Úterý, 30. října
Dnes byl Bruno Modjaleski zase ve škole. Jakmile se tam objevil, studentská rada svolala naléhavé zasedání a po vášnivejch diskusích těsným poměrem hlasů odhlasovala, že jejich pochybený zadák je dostatečně morální na to, aby se opět ujal svýho postu kapitána Výbornejch bobrů. Kéž by stejným demokratickým hlasováním bylo možný zvýšit jeho sportovní výkony.
Bruno se zřejmě neproslaví ani jako dřevozpracovatel. Pan Vilprang mu dal na jeho výtvor čtyři plus. Řekl k tomu, že truhlářská práce je nepřesná, lak flekatý a kresba dřeva pokažená „přílišným šmirglováním“. Naopak já sem na svůj aerodynamickej držák ubrousků dostal solidní trojku. Pan Vilprang k tomu napsal: „Řemeslná stránka průměrná, ale novátorské tvary slibné. Lak skvrnitý.“
Myslím, že by bylo na čase, aby daňoví poplatníci zdejšího kraje trochu přispěli na školní zásoby. Podle razítka na víčku vypršela minimální trvanlivost našeho laku v době, když mi bylo osm.
Při obědě se mi Hároš svěřil s tím, že jeho otec a strýc Polly nabízejí sto dolarů každýmu, kdo jim dodá jména mužů ochotnejch vydělat pěkný prachy tím, že rozjezdí velkejma náklaďákama rozzuřený chlapy s cedulema.
„To je slušnej peníz,“ vyjekl sem. „Momentálně bych kapku hotovosti zvládl. Ta žádost o pas mě naprosto zruinovala. Kdoví, třeba by o tak dobře placený místo měl zájem Paul.“
Je to určitě špinavá práce, ale nutnost živit nádhernou štětuli by ho o vhodným etickým východisku možná přesvědčila.
„Už jsem to Paulovi navrhl,“ řekl Vijay. „Mám u něho zálohu.“
„Paul by to stejně nevzal,“ zavrčel sem. „Nepochybuju, že by to pro něho nebylo morálně únosný.
Právě v ten moment se kolem našeho stolu šmrncla Janice Grifflochová. Modlím se, aby ty mý jebáky nikdy nedosáhly takovýho stupně odpornosti jako ty její. „Ahoj, Vijayi,“ řekla sladce. „Máš skvělej účes!“
„Děkuji, Janice,“ odpověděl Vijay chladně.
„Kde sis to nechal udělat?“ zeptala se. „Je to šíleně progresívní!“
„V kadeřnictví na hlavní,“ odpověděl Vijay stručně. „Ptej se po Lacey.“
„Dík, Viji. Zkusím to!“ když konečně odcházela, vzrušením jí zářily oči.
„Ty, Vijayi,“ poznamenal Hároš, „od krku dolů není vlastně vůbec tak špatná. Kdybychom byli v Indii a holky přes obličej měly závoj, určitě bysme byli přesvědčeni, že Janice Grifflochová je kost.“
„To je fakt,“ přitakal sem. „A co bys, Vijayi, dělal, kdybys v den svýho předem dohodnutýho sňatku při slavnostním manželském polibku našel pod závojem něco tak strašnýho, jako je Janice?“
„Tak za prvé,“ odpověděl Vijay, „hindu nenosí závoje. Než souhlasíš se sňatkem, vždycky se párkrát s tou dívkou a její rodinou sejdeš na kus řeči. Ale kdyby to z nějakého důvodu bylo jinak, pak bych prostě zastavil obřad a požadoval dodatečné věno.“
„A to jako kolik?“ zeptal se Hároš.
„Něco jako území kašmíru a půlku Pákistánu.“
Laskavá slečna Pomdrecková mi celý ráno přepisovala na stroji mou žádost, a dokonce ji sama odnesla na poštu, aby měla jistotu, že půjde do Púny letecky. Otec i matka mi to oba hrdě podepsali v zastoupení. Vijay napsal urgentní dopis svýmu strýci, aby trochu popohnal výběrový řízení. „Jinak by se ti mohlo stát,“ řekl Vijay, „že do Indie odjedeš jako čiperný důchodce.“
V práci sem oznámil, že tata dosáhl předměstí Salemu a hlásí odtud nové objevy trvalé hodnoty. Pan Preston měl takovou radost, že mi dovolil, abych odešel dřív, abych si mohl zařídit kostým na Halloween a nakoupit jídlo pro večírek. Všechno sem rychle schrastil v kšeftě pana Flamperta a spěchal do knihovny. V čítárně sem našel druhou nejpřitažlivější dívku světa, ale vypadala sklíčeně.
„Ahoj, Nicku,“ řekla Apurva. „Také jsi chytil vši?“
„Já ne,“ odpověděl sem. „Já sem za ten účes zaplatil pracně vydělanejch dvacet dolarů. Jak se ti líbí?“
„O něco víc než Vijayův,“ odpověděla diplomaticky. „Ach, Nicku, nevím, co mám dělat!“
„Co se děje, miláčku,“ zeptal se Francois, když za přísně podmračených pohledů tlupy knihovníků líbal její mentolový rty.
„Mluvila jsem telefonicky s Trentem,“ povzdychla…
