Osudný portrét (David Morrell)

13

Sienna nespala. Ležela ve tmě obytného přívěsu, hleděla na strop a doufala, že ji pleskání vln jako vždycky ukolébá. Ale moře jí tentokrát tolik žádaný klid nepřineslo. Třeba si Ramirez opravdu jen procvičoval angličtinu, uklidňovala sama sebe. Koneckonců, životní úroveň této oblasti závisí prakticky výhradně na turistickém ruchu. Proč by měl znepokojovat dva z mála návštěvníků, kteří tady ještě zůstali? To by nedávalo smysl. Ano, snažil se být přátelský, nic víc.

Jistě, je to tak.

Ale nedokázala se zbavit obav, že v restauraci se jen zopakovala scéna, kterou tak dobře znala z minulosti, z každé módní přehlídky, z každé akce, kterou navštívila, z každého večírku, z každé... Bez ohledu na to, že se nenalíčila, že nesundala klobouk, že neustále klopila zrak, přišel Ramirez k jejich stolu přiváben jejím zjevem.

„Musíme odsud odejít,“ řekla Chaseovi druhého dne ráno. Kruhy pod očima neklamně svědčily o probdělé noci, ale přesto měla daleko k vzhledu obyčejné a třeba i nehezké ženy, po kterém polovinu noci toužila.

Právě nakládali své věci do Exploreru, když ji zvuk motoru donutil se otočit. Zprvu si myslela, že je to rybářský člun, ale při pohledu na prázdnou hladinu zachytila koutkem oka jakýsi pohyb. Víc vpravo, ne ve vodě, ale na pobřeží. Vojenský džíp. Měl spuštěnou střechu a Sienna viděla, že v něm kromě řidiče nikdo jiný nesedí. A pak se odrazily dva záblesky od zrcadlových slunečních brýlí a Sienně se zastavilo srdce.