2. ČÁST
13
Stravoval ho hluboký smutek a zoufalství. Nezáleželo mu na tom, kde právě je, nevnímal, jak těžká zranění utrpěl. První dny žil v nezvratném přesvědčení, že Jan žije, že on sám prožil pouze hrůzostrašnou noční můru. Ale paměť mu sloužila a žal se stával nesnesitelným. Někdy měl pocit, že už dál nevydrží, že se mu mysl rozskočí v bolestné agónii. Pak jako kdyby něco prasklo. Smutek ho otupil, oloupil ho o sílu a naději v život. Jen hleděl do stropu a neustále plakal.
Ležel sám v potemnělém pokoji, zvenčí sem doléhaly zvuky tekoucí vody a hučení.
Bouřka.
Byla noc. Proti světlům pouličních lamp se po oknech řinuly proudy deště a na stropě se odrážely mozaikovité stíny.
Houston se stále pohyboval na pokraji nevědomí, nedokázal vnímat perspektivu, z matných hlubin se vznášel do výšek, zvedal se mu žaludek a jen silou potlačoval zvracení..
Blesk ozářil zařízení pokoje: zdobné dřevěné obklady na stěnách, starožitný toaletní stolek, ohromná pohovka.
Zahřmělo.
Napravo se otevřely dveře a v pruhu světla vešel dovnitř ženský stín. Nebyla to však ošetřovatelka a Houston viděl, že už neleží v nemocničním pokoji. Zaslechl, jak ve vedlejší místnosti praská v krbu.
Žena přistoupila k posteli – spíše se přivznášela a její podoba se Houstonovi před očima rozplývala.
Zahleděl se na ni a zmocnila se ho slabost. Můj bože, to je Jan! Srdce se mu rozbušilo. Náhle strnulo – to když se žena obrátila z profilu k oknu. Zablesklo se a Houston rozeznal její tvář.
„Simone?“ zašeptal nejistě.
Leknutím se otočila.
Zarazil se a promnul si opuchlé oči. „Myslel jsem, že jste –“ nedokázal vyslovit jméno Jan, hrdlo měl sevřeno.
Účastně ho pozorovala, po chvilce rozsvítila malou lampu v rohu. Ve starobylém zrcadle se odráželo příjemné, teplé světlo.
Rozpačitě zamrkal. „Kde jsem?“ zeptal se. V ústech měl vyprahlo.
„V hotelu, v otcově pokoji.“
Přistoupila k posteli, otevřela láhev s minerálkou, nalila trochu do sklenky a přidržela mu ji u rtů. Houston po malých doušcích polykal sladkou vychlazenou vodu jako zázračný elixír, jako by každá kapka životodárně zavlažovala naběhlý jazyk a vyschlé hrdlo.
„Nepijte příliš najednou,“ upozornila ho Simone.
„Byl jsem v nemocnici,“ připomenul a položil hlavu zpátky na polštář. Tato slova znamenala zároveň otázku. Chtěl se ujistit, zda tam skutečně byl, či zda se mu to jen zdálo.
„Lékaři již pro vás nemohli více udělat a otec navrhl, že bychom se o vás mohli postarat doma. Cítí se vám zavázán. Stále se stydí.“
„Protože se k nám do pokoje dostal ten muž?“
„Hotel je otcův domov a za své hosty cítí zodpovědnost.“
„Nemohl to vědět. Není důvod, proč by se měl za něco stydět nebo se obviňovat. Ale poděkujte mu za mne.“ Do oken bičoval déšť. „Řekněte mi, co se stalo, Simone.“
„Doufáme, že to povíte vy nám,“ podivila se. „Nějaký farmář vás našel na břehu řeky. Pokládal vás za mrtvého, ale když přijela záchranka, podařilo se lékaři vás oživit. Policie pátrala nahoře po řece a našla místo, kde jste přerazil krajnici. Pak skupina potápěčů našla váš vůz.“ Simone pohlédla do okna a mlčky si mnula rameno.
„A?“
„Je mi to moc líto. Vaše manželka byla ještě stále uvnitř.“
Zavřel oči.
„My jsme se dozvěděli o vaší nehodě z rozhlasových zpráv. Otec nemohl opustit hotel a poslal do nemocnice mne. Zbytek už víte. Za několik dnů jsme si vás odvezli sem. Navštěvuje vás tu lékař. Utrpěl jste poranění hlavy – slabý otřes mozku a máte taky zlomená žebra. Určitě cítíte pásy, které je zpevňují.“
„Někdo nás vytlačil ze silnice,“ vzpomínal Houston. Simone se na něj nevěřícně zadívala. „Nějaký stejšn – velký černý vůz to byl. Most je jednosměrný a ten gauner se nás pokoušel předjet.“
„Policisté by s vámi chtěli hovořit.“
„Nepomůžu jim, nepamatuju si poznávací značku. Nenajdou ho.“
„Nějaký uspěchaný opilec,“ poznamenala Simone.
„Ne. Byl to záměr,“ vyvrátil její domněnku Houston. Vytřeštila na něj zrak.
„Někdo to udělal schválně,“ opakoval Houston.
„Jste stále zmatený. Mysl vás ještě klame.“
„V pokoji na nás…
