Kapitola 14 - Štěstí
Zvonek nad dveřmi do stísněné temné trafiky se rozcinkal, když dovnitř vběhli dva muži. Elmerova trafika, jeden z posledních krámků svého druhu, se specializovanými časopisy pro milovníky motorismu, lovu, sportu a softporna na jedné stěně, s cigaretami a doutníky na stěně druhé a se třemi svazky sázkových kuponů rozhozenými na pultě mezi potícími se lékořicovými tyčinkami a suchými šedými marcipánovými prasátky se stuhou z loňských Vánoc.
„To bylo jen tak tak,“ poznamenal Elmer, hubený plešatý muž kolem šedesátky s knírem a se severonorskou melodií v hlase.
„Kruci, to přišlo rychle,“ přitakal Halvorsen a otřepával si z ramen kapky deště.
„Typický podzim v Oslu,“ pokračoval Seveřan naučeným bokmálem. „Buď sucho, nebo liják. Dvacítku camelek?“
Harry přikývl a vytáhl peněženku.
„A dva šťastné losy pro mladého strážmistra?“ Elmer natáhl k Halvorsenovi ruku se šťastnými losy, ten se zeširoka usmál a rychle je strčil do kapsy.
„Můžu si uvnitř zakouřit, Elmere?“ zeptal se Harry a mžoural na lijavec, který za špinavou výlohou bičoval náhle liduprázdný chodník.
„Pro mě za mě,“ odpověděl Elmer a vrátil jim drobné. „Jedy a automaty, to je moje živobytí.“
Mírně se uklonil a odporoučel se za nakřivo visící hnědý závěs, zpoza něhož slyšeli chrchlání překapávače na kávu.
„Tady je ta fotka,“ řekl Harry. „Chci jenom, abys zjistil, kdo je ta žena.“
„Jenom?“ Halvorsen se podíval na zrnitou pomačkanou fotografii, kterou mu Harry podal.
„Začni s tím, kde byla ta fotka pořízena,“ navrhl Harry a prudce a silně se rozkašlal, jak se pokusil zadržet cigaretový kouř v plicích. „Vypadá to jako nějaké prázdninové místo. Určitě tam budou mít někde malý obchod s potravinami, někdo tam bude pronajímat chatky nebo tak něco. Jestli tam ta rodina na fotce jezdí na dovolenou pravidelně, někdo z těch, kdo tam pracují, bude vědět, kdo to je. Až to zjistíš, přenecháš zbytek mně.“
„A to všechno jenom proto, že ta fotka ležela v botě?“
„Není to obvyklé místo pro ukládání fotek, nebo snad JO?“
Halvorsen pokrčil rameny a vyhlédl na ulici.
„Nepřestává to,“ konstatoval Harry.
„Vím, ale potřebuju se dostat domů.“
„Kvůli čemu?“
„Kvůli věcem, kterým se říká život. Nic, co by tebe zajímalo.“
Harry pozvedl koutky úst, aby ukázal, že pochopil, že to měl být vtípek. „Užij si to.“
Zvonečky se rozcinkaly a za Halvorsenem se zabouchly dveře. Harry potáhl z cigarety, a zatímco studoval Elmerův výběr čtivá, napadlo ho, jak málo zájmů sdílí s průměrným norským mužem. Je to snad proto, že už žádné zájmy nemá? Hudba, to ano, jenže za posledních deset let nikdo nenahrál nic dobrého, ani staří borci ne. Film? Pokud se mu v současnosti podařilo vyjít z kina, aniž se cítil jako po lobotomii, považoval se za šťastlivce. Jinak nic. Jinými slovy: jediné, co ho nadále zajímalo, bylo pátrat po lidech a zavírat je do vězení. A ani to už mu srdce nerozbušilo stejně rychle jako dřív. Hrozné je, pomyslel si Harry a položil ruku na Elmerův chladný hladký pult, že mě ten stav vůbec neznepokojuje. Že jsem kapituloval. Že mi připadá osvobozující stárnout.
Zvonečky se znovu zuřivě rozcinkaly.
„Zapomněl jsem ti povědět o tom klukovi, kterýho jsme včera lapli za nezákonný držení zbraně,“ řekl Halvorsen. „Roy Kvinsvik, jeden ze skinů z Pizzy u Herberta.“ Stál ve dveřích a kolem mokrých bot mu tančil déšť.
„Hm?“
„Očividně měl strach, takže jsem mu doporučil, aby mi vyklopil něco užitečného, jestli ho z toho mám nechat vyváznout lacino.“
„Prý viděl Sverreho Olsena ve čtvrti Grunerlokka tu noc, co byla zavražděna Ellen.“
„No a? Na to máme víc svědků.“
„Jo, jenže tenhle maník zahlédl Olsena, jak sedí v autě s nějakým mužem a mluví s ním.“
Harrymu upadla cigareta na podlahu. Nechal ji ležet.
„Ví, kdo to byl?“ zeptal se pomalu.
Halvorsen zavrtěl hlavou. „Ne, poznal jenom Olsena.“
„Máš popis?“
„Pamatuje si jenom to, že mu připadalo, že ten chlap vypadal jako policajt. Ale tvrdil, že by ho možná poznal.“
Harry cítil, jak se mu pod kabátem rozlévá teplo…
