Kapitola čtrnáctá
Celý život za volantemlimetkově zeleného fiata
O týden později musel Kuba odletět do Abú Dhabí. Třicet extravagantních monumentálních lustrů, které navrhl a nechal ve sklárnách vyfoukat, dorazilo do novostavby devadesátipatrového luxusního hotelu, kde musel dohlédnout na jejich sestavení a instalaci. Ani trochu se mu tam nechtělo. Navíc věděl, že za několik dní dorazí na místo i obrovský skleněný vodopád, který navrhnul do vstupní hotelové haly. A že jeho montáž bude trvat několik týdnů.
„Za jak dlouho budeš zpátky?“ zeptala se ho Ája, když se s ní loučil.
„Asi za dva měsíce.“
„Za tak dlouho? To nevydržím!“
Bylo to smutné loučení. Ája měla slzy na krajíčku.
„Budeš mi volat?“
Kubu ten její spontánní projev lásky dojímal tak, až se mu chvěl hlas.
„Budu!“
„Každej den?“
„Každej den!“
Chtěla, aby ji zvedl do náruče, a pak se natáhla k jeho uchu a zašeptala mu do něj, aby to Veronika neslyšela: „A potom pojedeš s mámou na tu loď?“
„Jo…“ zašeptal jí zase do ucha zpátky. „Ale na to je ještě čas. To nesmím uspěchat, víš…“
Ája spiklenecky přikývla.
„Tak jo!“
„Co si špitáte?!“
To už ale zvedal nad hlavu ruce i Toník.
„Já to chci taky slyšet!“ pištěl.
A tak Kuba zvedl i jeho.
„Ty tu hlavně holky hlídej, divochu!“
Veronika celý ten výjev sledovala s rozporuplnými pocity. Taky ji dojímalo, jak se Kuba ověšený dětmi loučí jako opravdový táta. Ale zároveň si uvědomovala, že už si ho Ája zamilovala tak moc, že se jí po něm určitě bude stýskat. Představila si, jak by s tou křehkou princeznou zamávalo, kdyby se Kuba zase nějak zbláznil a vůbec se za ní nevrátil. Nevěřila, že by to udělal. Ale napadlo ji to…
I ona ho objala, než odešel ze dveří.
„Opatruj se!“
Ale když se ji pokusil na rozloučenou něžně políbit, nastavila mu radši jen tvář.
~
Od Áji věděla, že se s Amy rozešel. Ája jí to prozradila po tom, co na Kubovi vyzvídala, jak vlastně celých těch osm let od jejího narození v Londýně žil. A taky s kým žil… Měla teď o něm paradoxně víc informací než kdokoli jiný. To od ní se Veronika dozvěděla, že si Amy nikdy nevzal. A že teď ani neví, jestli se vůbec do Londýna vrátí, nebo se přestěhuje do Prahy.
Jak moc mu asi na Áje záleží, když uvažuje, že by se vrátil natrvalo?
Na to Veronika myslela, když na Ořechovce odcházel k brance a naposledy se otočil, aby jim zamával. A pak mu taky zamávala.
~
Čím déle byl pryč, tím víc na něj myslela. Posílali mu společně s Ájou a Toníkem fotodeník. To vymyslela Ája. A Kuba se přidal. Každý den si napsali, co dělali, a doplnili to fotkou. Veronika mu třeba poslala MMS z Petynky, kde Ája skákala do vody s Toníkem na zádech. A on jim poslal video ze střechy toho nově postaveného hotelu, odkud byl ohromující výhled na okolní mrakodrapy a poušť, do které mu odletěla čepice, protože na té střeše fičel ukrutný vítr.
Veronika se přistihla, že se na ty jeho zprávy dívá tak ráda, že si je v mobilu opakovaně otevírá několikrát denně.
Áju s Toníkem nejvíc nadchla série fotek, kterou jim Kuba poslal asi po třech týdnech. Na první fotce stál u zrcadla a přes půl tváře mu visel ručník. Vypadalo to jako nějaké kouzlo, protože ho ničím nedržel. Ale text pod fotkou to vysvětloval.
DNESKA JSEM SLEPOVAL MODEL SKLENĚNÝ FONTÁNY A NEŠLO MI VYTLAČIT SEKUNDOVÝ LEPIDLO. TAK JSEM HO POŘÁDNĚ ZMÁČKNUL A VYSTŘÍKLO MI DO TVÁŘE! NEVĚDĚL JSEM, JESTLI HO NEMÁM V OKU, TAK JSEM SI TO RYCHLE BĚŽEL UTŘÍT, ALE KDYŽ JSEM NA TO MÍSTO PŘITISKL RUČNÍK, UŽ MI NEŠEL SUNDAT!!!
Veronika se lekla a hned mu zavolala.
„Seš v pořádku?“
Když jí sdělil, že sice v oku nic nemá, ale právě mu na pohotovosti vysvětlili, že ten ručník nepůjde sundat, nemohla si pomoct a začala se smát.
„Oni tě s tím fakt takhle nechaj? To jako nejde strhnout?“
I on se smál.
„No nejde! Prej by mi to strhlo kůži! Musím počkat, až mi bude odrůstat vrchní vrstva kožních buněk, a teprve pak to mám zkoušet opatrně odlepovat!“
Následující ráno poslal fotku, na které bylo vidět, že si ručník kolem přilepeného místa ostříhal,…
