3
Když se dveře konečně zavřely, ozval se první Meecham. „O co se vám doopravdy jedná?“
„Pouze o to, co jsme vám už řekli - dovědět se, jaké měl váš otec mínění o Grollier Academy a jaký byl jeho postoj k velkým poradcům,“ řekl Pittman.
„Jestliže je vám známo, že můj otec na Grollier neabsolvoval a že dokončil přípravku na jiné škole, musí vám být jasné, že jeho pocity nebyly nejlepší.“
„Zmínil se někdy o učiteli, který se jmenoval Duncan Kline?“
Meechamův pohled je oba probodával. „To přece nemá nic společného s knihou o vzdělávacím systému.“
„Možná, že...“
„Vím, že tu nesedíte proto, abyste se dověděli něco o historii Grollier Academy.“ Meecham náhle prudce vstal. „Dobře víte, k čemu tam došlo. Pořád na to narážíte, motáte se okolo, ale víte to.“
„Nerozumím,“ řekl Pittman.
„Jinak byste se nezmiňoval o Duncanu Klineovi.“
„Víme jenom to, že učil kurs politických věd, který váš otec nedokončil.“
„Ten chlap byl perverzní.“
Pittman právě usrkával ze sklenice martini, ale po posledních Meechamových slovech mu málem zaskočilo. „Perverzní?“
„Chcete říct, že jste to opravdu nevěděli?“ Meecham vypadal, jako by se zděsil svých vlastních slov.
„Věděli jsme, že tam k něčemu došlo,“ řekl Pittman. „K něčemu takovému, že to Milgata traumatizovalo dokonce i na smrtelné posteli.“
„Nechci dělat advokáta Jonathanu Millgatovi. Vím jenom to, co mi řekl otec, když jsem chtěl své vlastní syny poslat studovat na Grollier Academy. Byla to jedna z mála chvil, kdy se přede mnou otevřel. Řekl mi tenkrát, že za žádných okolností nepřipustí, aby jeho vnuci vstoupili na půdu té školy. Nakonec šli tam, kde můj otec střední školu dokončil - na Groton.“
„Ale proč tak moc na Grollier zanevřel?“ zeptala se Jill.
Meecham sklonil hlavu a zamračil se. „Možná, že by se to už jednou...“ zamumlal spíš sám pro sebe. Pak zvedl hlavu. „Možná, že se poměry na Grollier Academy nezměnily. Někdo to měl zarazit už tenkrát.“
„Co měl kdo tenkrát zarazit?“
Meecham nervózně klepal prsty o sklenici s martini. „To jsou všechno věci, které nejsou v žádném případě určeny k zveřejnění.“
„Jestliže je to vaše přání.“
„Je to naprostá nutnost, kterou si diktuje povaha celé záležitosti.“ Zdálo se, že Meecham bojuje sám se sebou, aby se odhodlal vyslovit to pravé slovo. „Duncan Kline byl pedofil.“
Pittman strnul.
Po několika vteřinách dalšího bolestného váhání Meecham pokračoval. „Chlapecká škola v uzavřeném internátním prostředí pro něho byla tím nejlepším místem. Z toho, co mi otec řekl, jsem si dal dohromady, že Duncan Kline byl jinak perfektní učitel. Chytrý, schopný zaujmout a podnítit. Byla to právě taková charismatická postava, která obvykle přitahuje ty nejlepší studenty. Měl také zřejmě blízko ke sportovním aktivitám, zvláště pokud šlo o veslování. Jeho taktikou bylo zaměřit se na třídu nováčků, odhadnout a vybrat z nich ty nejslibnější, izolovat je do určité malé skupinky a potom na ně uplatňovat svůj vliv po celou dobu jejich pobytu na akademii. Předpokládám, že to byl dobrý psycholog a že dovedl odhadnut, který ze studentů nemá doma odpovídající citové zázemí a je náchylný přijmout něco jako náhradního otce. Nebudu vám zastírat, že můj otec si se svým otcem moc nerozuměl. Takovéto mladíky dokázal Duncan Kline získat pro malý privátní seminář, který vedl samozřejmě on. Vychovával z nich například veslaře s cílem, aby byli daleko lepší než oficiální tým školy. Postupně je k sobě připoutával tak, že s ním byli v čím dál intimnějším vztahu. Jak už jsem řekl, z každého nastupujícího ročníku si vyčlenil jednu skupinku. Ti, co odcházeli, byli nahrazováni jinými.“
Pittman měl pocit, že se mu dělá nevolno.
Meecham se dlouze napil ze své sklenky a pokračoval. „Můj otec Klinovy pokusy o sblížení odmítl a Kline ustoupil. Ale brzy přišel zase a ještě dotěrněji. Když ho otec odmítl i podruhé, rozhodl se Kline, že mu pobyt na škole tak znechutí, že odtud sám odejde. Těžko říct jestli tu zapracovala uražená ješitnost nebo strach z prozrazení. Zkrátka, od té dob…
