„Dobrý den, Alenko,“ vstoupil do ložnice. Nemá cenu jeho pozdrav komentovat, on už jiný nebude.
„Ahoj,“ odvětila jsem zvesela. Poslední dvě hodiny jsem počítala minuty, kdy už přijde. Měla jsem v hlavě spoustu nápadů. Tolik, že mě to vyburcovalo, našla jsem blok a začala si dělat poznámky. Musela jsem se držet, abych na Františka své plány nezačala chrlit hned ve dveřích.
„S radostí kvituji tvoji dobrou náladu,“ tvářil se, jako by žvýkal citron.
„Až se převlečeš a odpočineš si, ráda bych si s tebou promluvila,“ snaživě jsem krotila svou horlivost. Je to můj odvěký problém. Do všeho se vrhám po hlavě.
„To můžeme udělat třeba hned. Povídej, copak máš na srdci,“ vybídl mě.
Spolkla jsem trapnou poznámku, že to mám spíš v bloku než na srdci, a nadšeně jsem začala Františkovi líčit své plány.
„Už pár dnů přemýšlím, jak to udělat, abych ti nevisela na krku jako závaží,“ začala jsem nepříliš šťastně.
„Hlupáčku! Jaképak závaží?! Víš přece, že starat se o tebe mi činí potěšení,“ vyhrkl přesvědčivě.
Ale mně už nečiní potěšení to všechno jen pasivně přijímat, chtělo se mi namítnout. Dřív bych to řekla, teď už jsem moudřejší. Dokážu se mnohem lépe ovládat. Rázně jsem přiklopila hřbet jeho ruky svou dlaní. Nebylo to právě něžné gesto, dobrý úmysl leckdy nestačí.
„Chybí ti něco?“ šeptl mi otázku kamsi do vlasů. Něha mu šla vždy daleko lépe nežli mně.
„Chybí mi zdravé nohy,“ zasyčela jsem. Bylo to neomalené, nevděčné a podlé. Ale zdálo se mi, že mě k jízlivé odpovědi vyprovokoval tou svou svatou oddaností. Najednou jsem si s bolestnou jistotou uvědomila, že já bych to samé pro něj schopná udělat nebyla. Ani pro nikoho jiného. No, paráda. Ještě ke všemu na stará kolena zjistím, že jsem sobecká. Ale vzdát se sportu, cestování, plesů a kdovíčeho ještě..., do smrti se připoutat k mrzákovi a jeho vozíku, to chce dozajista mnohem víc než pouhou nesobeckost. Ať už jsou to jakékoliv ušlechtilé vlastnosti, které evidentně postrádám, stejně mám z pekla štěstí, že jimi oplývá právě můj manžel.
„Františku, jsem ti vděčná za to, co pro mě všechno děláš, opravdu. Nevím, co bych si bez tebe počala, ale na druhou stranu musíš pochopit, že na tobě nechci být závislá ve všem a navždy. Chci se co nejvíc zapojit do normálního života.“
„Kdy?“
„Co kdy?“
„Kdy se chceš začít zapojovat?“
Slyším trávu růst, nebo jeho otázka opravdu nesla stopy ironie?
„Co nejdřív. Vlastně jsem už začala. Rozplánovala jsem si, co kdy musím zvládnout. Další bod je koupání a hygiena vůbec. Potřebovala bych v koupelně nějaká madla, hrazdičku a držáky. Tady jsem všechno sepsala a chtěla jsem tě poprosit, jestli bys to mohl zařídit.“
„Jistěže to zařídím,“ vzal si papírek, co jsem mu snaživě strkala pod nos.
A je to. Křivdila jsem mu. Opět jsem mu křivdila. Proti madlům vůbec neprotestoval.
„Hned zítra obvolám nějaké firmy a zajistím, aby je přišli namontovat co nejdříve,“ ubezpečil mě a odešel vařit večeři.
