4
„Ne. Do nemocnice ne.“
„Co říkáš? Neslyším tě.“ Wainright ujížděl po pláži tak rychle, jak se jen odvážil, a proto riskoval jen krátké ohlédnutí k Maloneovi na zadním sedadle.
„Na letiště,“ zamumlal Malone. „Letiště v Yumě.“
„Ten ubohý chudák blouzní,“ poznamenal muž vedle Wainrighta.
„Letiště v Yumě.“ Malone se klepal zimou. „Je tam Bellasar. Má s sebou Siennu.“
„Cože?“
Malone se pokusil příteli vysvětlit zhoubný zásah kapitána Ramireze.
„Vím o něm,“ řekl Jeb. „Dnes ráno se Ramirez prostřednictvím počítače celní správy na hraničním přechodu pokusil zjistit informace o dvojici Dale a Beatrice Perryovi. Dale Perry patřil k nám.“
„Vzal jsem si jeho náprsní tašku.“
„To jsme nakonec taky zjistili. Půl hodiny poté, co se to jméno objevilo, jsem skočil do služebního letadla, abych si promluvil s imigračním úředníkem, jehož počítač Ramirez použil.“
„Bellasar to stihl rychleji než ty.“ Malone vyčerpáním sípal.
„Jak to? Dále Perry byl náš člověk, ne jeho. Bellasar o něm přece nemohl nic vědět.“
„Pokud ovšem nemá někoho z agentury na své výplatní listině.“ Malone cedil slova jen s největším vypětím. „Jak jinak by se Bellasar dozvěděl, že jsme se uchýlili do toho domu ve Virginii?“
Po zaburácení hromu následovalo v autě hrobové ticho.
„Do prdele,“ vydechl Jeb Wainright.
Malone si přitiskl paže k tělu. Lomcovala jím zimnice.
„Musíme ho dostat z těch mokrých šatů.“ Wainrightův podsaditý společník se naklonil přes opěradlo dozadu a zvedl z podlahy plátěný pytel. Vylovil z něj čistou košili a džínsy. „V budoucnu bychom měli úzce spolupracovat, takže bych se mohl představit. Jmenuju se Dillon.“
„Mám topení vytočené na nejvyšší výkon, Chasei,“ řekl Jeb. „Uděláme všechno, co můžeme, abychom tě zahřáli.“
Wainright sice ujížděl jako ďábel, ale v tak mizerném počasí jim cesta k hranici trvala čtyři hodiny -dvakrát tak dlouho než za normálních okolností. Dillon se pokusil dovolat mobilním telefonem na letiště v Yumě a upozornit tamější úřady, aby nedovolily Bellasarovu letadlu odstartovat, ale za zuřivého běsnění bouře se mu nepodařilo navázat spojení.
Za hranicemi se počasí znatelně zlepšilo, ale přesto potřebovali celou hodinu, než dojeli na předměstí Yumy. Mobilní telefon konečně fungoval.
Malone, který střídavě upadal do horečnatého spánku a zase se trhavě probouzel, sotva vnímal, jak Dillon naléhavě s někým mluví. Probojovával se k vědomí s křečovitou bolestí na prsou a snažil se odhadnout, co říká člověk na druhém konci linky.
„Jsme tady!“ Wainright s kvílejícími pneumatikami odbočil ke skromně vybavenému letišti a smykem zabrzdil před jednopodlažní budovou terminálu, před kterou už čekalo několik policejních vozů s blikajícími majáčky. Auto ještě ani nezastavilo a Wainright už vyskočil a rozběhl se ke skupince policistů. Malone se škrábal ze zadního sedadla, aby se k němu připojil, ale po prvním kroku se zarazil, když spatřil pochmurný výraz, s nímž se k němu jeho přítel otočil.
„Je mi to líto, Chasei. Máme smůlu. Bellasarův tryskáč odstartoval před pětačtyřiceti minutami.“
Malone zničeně sklopil hlavu.
