Kapitola 37
Byl jsem opět doma. Seděl jsem buď na taburetu, nebo na invalidním vozíku z Belgie. Žena i dcera se ke mně chovaly poměrně vlídně. Nedávaly mi najevo svou nadřazenost a zásobovaly mě velkým množstvím křížovek.
Dceru často odváděl Kurýšek a nikdy mi nezapomněl sdělit, že se opět přiblížil k hranici světového rekordu. Trenér Župajda to odhaduje na týdny, ne-li na dny. Kurýškovi radil, aby to nepřeháněl se sexem. Jako trenér ale takové zábrany nepotřeboval. O tom jsem byl pevně přesvědčen, neboť jsem příliš často postrádal manželku, která každou chvíli prchala z domova na lehkoatletický stadion.
Vymlouvala se na to, že sleduje trénink budoucího zetě a nechce si nechat ujít žádný jeho pokrok.
Tvářil jsem se, jako když tomu nesmyslu věřím.
Byl jsem si vědom svého údělu. Smířil jsem se s tím, že jsem nýmand bez perspektiv a bez nároku na to, aby se mnou někdo jednal jako s rovnocennou bytostí. Ostatně, mohl jsem dopadnout daleko hůř. Tady jsem byl alespoň trpěn, krmen a občas i vyvezen na čerstvý vzduch. Kurýšek mi sliboval, že po překonání světového rekordu vystaví vilu a já budu moci na vozíku drandit po rozkvetlé zahradě.
Zdálo se, že mě to nemine. Právě tak jako slavná svatba a později batolení vnoučat, kterým na invalidním vozíku nebudu moci ujet. Budoucnost jsem viděl ne-li černě, tedy značně šedivě. Ani můj únosce už o mne nejevil zájem. Buď ho roztrhali pitbulové, nebo můj šachový talent začal hodnotit mnohem střízlivěji.
Takže jsem luštil křížovky, poslouchal komerční rozhlasové stanice a uvažoval o přestupu na buddhistickou víru. To proto, že jsem slyšel již několik vyžilých starců, kteří velmi zaujatě doporučovali meditaci.
Dříve, než jsem se stačil rozhodnout, došlo v našem společenství k výrazné změně rytmu. Něco se chystalo. Kurýšek se totiž dostal do vynikající formy a trenér Župajda byl u vytržení. Blaženě přešlapoval, pomlaskával a občas, zapomena na moji přítomnost, vzrušeně pleskl Jitunu po zadku.
„Blíží se veliký den,“ zvěstoval, „kdy bude posunuta hranice současného světového rekordu ve skoku vysokém. Máme na to, to je hotová věc! Kurýškova forma zastiňuje vše, co jsem až dosud viděl.
Jsme na počátku nového lehkoatletického věku!“
Všichni sdíleli jeho radost a vzrušení. Kurýšek, opojený sám sebou, uvažoval o tom, že začne sepisovat paměti. Každého se vyptával, o jak vysoký honorář si má říci, když všechno popíše a nic nezamlčí. Určitě chtěl ale zamlčet můj skok, který se jeho kariéře málem stal osudným. Však mi ho také nikdy nezapomněl, přestože se nyní mé konkurence nemusel obávat. Tohle však bylo promlčeno. Zato byl je ten úchyl, co skákal půltřetího metru do vejšky,“ nebo „Hele, už ho pustili z basy!“.
Zcela jsem to ignoroval, ale cítil jsem, jak Jituna zrychlila krok na samu hranici klusu. Přímo se se mnou vřítila zadním vchodem na stadion a rozkašlala se. Tvářila se, jako když je u konce svých sil.
Musela se však vzchopit.
Po malé chvíli mě natlačila do míst, která předem určil trenér Župajda. Bylo tam neobyčejně živo. Rozklusávali se zde atleti, funkcionáři si cosi zapisovali do bloků, rozhodčí zkoumali stopky a reportéři fotografovali zajímavé objekty. Především vyhledávali primadony, které mohly a měly překvapit mimořádnými výkony. V ochozech se scházeli diváci a jejich počet sliboval brzký začátek mítinku.
Všichni se zdáli být neobyčejně vzrušeni. Nejvíce mě zaujalo poskakování, protahování a pitvoření těch, kteří se měli stát hrdiny mítinku. I jejich trenéři prožívali předinfarktové stavy. K nám přiskotačil Župajda. Byl očividně v tranzu. Plácl Jitunu po zadních partiích a vyrazil ze sebe: „Velká chvíle se blíží! Kurýšek to dokáže! Všechny ty kamery, které tady vidíte, budou snímat pouze jeho!“
To ve mně nevyvolalo žádné zvláštní emoce.
I když jsem musel připustit, že lidí z médií tady byla spousta. Poznal jsem i prominentního reportéra, který se vyznačuje tím, že neovládá přechodníky, ale ustavičně je používá. Stále nám namlouvá, že Suchopárek nakopl Lokvence necht…
