ČTRNÁCT
Alexandrie, Virginie.
Tess stála na předměstském hřbitově u hrobu své matky, po boku vnímala konejšivou přítomnost Craiga. Oči měla zality slzami. Pohřeb byl včera, šest dnů poté, co s Craigem unikli z jeskyní a dva dny po jejich návratu ze Španělska.
Hodně se toho udalo. Po noci strávené u ohně je vesničané dovedli údolím do nejbližší vesnice. Tam, sice poněkud s potížemi, protože neznala jazyk, se Tess nakonec podařilo telefonicky se spojit s americkým velvyslanectvím v Madridu. Její informace způsobily, že během odpoledne dorazilo na místo půl tuctu helikoptér, američtí a španělští úřední zástupci včetně ozbrojených hlídek. Od toho okamžiku byli Tess i Craig v jednom kuse vyslýcháni. Ukázali detektivům zasypaný vchod do jeskyní, zavedli je k vodopádu, jenž jim zachránil život.
Vzápětí přiletěly další helikoptéry, další detektivové a další hlídky. Vyšetřování pokračovalo dlouho do noci. Po několikahodinovém spánku a bídné snídani, odpovídali Tess a Craig lhostejně na další otázky a opakovali příběh, na němž se dohodli.
Ten příběh byl jádrem celého plánu, který si Tess vymyslela, aby se uchránila před pronásledováním inkvizitory i kacíři. Nejvíce si přála, aby ho mohla vylíčit reportérům, aby si byla jista, že to zveřejní, ale když reportéři dorazili, byli Tess i Craig eskortováni pod ozbrojeným dozorem do helikoptéry a dopraveni do Madridu na vedení španělské tajné služby, kde za účasti rozrušených agentů americké CIA pokračovalo vyšetřování.
Reportérům se stejně podařilo získat příběh z neznámých zdrojů a uveřejnit ho. Obletěl celý svět. Pod tlakem mnoha vlád nakonec španělské a americké úřady uznaly za pravdivé to, co zpočátku považovaly za vymyšlené. Americký viceprezident a kandidát na místo španělského předsedy vlády byli zavražděni teroristy, když prováděli dva americké hosty kulturními a přírodními památkami v Navaře, v severní části Španělska.
Teroristé zůstali neodhaleni.
Zprávy samozřejmě přiváděly do stále větší bezradnosti zasmušilé detektivy při vyšetřování Tess a Craiga.
„Proč jste, k čertu, jeli do Španělska? Jak jste se do země dostali? Nemáte pasy.“
„Před pár dny mi zavraždili matku,“ opakovala Tess už pokolikáté to stejné. „Alan Gerrard je - byl - už hodně let blízký přítel naší rodiny. Pozval mého snoubence a mě, abychom ho v letecké jednotce dvě doprovázeli do Španělska. Doufal, že mi to pomůže trochu se rozptýlit. Bylo to velice náhlé pozvání. Byla jsem zhroucená žalem a nebyla jsem schopna jasně uvažovat a ani jsem neměla čas si pas vzít... A taky jsem nemohla odmítnout pozvání od dobrého přítele, a navíc od viceprezidenta Spojených států. Vy byste to udělali?“
„Ale jak jste se dostali - co jste dělali v severním Španělsku?“
„Než začaly Alanovi oficiální povinnosti, chtěl navštívit svého přítele José Fulana na jeho sídle blízko Pamplony. Byli staří přátelé. Ale myslím, že chtěli spolu něco projednávat. No a tak nás Alan vzal s sebou. Chtěl, abych přišla na jiné myšlenky, a to místo miloval. Říkal, že by si neodpustil, kdyby mi tak nádhernou část země neukázal.“
„Jeskyni? V noci?“
„Byl svátek svatého Jana. Allan i José chtěli, abychom viděli vatry v údolích. Pak nařídili přistání, poněvadž nás taky chtěli provést jeskyní. Byla to velice zvláštní jeskyně. Dochovaly se tam skalní kresby z doby ledové. Vidělo je doposud velice málo lidí.“
„Kresby z doby ledové?“
„Ano. Překrásné.“
„A tam na vás zaútočili teroristé?“
„Bylo to strašně rychlé. Nemám tušení, jak se dozvěděli, že jsme v jeskyni, ale náhle vypukla střelba. Výbuchy. Viděla jsem, jak byli Allan i José několikrát zasaženi. Já a můj snoubenec jsme prchali tunelem. Výbuchy narušily strop jeskyně, a ještě než jsme došli k tomu podzemnímu potoku, který nás vlastně zachránil, slyšeli jsme jak se strop zbortil.“
„To teda zní až příliš věrohodně.“
„Měli jsme štěstí. Čemu byste vy dali přednost - dát se zabít? Nikdo vám už neřekne, co všechno se tam stalo.“
„Ti vrahové. Kdo to byl?“
„Vůbec nevím. Měli přes obličeje masky…
