Kapitola 31
Musel to být přímo estetický zážitek. Běžel jsem ekonomicky, uvolněně a nebojím se říci i elegantně. Málokterý běžec by mi stačil. Můj styl by bylo možné dávat mladým atletům za příklad. Byl jsem jedním slovem skvělý.
Pravidelně a hluboce jsem dýchal, takže jsem se doslova vznášel. Necítil jsem bříško a nemohl jsem se nabažit blaženého pocitu, který se mě zmocnil.
„Lehká atletika je báječný sport,“ říkal jsem si, „a škoda, že jsem jí nezačal holdovat dříve. Ale nikdy není pozdě. Jsem ve formě a troufl bych si i na Keňany. Také Etiopany a Alžířany bych hravě zdolal. Na slavném Bostonském maratónu bych exceloval. Je to opravdu rozkoš! Zemská přitažlivost jako by vůbec neexistovala! A to jsem, prosím, vůbec netrénoval! Polehával jsem v Kuchalově chalupě, lízal si rány a cítím se líp než kdykoli předtím!“
Úmyslně jsem volil ten nejnáročnější terén. Brodil jsem se vzrostlým mlázím, skákal z pařezu na pařez a hravě zdolával nejošemetnější přírodní překážky. Vůbec jsem netoužil dostat se z lesa ven.
Ačkoli mým konečným cílem byla civilizace, prodlužoval jsem svůj pobyt v prostředí drsné přírody, jak jen se dalo. Má blaženost stoupala a jen tak tak jsem se nedal do zpěvu.
Zdálo se mi, že ten nádherný, přímo pohádkový běh nikdy neskončí. Bohužel jsem se mýlil.
Kdybych byl pověrčivý, mohl jsem neštěstí předejít. Zčistajasna mi totiž přeběhl přes cestu obrovský černý kanec neboli prase divoké. Před něčím takovým by vzal nohy na ramena i legendární silák Bivoj. Já jsem si měl alespoň odplivnout, zastavit se a důkladně se nad tím jevem zamyslet. Přináší-li člověku smůlu obyčejná černá kočka, jak se nepolekat štětinatého obra s kly jako kliky od protiatomového krytu? Bohužel jsem člověk lehkomyslný a mnohokrát jsem již na to doplatil. Navíc se mi na míle vyhýbají předtuchy. Na ty si potrpěl soused Želízko, kterého navštěvovali všichni zesnulí příbuzní a důrazně ho varovali před neštěstím. Tak se Žebírko úspěšně vyhýbal katastrofám po celý život. Na mne se nebožtíci vykašlali a tím pádem jsem šel z maléru do maléru. Tak tomu bylo i v této, jinak šťastné chvíli.
Bezstarostně jsem poskakoval vysokou trávou, když se ozvaly ohlušující výstřely. Vzápětí jsem ucítil prudkou bolest v dolních končetinách. Pronikavě jsem zaúpěl a svalil se na zem. Naříkal jsem a válel v trávě sudy. Šlo o velice strastiplný zážitek.
Navzdory nepřetržitému kňučení a sténání jsem zaslechl, jak se ke mně kdosi prodírá a funí. Pak jsem rozeznal dva mužské hlasy. Zněly nervózně a nespokojeně. Nepochyboval jsem, že jde o původce střelby. Také jimi byli.
„Já ti říkal, že to není kanec!“ zlobil se první hlas, „ale ty seš do všeho hr! Posledně jsi málem postřílel víceleté gymnázium na výletě! I s učitelem biologie!“
„Nepřeháněj!“ bránil se druhý. „Akorát jsem jednomu harantovi sestřelil čepici. Aspoň si to bude pamatovat a nepoleze mi do honitby!“
„Přesto musíme bejt opatrný,“ tvrdil první, „abysme neměli na svědomí lidský oběti. To potom musíme odklízet a tajně zakopávat mrtvoly, což je zbytečná práce navíc.“
V této chvíli ve mně pořádně hrklo. Bylo jasné, že jde o chlapíky drsné a nesentimentální. Napadlo mě, že mě možná dorazí loveckým tesákem. Už jsem o podobných praktikách četl v dobrodružné literatuře.
Kroutil jsem se na zemi jako červ a s obavami hleděl vstříc dalším minutám. Netrvalo dlouho a můj pesimismus ještě vzrostl. Objevili se dva zavilí chlápci v zeleném mundúru a s flintami. Toho jednoho jsem už znal.
„Ještě žije,“ konstatoval ten druhý, když o mne zavadil pohledem, „ale haxny jako by neměl. Udělal jsi mu z nich fašírku!“
„Protože vypadal jako kanec,“ vysvětloval ten, kterého jsem nemohl nepoznat, „a pohyboval se krajně podezřele. Vlastně si to ten pitomec zavinil sám!“
„Dejme tomu,“ souhlasil jeho druh. „Myslivci jsou taky jenom lidi a já budu svědčit ve tvůj prospěch. Ale co s ním? Měli bysme ho dopravit do špitálu – podívej, jak z něho stříká barva! A světla mu začínají hasnout!“
V té chvíli mě střelec poznal.
„Kruci!“…
