Kapitola 7
Pak jsme se z televize dozvěděli, že se trenér Župajda oběsil. Vzápětí to ale dementovali a přivlekli Župajdu před kameru s bytelným provazem kolem krku.
„Proč jste mě odřízli?“ supěl a činil teatrální gesta. „Chci s tím vším skoncovat a nikdo nemá právo mi vnucovat svou vůli! Nejsem žádnej kašpar a znehodnocení mé letité dřiny chápu jako osobní tragédii! Udělal jsem z Ondřeje Kurýška světovýho atleta, kterej se měl stát ozdobou všech mítinků. Byl jsem u cíle své namáhavé cesty! Předseda svazu mi nabídl místo šéf trenéra všech výškařů a výškařek.
Mohl jsem se vyhřívat na slunci slávy a všeobecného uznání. I nějaké korunky by určitě káply. A vtom se odkudsi přiřítí postarší bandaska, aby mi udělal čáru přes rozpočet! A nejen mně, nýbrž celému našemu sportu! Všichni mohli na vlastní oči spatřit ničemný atentát na českou tělovýchovu. Jinak si to nelze vykládat. Kdo vlastně byl ten mrňavý, tlustý člověk, který se rozhodl zničit mnohaleté úsilí čestných sportovců a jejich trenérů? Myslíte si, že šlo o zfetované nadopované individuum, které nás hodlá zničit? Já si to už rozhodně nemyslím. Zakázané podpůrné prostředky, byť podané v jakémkoli množství, nemohou tohle z normálního člověka udělat. Malý otylý člověk nemůže zdolat dva metry čtyřicet, i kdybyste ho nadopovali sebevíc. Proto tvrdím, že nešlo o lidskou bytost. To nebyl homo sapiens, ale mimozemšťan! Živočich z vesmíru! Možná z Marsu, možná z Jupiteru. Dost pravděpodobné je, že k nám přiletěl jako ještěr, škeble či užovka a vypůjčil si lidské tělo. Něco podobného jsem viděl v amerických seriálech. Není vyloučeno, že takových tvorů jsou již na zeměkouli tisíce nebo dokonce milióny. Před chvílí jsme všichni viděli, co dokáží a jak pro nás mohou být nebezpeční. Ubráníme se jim? Dokážeme je zneškodnit, nebo alespoň zahnat zpátky do vesmíru? Já v to příliš nevěřím. Spíše se objeví další břichatý tatík a skočí rovné tři metry.
Co potom? Bude mít ještě smysl sportovat? Já jsem si už odpověděl. To, že jste mě odřízli, vůbec nic neznamená! Jsem rozhodnut všechno ukončit a nebojovat s vesmírnými nestvůrami!“
Župajda skončil a zcela vyčerpán klesl reportérovi do náruče. Jeho názor však byl jasný.
„Vidíš, co sis nadrobil,“ vyčetla mi Jituna, „nakonec tě přijdou zkontrolovat, jestli ti z čela nepučí tykadla.“
„Nebo jestli se mu neprodlužuje nos,“ přidala se Eliška, „a nenarůstá chobot. Budeme mít doma Marťana.“
Kurýškovi se to tak veselé nezdálo. „Můj otec na mimozemšťany věří,“ pravil smutně, „a určitě z té záležitosti začne vyvozovat důsledky. Bude mít starost o to, aby Eliška, jakožto marťanské dítě, byla schopna řádného manželství a aby porodila nezatížené děti.“
Mohla vzniknout docela zajímavá diskuse, ale na obrazovce se objevil konferenční stolek a za ním usedli spolu s reportérem dva učení vědátoři. Ti označili Župajdovo tlachání jako velice zajímavý postřeh. Neoznačili mě sice za tvora z jiné planety, ale ani to přesvědčivě nevyvrátili. Soustředili se na můj výkon ve skoku vysokém a tvrdili, že člověk v mém věku a mých tělesných proporcí není něčeho takového schopen. Muselo jít o manipulátorství nebo číslo převzaté od indických fakírů. Nazvali mě novým Davidem Copperfieldem a předpověděli mi značné komerční úspěchy.
V tomto duchu pokračovala debata ještě několik minut, ale pak ji reportér rázně ukončil. Měl k tomu dobrý důvod.
Před televizí se začali houfovat příznivci i odpůrci mimozemšťanů. Chtěli rovněž promluvit k národu z obrazovky, ale nebyli schopni se domluvit. Spíla-li si navzájem a hrozili na sebe pěstmi. Kdoví jak by to dopadlo, kdyby se včas nedostavila policie.
Vrhla se mezi rozjitřený dav a postupovala stejně, jako když od sebe odděluje skinheady a anarchisty.
Potom záběry z ulice zmizely a v televizi byl ze záznamu znovu předveden můj epochální skok.
Jituna už toho měla dost a vyřadila přístroj z provozu.
„Tak, a je pokoj,“ řekl jsem spokojeně. „Co říkáte: nenapijeme se něčeho?“
„Není pokoj,“ odvětila manželka, „a hned tak se ho ne…
