MUŽI JSOU POHÁNĚNI MRZKÝM CHTÍČEM
Ačkoliv to tak původně nevypadalo, Jasmínu Bachratou mi seslala sama nebesa. Starala se o mě jak o vlastního; občas mi dokonce nad rámec naší dohody něco dobrého uvařila, před terapií to v rychlosti ohřála na elektrickém dvouplotýnkáči, já ji na oplátku zhypnotizoval, a zatímco ona klimbala ve stavu náměsíčném, pochutnával jsem si na svíčkové nebo moravských vrabcích se zelím. Práce mě znovu začínala bavit, a tak jsem prožíval jedno z nejvydařenějších období své dosavadní existence.
Ochotně jsem pendloval mezi svými děvčaty, dvakrát týdně vyvenčil Vilminy úzkosti a třikrát týdně Feliciina Miláčka, a pomalu jsem zapomínal, že jsem ženatý chlápek středních let. Blížily se svátky sentimentu — Vánoce. Teď, když vám to vyprávím, nechápu, proč mě ten telefonický rozhovor tak překvapil. Měl jsem ho přece očekávat! (Leč neočekával...)
Právě když feministka Pipka rozsáhle vysvětlovala, že muži jsou poháněni mrzkým chtíčem, zatímco pro ženy jsou důležitější prožitky duševního (!) rázu, rozdrnčel se telefon. Vlastně se ani nedá říct, že by se rozdrnčel. Prostě úplně normálně zazvonil. Jsou mezi námi tací, kteří by byli schopni věšet vám na nos, že telefon občas zlověstně burácí nebo radostně cvrliká, ale já nehodlám urážet vaši inteligenci. Jasně, že podle zvonění člověk pozná prd. Proto taky vždycky bezelstně hrábne po sluchátku, že. Udělal jsem to i já a hned první věta mi rozklepala kolena.
„Blani, to jsi hodná, že voláš,“ lhal jsem o sto šest a žasnul, jak snadno jsem ji vymazal ze svého života. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale určité věci se popisují opravdu mizerně. Prostě jen chci říct, že se mi vážně všechno uvnitř sevřelo a tak nějak zmrazilo, nebo co. Byl jsem ochromený představou, že prázdniny skončily a milá Blanka chce svého nehodného hošánka zpět. Přímo jsem cítil ten chlad, který se mi rozlézal ze žaludku do jícnu a konečnou stanici měl někde na špičce jazyku, což mi též na několik minut znemožnilo jakýkoliv další verbální projev.
„Jsi tam?“ otázala se Blanka.
Vydal jsem neartikulovaný skřek, z čehož bystře vyvodila, že třímám sluchátko, dychtiv každého jejího slůvka.
„Na svátky přiletí domů Jakub,“ řekla neutrálním tónem.
„Á, Jakub,“ podařilo se mi ze sebe vypravit.
„Jo Jakub. Náš syn... Studuje teď v Americe, jestli jsi náhodnou zapomněl...“
„Nééé,“ snaživě jsem mečel jak starý kozel. Na studium milovaného synka šla polovina mého platu, jak bych mohl zapomenout! Asi jsem dělal mimořádné obličeje, protože Pipka se začala nahlas chichotat. Velice rád si vyřizuji choulostivé soukromé telefonáty před svými pacienty —je to mé hobby. Raději mám už snad jen válení sudů v kopřivách, pouze však jsem-li zcela svlečený.
„Bude tady už jedenadvacátého.“
„Chceš asi, abych ho navštívil, že...“
Nikdo jako já by si neměl hrát na proroka.
„Co myslíš tím navštívil?“ zvýšila Blanka hlas. Na to, že jsme spolu nemluvili dlouhé týdny, nezněla právě rozechvěle. „Samozřejmě že se musíš na těch pár dnů přistěhovat. Nebudeme Jakoubka zatahovat do našich problémů. Přiletí domů přes oceán, tak si zaslouží prožít svátky v pohodě a s oběma rodiči.“
„Ale já... já už...,“ blekotal jsem a pomalu se loučil s nákladnou dovolenou v rakouských Alpách, kam jsme měli odjet s Felicií. „Ale já se přistěhuju moc rád,“ konečně jsem řekl, co chtěla slyšet, a tím odstartoval období katastrof a průšvihů.
