její hněv se obracel vůči mé osobě. Prohlásila, že jsem neměl co skákat do výšky a upozorňovat na sebe veřejnost. Přivedl jsem tím celou rodinu do neštěstí, a ze všeho nejvíc jsem ublížil právě jí. Lehký atlet Kurýšek totiž uvažuje o přerušení mnohaměsíční vážné známosti. Podporován trenérem Župajdou odmítá stát se zeťem tak podivného člověka, jakým jsem já. Kdo ví, čím bych ho v budoucnosti ještě ohrozil!
Tuto zprávu jsem přijal s pocitem úlevy. Skákající dlouhán si mé srdce nezískal a jestliže se opravdu s Eliškou rozejde, nebude to žádná škoda. Holka jako ona si jistě při výběru nového partnera výrazně polepší! I když je nyní vůči mně nespravedlivá, jednou mi určitě poděkuje! Pokud se ovšem z Kurýška nestane opravdový světový rekordman a olympijský vítěz! To bych to měl na talíři do konce života!
Pak jsem se zabořil do zpráv o pátracích akcích. Dočetl jsem se, že ministr vnitra zmobilizoval veškeré síly k tomu, aby mě osvobodili z pařátů možných, ba pravděpodobných teroristů. „Pokud neuspějeme,“ dal s…
