Kapitola třináctá
Jízda v protisměru
V to pondělí se Ája v lezeckém kroužku zamilovala. Na Emila ze třídy už dávno nemyslela. Z toho zklamání už byla naštěstí vyléčená. Měla za sebou ještě několik malých zamilování, ale ta byla bezvýznamná. Když ovšem uviděla Pepína, který přišel do kroužku jako nováček, úplně se jí rozbušilo srdce. Bylo mu devět a vypadal jako mladší klon Justina Biebera.
„Posloucháš, Ájo? Co máš dělat?“
I trenér si všiml, že je nějaká rozhozená, protože při rozcvičování pletla cviky a uhranutě na Pepína civěla. Byl to první kluk, kvůli kterému si běžela rozpustit a učesat vlasy na záchod. To sice pro lezení nebylo moc praktické, protože jak si je na stěně musela odhrnovat z očí, dvakrát kvůli tomu brutálně spadla, ale když občas po Pepínovi mrkla, měla pocit, že ji aspoň o to víc sleduje.
„Seš na Viberu?“ zeptala se ho pak před šatnou.
Byl to tak odvážný tah na bránu, že to Pepína trochu překvapilo. Ale líbila se mu, tak ji nesetřel a překonal i směs studu a trapnosti, kterou většinou při komunikaci s holkama cítil.
„Jsem,“ odpověděl.
A vyměnili si čísla.
~
Ještě hned večer mu napsala.
Co děláš?
Odpověděl, že je doma.
Ale co děláš?
Píšu ti.
Seš blbej!
Přidala smajlík a vybrala k němu ještě obrázek chichotajícího se zajíce.
Poslal jí video, kde byl on sám jako King Kong poskakující po mrakodrapech. Končilo tím, že se rozplácl pusou o obrazovku mobilu. Byla to jakási stažená videopohlednice, do které nahrál svoji fotku, aby měl King Kong jeho tvář.
Rozesmálo ji to.
Dlouho hledala něco podobného a nakonec mu poslala samu sebe jako břišní tanečnici proměňující se v kobru.
Líbím se ti? připsala k tomu.
Ale i když se s tou otázkou připomněla ještě dvakrát, už na to nezareagoval.
~
Zatímco čekala na jeho odpověď, kreslila ve svém pokoji rodokmen a vlepovala do něj fotky, které vybírala ze starých alb.
„Ťuk, ťuk!“
Když Veronika nakoukla do dveří a zeptala se, jestli jí může pomoct, nebyla proti. A tak si k ní Veronika přisedla na zem.
„Co mám dělat?“ zeptala se.
„Hledej. Já budu vystřihovat.“
Veronika tedy začala listovat alby a k různým fotkám říkala zábavné příhody. Ty Áju vždycky bavily, protože sama skoro nikoho z těch fotek neznala. Nebýt těch příhod, nemohla by k tvářím na fotografiích nic cítit. Jen díky nim je mohla mít ráda.
Veronika vyprávěla o mámě, tátovi, babičce Jarmile i dědečkovi Vítovi, který byl hluchý, a když si prdnul, neslyšel, jestli to bylo nahlas, nebo ne. Takže celé roky v pohodě ve společnosti hlasitě prděl a vůbec neměl pocit, že by se za to měl stydět.
A pak se Ája najednou zeptala, jestli Veronika neví, jaká křestní jména mají Kubovi rodiče a jak se jmenují jeho prarodiče. Celá část rodokmenu z jeho strany byla totiž zatím prázdná.
Veronika jména rodičů věděla, ale jména babiček a dědečků už se jí vykouřila z hlavy.
„Prarodiče nevím,“ přiznala. „Ty jsem zapomněla.“
Bylo jí jasné, že Ája musela o Kubovi hodně přemýšlet, a měla radost, že o něm spolu konečně zase normálně mluví. Ája se na ni podívala. Překvapivě vypadala docela vyrovnaně.
„Nemohla bys mu zavolat?“
Veronika rovnou ucítila, že by měla říct, co považuje za nezbytné.
„Ale zeptáš se ho na to sama, jo?“
„Néé!“
„Jo!“
Áje se vůbec nechtělo. Ten vztahový guláš ji pořád zjevně nervoval. Ale Veronika přesto věděla, že na tom má trvat, protože jinak by ledy mezi ní a Kubou nikdy neroztály.
~
„Ahoj. Můžu ti předat Áju?“
Kuba byl překvapený, když mu zavolala.
„Jasně,“ přikývl.
Zrovna doma balil balónková světla do dřevěných beden s pilinami na převoz do Londýna.
„Haló?“
Musel se v telefonu připomenout, protože když ho Veronika předala Áje, ta dlouho mlčela. Ale potom se přece jen ozvala.
„Jak se jmenují tvoji dědové?“
Kubovi chvíli trvalo, než odpověděl. Měl totiž tak velkou radost, že s ní může mluvit, že z toho byl trochu mimo.
„Jeden Michal a druhej Pavel.“
„A babičky?“
„Kateřina a Helena.“
Ája si to zapsala. Byla to sice jenom jména, ke kterým si nemohla přiřadit žádné tv…
