Kapitola desátá
V BASE
Basa říkají vězňové na policejním komisařství ohromné podzemní místnosti se spoustou pryčen plných človíčků. Uprostřed stála litinová kamna, od nichž se přes celou basu táhly dlouhé plechové roury. Kolem kamen sedělo několik človíčků a pekli si ve žhavém popelu brambory. Čas od času někdo z nich otevřel dvířka, vyhrabal upečenou bramboru, horlivě na ni foukal a přehazoval si ji z ruky do ruky, aby mu co nejdřív vystydla.
Ostatní seděli na pryčnách nebo na zemi a hleděli si svého: jeden se oháněl jehlou a zašíval si své vetché oblečení, jiný hrál s kamarády čáru nebo vypravoval nějakou neveselou historku ze života. Místnost byla docela bez oken a osvětlovala ji jedna jediná žárovka vysoko u stropu, byla matná a svítila jako za dušičky. Sotva za Neználkem zabouchly dveře, začal si protírat oči, aby se v té tmě aspoň trošku rozkoukal. Moc to nepomohlo a jen si po obličeji rozmazal černou barvu, které měl plné prsty. Když si človíčkové všimli, že přišel nováček, několik nejzvědavějších seskočilo z pryčen a běželi k němu. Neználek se vylekal, přitiskl se zády ke dveřím a chystal se k obraně. Človíčkové se však rozesmáli, sotva uviděli jeho umazaný obličej. Neználek pochopil, že se nemá čeho bát, a pusa se mu taky roztáhla od ucha k uchu.
“Pročpak tě sem šoupli? Co ti přišili?“ vyptávali se ho.
“Vážně nevím, kamarádi,“ přiznal se Neználek. „Říkají, že prý jsem ukradl dvacet miliónů nějakých švihliků... nebo šupliků či co.“
Přerušil ho hromový smích.
“Snad shwindlingů, ne?“ řekl kdosi. „Tak, tak, kamarádi. Ale čestné slovo, že nemám ani zdání, co to vlastně je, ty švindlíky... nebo šmejdlingy...“
Každý tuze dobře věděl, že shwindlingy jsou peníze, a tak byli přesvědčeni, že si Neználek dělá šprťouchlata.
“Koukám, že jsi veselá kopa,“ řekl Neználkovi malíček, který stál nejblíž; byl bez košile, zašíval si na ní zrovna dírku.
“No, dejme tomu, že jsi vážně nic nešloh,“ přidal se malíček s kulatou, dohola ostříhanou hlavou, „tak ale za co tě sem šoupli?“
“Namouduši, kamarádi, nic jsem neudělal. Prostě jsem se v restauraci navečeřel, a ten mezulán hned: Peníze sem! Ale já mu přece žádné nevzal.“
Znovu se všichni rozchechtali.
“Tak ty ses teda navečeřel bez peněz, co?“
“Co to pořád máte? Jaké peníze? Už mi to konečně vysvětlete, kamarádi. Co to jsou ty vaše peníze?“
“No dobrá, tak už dost těch žertů.“
“Ale já přece nežertuju! Já to namouduši nevím, co jsou peníze.“
“Přestaň už, jo! Ještě řekni, že jsi k nám spadl z Měsíce!“
“Kdepak, kamarádi, z Měsíce ne! Já přiletěl ze Země.“
“Tak tohle se ti teda zrovna nepovedlo,“ řekl ten holohlavý.
“A kdepak myslíš, že jsi teď? Tady jsme přece na Zemi!“
“Nesmysl, kamarádi, na Měsíci jsme.“
“No nazdar!“ zasmál se ten bez košile. „A kde je podle tebe Měsíc? Kolem Země přece, ne? Tamhle nahoře!“ ukázal jehlou někam nad hlavu. „To si můžeš přečíst v každé knížce. A naše Země se vrtí jako káča uvnitř něho, chápeš to?“
“To vím,“ odpověděl Neználek. „Já jsem jenom nevěděl, že té vaší Zemi říkáte taky Země. Já mluvím o jiné Zemi, o planetě bůhvíjak daleko za vaším Měsícem.“
“A ty jsi k nám tedy přiletěl odtamtud, jo?“ zeptal se s předstíraným údivem holohlavý.
“Přesně tak,“ potvrdil Neználek. „To jsou mi věci!“ ušklíbl se holohlavý. „Tak to se pojď honem umýt, kamaráde, nějak ses nám cestou zamazal.“
Neználek šel k umývadlu, pustil vodu a myl se. A človíčkové se zatím do sebe pustili. Jedni tvrdili, že si Neználek schválně vymýšlí všelijaké nesmysly, aby zmátl policajtům stopu, druzí říkali, že je to obyčejný hlupák a plácá, co ho napadne, a třetí byli přesvědčeni, že se dočista zbláznil. Ten bez košile kdekoho přesvědčoval, že možná Neználkovi přeskočilo z knížek, protože tam doopravdy stojí, že za vnějším Měsícem jsou nějaké planety a hvězdy, na kterých prý také žijí človíčkové, a tak si zřejmě představuje, že k nim z jedné takové hvězdy přiletěl. Blázni si přece vždycky představují, že jsou různé slavné osoby a hrdinové nebo odvážní cestovatelé.
Ne…
