Kapitola sedmá
Velmi dlouhýokamžik nehybnosti
Zatímco se Veronika s Ondřejem v kabinetu milovala, Ondřejova manželka Jitka se hádala na jevišti divadla. Bylo půl dvanácté v noci a na generálce Lišky Bystroušky nic nefungovalo, jak mělo.
„Ten ohon se prostě zmenší! Já v tom hrát nebudu!“
Všem zpěvákům i šéfovi opery už tekly nervy, protože režisér týden před premiérou nastoupil na odvykací kůru do protialkoholní léčebny. Šéf se snažil inscenaci dodělat bez něj, nic se nestíhalo, zkoušelo se od rána do noci a každému bylo jasné, že Bystrouška aspiruje na průser sezóny.
„Uklidněte se, Jitko! Když si budete dávat pozor, už se to nestane!“ I když se šéf snažil zachránit, co se dá, jeho připomínky Jitku vytáčely ještě víc.
„No jo! Vám se to řekne! Vy se tu s holou prdelí válet nebudete!“ Důvodem hádky bylo, že během jedné z nejtěžších árií se jí před chvílí zamotal dlouhý rezavý ocas do škvíry v točně. Ta se otáčela se sborem, a i když se Jitka ocas snažila během zpěvu vytáhnout, nepodařilo se jí to. Klopýtala za točnou tak dlouho, až se jí ten ocas i se sukní strhl z pasu a ona jenom v kalhotkách spadla na jevištní prkna.
„Krucifix!“
Ječela divadlem pěkně zostra. Měla totiž v zadku minimálně dvě třísky.
~
Velké city, osudové příběhy, bouřlivá hudba i romantická gesta ji přitahovaly odmalička. Jako by se pro operu narodila. Milovala i nenáviděla s intenzitou, jaká se vymykala všem normativním měřítkům. A mívala často takové návaly nekontrolovatelných emocí, že ani označení hysterka pro ni nebylo úplně přesné. Fungovala spíš jako emocionální tlaková nádoba.
Ondřeje milovala tak, že by pro něj dokázala zemřít. Na jevišti se svlékala z kůže, zpívala, tančila, brečela, líbala i umírala na sto padesát procent. A když ji něco vyvedlo z míry, i kdyby to byl jenom talíř, který jí v kuchyni spadl na zem, její emoční exploze byla zpravidla nevídaná.
„Řekni, že mě miluješ! Řekni to! Řekni!“
Byla nenasytná a tak vášnivá, že když cítila potřebu milování, nezažívala při něm s Ondřejem malou, ale tak velkou smrt, že se po tom propadu do vteřin uvolnění jen těžko vzpamatovávala.
„Dělej si se mnou, co chceš! Úplně cokoliv! Slyšíš?! Cokoliv!“ šeptala mu do ucha, když po něm toužila. Jakmile ale dostala záchvat žárlivosti, byla schopná ho do krve zdrápat. Až si zlámala všechny nehty.
„Ty kurevníku kurevskej!“
Jednou mu natrhla ucho na čtyři stehy. A vůbec ani nešlo spočítat, kolikrát ho úpěnlivě prosila, aby ji netýral a žil jenom pro ni a jejich malého Alberta. Jenže to Ondřejovi nešlo. Měl ji sice moc rád, ale opravdová životní láska to nebyla. Tu zažil jen kdysi s Marií a pořád ji ještě znovu podvědomě hledal.
~
Ondřej v kabinetu dlouho hladil Veroniku ve vlasech.
„Myslím, že jsem se do tebe zamiloval…“ zašeptal.
Znělo to trochu omluvně. Jako by sám nevěděl, jak se s tím vyrovnat.
„Maruško…“
To jméno už roky takhle něžně nevyslovil. Vůbec si neuvědomil, že se spletl. Veroniku, která mu ležela na prsou, to zarazilo, ale neopravila ho. I ona myslela na mámu.
~
Jak tak spolu leželi, zavolala jí kamarádka, u které měla spát na kolejích.
„No kde seš?!“
Pořád ještě hledala Veroniku na koncertě.
Veronika zakryla telefon rukou a podívala se Ondřejovi do očí, aby poznala, kdyby se mu její návrh nelíbil.
„Můžu tu s tebou zůstat?“
Bylo vidět, že Ondřej má z její prosby radost. Hned se usmál. Ani na okamžik nezaváhal. A tak kamarádce vysvětlila, že změnila plán a spí jinde. Kamarádka byla nacamraná, takže senzacechtivě vyzvídala.
„Kde jinde?“
„Prostě jinde!“
Veronika hovor típla a spokojeně se natáhla, aby dala Ondřejovi pusu. A v tom dřevotřísková deska stolu, na které oba leželi a která se už během milování povážlivě prohýbala, najednou praskla. Prolomila se a oba je sevřela do sklapovačky.
Smáli se tak dlouho, až jim tekly slzy. A šli se vysprchovat.
~
Vůbec nehodnotili, jestli k tomu jejich milování mělo nebo nemělo dojít. To se ani jeden z nich neodvážil. Tiskli se k sobě pod padajícími kapkami horké vody a nak…
