Kapitola čtvrtá
Vánoce
Na začátku listopadu Jáchymovi laborant na sádrovně v Motole konečně rozstříhal sádru.
„A jste volnej jako pták…“ řekl k tomu.
Znělo to jako fráze, kterou dává k dobru dnes a denně. Ale pro Jáchyma to byl opravdu úžasný pocit. Zase se mohl poškrábat na zádech, napustit si vanu, usínat na břiše s rukama u hlavy a užívat všech vymožeností kompletně funkčního těla při milování s Eliškou. Poprvé jí například sevřel prsa oběma rukama.
„Au!“ ohnala se po něm.
Tak ho to nadchlo, až je stisknul moc.
Největší radost měl ale z toho, že bude moct jet s klukama do Paříže na největší evropský parkourový kemp. Ten pořádala francouzská asociace v krytých halách v Clichy.
„Dokonce i Belle tam povede nějaký lekce!“
„Já se poseru!“
Probíral to s Viktorem každý den. Akreditace stála tři tisíce a cestu minivanem pro osm lidí rozpočítali s klukama na sedm set na jednoho.
„To vydělám! Jedu! I kdybych do sebe měl cpát suchý bagety a spát v autě!“
Těšil se jak malej. Jenom bylo jasné, že bude muset ještě hodně cvičit. Obě ruce měl totiž ochablé a pravačka ho při zavěšení docela dost bolela. Rehabilitoval s ním masér na gymnastice.
„To musíš osvalit. Jinak tě to rameno poslouchat nebude. Když budeš makat, můžeš stihnout jarní závody.“
Ale na závody už Jáchym nechtěl. Řekl to i trenérovi. Už neměl chuť vracet se k tréninkovému drilu. Trenéra tím pořádně naštval.
„Víš, kolik peněz a úsilí už jsi nás stál, ty parchante?!“
Nakonec mu ani nepodal ruku. A tak Jáchym po jedenácti letech s gymnastikou praštil.
„Ty vole, kluci! Jsem svobodnej! Už nikdy kruhy! Nikdy bradla! Konec buzerace! Jenom parkour!“
Někteří mu skrytě záviděli. Veronika byla ale přesvědčená, že je to škoda.
„Myslíš, že by z toho měli máma s tátou radost?“
To byla podpásovka. Vytočilo ho to.
„Co je do toho pleteš?!“
Veronika ale měla v záloze ještě víc výčitek.
„Uvědomuješ si, jak v poslední době žiješ?“
Byla totiž na třídních schůzkách.
„Neučíš se, z většiny testů máš čtyřky nebo pětky, pořád se jenom někde válíš s Eliškou a na všechno ostatní úplně kašleš.“
Jáchyma nejvíc dráždil prudící tón jejího hlasu.
„To se mě jako snažíš vychovávat nebo o co ti jde?“
Veronika byla ale přesvědčená, že mu tím pomáhá. Takže nepřestala.
„Myslím, že by ses prostě měl o něco snažit. Nesnažit se o nic je blbý.“
Měla úplně stejný výraz, jaký mívala máma, když se mu snažila promlouvat do duše. To se nedalo vydržet.
„Víš co, ségra?! Neřeš mě, jo?! Myslím, že máš sama svejch problémů dost!“
To zase byla podpásovka od něj. Uvědomoval si to. Nakonec ale vychladl a slíbil, že se aspoň ve škole pokusí nepropadnout.
~
Veronika skutečně měla svých problémů dost. Všichni spolubydlící se shodovali na tom, že čím víc jí bobtná břicho, tím je divnější. Jednou se například šla v noci vyčurat a přistihla na záchodě Vlada, jak vkleče se staženými kalhotami masturbuje u notebooku. Vladovi se leknutím málem zastavilo srdce. Rychle se pokusil vstát, ale jak měl kalhoty stažené do půli stehen, převážil se a orazítkoval hlavou zeď.
Veronika měla několik možností, jak se zachovat. Nejtaktnější by asi bylo, kdyby se rychle omluvila, zavřela dveře a předstírala, že vlastně nic neviděla. Taky si mohla z Vlada dělat srandu a vyprávět to přistižení jako vtipnou historku o nástrahách nezamykatelného záchodu v domě studentských spolubydlících. Ale zareagovala úplně bez nadhledu. Když totiž uviděla na obrazovce notebooku holku, u které stálo šest chlapů, všemožně ji hmoždili, a kdo mohl, valil to do ní všemi myslitelnými způsoby, pobouřilo ji to.
„Co tady děláš?“ zeptala se s odporem.
Chudák Vlado se pokoušel zasunout ztopořené přirození do kalhot.
„Nič. Relaxujem.“
Pokusil se pobaveně zasmát, aby to přistižení trochu odlehčil. Ale vyznělo to hodně rozpačitě. Zaklapnul notebook a sebral ze země částečně rozmotanou roli toaletního papíru. Evidentně doufal, že už to Veronika nebude chtít rozebírat. Ale to se mýlil.
„Tebe jako vzrušujou takový nechutný prasárny?“
Tvá…
