4
Zastavili na dálničním odpočívadle, kde byl vedle baru s rychlým občerstvením telefonní automat. Pittman zaparkoval a znovu paní Pageové připomněl, co všechno chce, aby svému otci řekla.
„Myslíte, že to zvládnete?“
„Nemějte obavy. Bude mi neobyčejným potěšením,“ odpověděla. Tvrdý, odhodlaný výraz její tváře dával tušit, jak to myslí. „Budu sice opakovat vaše slova, ale budu je říkat i za sebe.“
„Doufám, že si uvědomujete, do čeho jdete. Může vás to přivést do velkých problémů.“
„Už v těch problémech jsem a musím se starat, abych se z nich dostala. Ale přiznám se, že nevím, jak se volá z automatu. Proč si nemůžeme vzít pokoj v hotelu a zavolat odtamtud? Bylo by to pohodlnější.“
„Jestli je váš otec opravdu tak posedlý starostí o svou bezpečnost, jak se mi zdá, pak má určitě nainstalované vybavení umožňující zjistit číslo, ze kterého hovor přišel. Není to nic obtížného. Může to zjistit prakticky okamžitě,“ řekl Pittman. „Co myslíte, že by udělal potom? Poslal by své muže do příslušného hotelu a...“
„Jistě, nemusíte pokračovat. Mohlo mě to napadnout.“
„Vy se nějak vyznáte,“ řekl Denning směrem k Pittmanovi.
Ten si třel v rozpacích čelo. „Člověk se rychle přizpůsobí. Nějak mi ta opatrnost v poslední době přešla do krve.“ V každém případě to jeho samého překvapilo. Třeba má skutečně talent pohybovat se v takových situacích, jaké teď prožívá. Mlčky zavrtěl hlavou. Co všechno o sobě člověk neví.
Jill se vrátila s velkým papírovým sáčkem a podávala Pittmanovi drobné z pětidolarové bankovky. „Brzy budeme na dně,“ oznámila.
„Vím,“ řekl. „Co jsi přinesla?“
„Kávu a koblihy. Pro všechny.“
„Říkala jsi, že už se koblihů ani nedotkneš.“
„Doufám, že zas přijde doba, kdy se jich opravdu ani nedotknu.“
Pittman jí jemně pohladil ruku a potom se obrátil na paní Pageovou. „Tak, co myslíte? Jste připravena?“
Kývla hlavou.
„Dobře. Jdeme na to.“
Doprovodil ji k telefonnímu automatu. Ten byl asi deset metrů od vchodu do baru, takže bylo celkem nepravděpodobné, že by je někdo mohl slyšet. Nejdříve vytáhl z kapsy list papíru s telefonními čísly, vhodil do přístroje mince a navolil soukromé číslo domu Eustace Gabla. Potom předal sluchátko paní Pageové.
Stála v prosklené budce a dívala se přes skleněnou stěnu tak tvrdým pohledem, jako kdyby za ní opravdu viděla svého otce. Za několik okamžiků řekla: „Chci mluvit s Eustace Gablem... Oh, myslím, že si to rozmyslí. Řekněte mu, že volá jeho milovaná dcera.“ Paní Pageová netrpělivě bubnovala svými pěstěnými nehty o sklo. „Haló, drahý otče, vím, že už máš o mne asi starost, a proto ti volám. Měla jsem návštěvu, nic příjemného, jenom několik najatých vrahů, ale určitě budeš potěšen, když ti řeknu, že jsem v pořádku. Jakých vrahů? No, těch přece, co jsi najal ty... No, no. Přestaň podceňovat moji inteligenci. To si opravdu myslíš, že těm tvým řečem budu věřit? Vím, že jsem tě v mnoha ohledech zklamala a hlavně nejsem tak perfektní, jak jsi možná očekával, ale přesto bys mohl ocenit, že tvoje dcera není idiot. Vím, jak se věci mají, otče, a ubezpečuji tě, že udělám všechno, co je v mých silách, abych ti překazila... O čem mluvím? Třeba o Duncanu Klinovi, otče... Že bys nevěděl, o koho se jedná? To snad ne? Poslechni, otče, když jsem byla malá, nikdy jsi nevyslechl do konce, co jsem se ti pokoušela říct. Teď bys mě snad konečně mohl vyslechnout bez přerušování. Duncan Kline, otče, Grollier Academy, sníh... pořád nic? Zavraždil jsi Jonathana Millgata, aby se neprozradilo tvoje tajemství. Ale já se postarám, aby už moc dlouho tajemstvím nezůstalo. Pevně doufám, že budeš za své hříchy trpět do konce života. Ze srdce ti to přeji. Za to, co jsi udělal matce.“
Položila telefon, ještě chvíli se dívala do prázdna, pak se zhluboka nadechla a otočila se k Pittmanovi. „Cítím po tom rozhovoru neobyčejné uspokojení.“
„Budete mít ještě další příležitosti,“ řekl Pittman. „Chci teď na vašeho otce vyvinout tlak. Vlastně na všechny. Ale teď se budeme muset rychle přesunout jinam pro případ, že by sem váš…
